Kosa, která nezná slitování

 „Už tě nechci ani vidět, ty kreténe!“ Zařvala a nechala mě stát mezi dvěřmi a dívat se na to, jak běží dolů po schodech.

 „Nechalas tu svojí vázu na kytky!“ Křičel jsem za ní.

 „Strč si jí někam!“

 Pokrčil jsem rameny a mrštil vázou dolů. Padala volným pádem středem schodiště; prostorem, kde už dávno měl stát výtah. Ale nestojí, nejsou prachy. Krutá pravda.

 Váza letěla stejně rychle, jako Liza, běžící ze schodů. Až jsem dostával strach, že se dole obě srazí a ta menší rozbije té větší hlavu.

 Ale váza byla rychlejší. Roztříštila se těsně před Lizou, která se jí děsivě lekla. Na ten její způsob leknutí nezapomenu nikdy. Ať šlo o sebemenší maličkost, vždycky jako by se jí zastavilo srdce, nebo co, celá zesinala, zbledla jako stěna a nebyla schopna se pohnout. Člověk by si vážně myslel, že jí někdo před chvílí natřel křídou.

 Váza se roztříštila na tisíc kousků a Liza vykřikla, předklonila se a svalila se na zem. Dál jsem se nedíval, šel jsem zpátky do bytu, ale určitě musela tím jejím šíleně bledým výrazem ve tváři zastrašit hodně lidí, po tom, co vyšla na ulici.

 Myslíte si: „A co, proč nám to vlastně povídá? Normální blbej rozchod dvou mrzáků.“ V tom to právě je. On to nebyl rozchod, ale pohřeb. Ona totiž na těch schodech dostala infarkt, nebo co. Bylo to prý od srdce, měla nějakou srdeční vadu, nebo co...bacha, jde sem dozorce.

 „Orgasmus, zaplatíte kauci, nebo tu chcete ztvrdnout ještě další týden?“ Ptá se.

 „Nemám prachy, šéfe, fakt bych zaplatil, ale nemám.“

 „Orgasmus, jste docela příjemnej chlápek a podle mě tu nejste z vlastní viny, chápejte, já vám chci pomoct.“

 „To je od vás laskavý, náčelníku, ale-„

 „Kurva, neříkejte mi tak, Orgasmus. Pro vás vždycky jen ´pan dozorce´, pamatujte si to.“

 „Oukej, pane dozorce. Já fakt nemám žádný prachy.“

 „Kurňa, Orgasmus, musíte mít přece někoho, kdo vám sem nějaký drobný pošle, ne? Matku, známýho, nebo třeba milenku.“

 „Matka mi umřela už dávno, známý se na mě dávno vykašlali a milenku, jak jistě víte...“

 „A jo, sorry. Kruci, chlape, kolik dělá ta vaše kauce?“

 „Šestnáct tisíc, náč...teda, pane dozorce. Šestnáct táců po mně chtějí.“

 „Tak co kdybych vás založil, Orgasmus, co vy na to? S úrokem, pochopitelně. 

Co říkáte?“

 „Jejda, díky, pane dozorce. Jenže já bych vám to asi nezaplatil, já bych totiž v životě tolik peněz nedal dohromady.“

 „Vy jste nepolepšitelnej vůl, Orgasmus.“

 „A to je přece důvod, proč sedím v báni, že je to tak, náč...teda, pane dozorce?“

 „Jste vůl.“

 Odešel. Abych pokračoval, kde jsem to přestal - aha, už vím - s tou mojí Lizou to byla tragédie, to vám teda povím. A nejhorší na tom všem je, že já ji měl vážně rád, chápete, pěkný tělo, super mozek, prostě balada.

 Ale člověk nemá brečet nad rozlitým mlíkem, ne? Prostě se to stalo, ten nahoře to tak zařídil, tak je to tak.