Písmák Sušené květiny
Zvláštní na tom světe je, že některé okamžiky máme spojené s jasnými obrazy, které se nám samy od sebe vyvolávají před očima. Babička volá. A já mám tuto chvíli, pokaždé spojenou se sušenými květinami. Se spoustou sušených květin.
Byl Slunovrat
Byl Slunovrat - je to už dlouho. Slunce se pomalu vrací a bude líp, bude líp.
Leden je zvláštní měsíc. Tichý a chladný.
O náhodě, voňavce a andělu
Naučil jsem se čekat na okamžik. Na vhodný okamžik. Snažím se netlačit na pilu. Občas, když jdu po ulici, zčista jasna se ohlédnu.
Mámin fíkus
Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna já budu mít doma mámin fíkus.
Když jsem ještě bydlel doma, tak jsem ty je její kytky upřímně nesnášel. Především proto, že jsem je musel dost často zalévat. Nadával jsem jim za to a máma mi na to říkala, ať je nechám na pokoji, že to slyší a pak je láskyplně ošetřovala a vykládala jim, že jsem blbej.
Requiem
To co jsem poznal na konci jedné z cesthrálo potichým rytmem a melodií,tam a sem, sem a tam. Kde je ta Nauba. Notturno. Pastorála.
Nauba
Pijeme růžové víno a za okny se odehrávají pnoucí stínyKaligraficky vyvedené naskh jako hluboká noc, v níž zapíchnutý půl měsíc. Fagot minaret. omamná vůně makovic, to už není vůně, ale senA někde v dálce slepý muezzin teskně mlčí a čekáCo dal, co naplat, kam se ohlédnout. Jde mu hlavou.
Zpěv za doprovodu strunných nástrojů neboli drone
Žij tak, aby lidé okolo tebe mohli být šťastní. Říkávala mi babička u stolu, u bílé kávy, mastily jsme karty, listy lítaly, prší i sedmičky a její tenká kůže na rukou se napínala a stahovala; bylo slyšet, jak šustí a praská a zpomaleně se všude sypaly drobné šupinky kůže. Pomalu dopadaly na zem. Za okny pokračoval podzim, ten nikdy nekončící podzim, stromy se o sebe třely ve větru, napínaly se a stahovaly, šustily a praskaly a ve zpomalených záběrech se z nich sypalo listí.
Notturno
Zklidnil jsem se. Myslím. To jsou ta rána plná ran. Seděje na pelesti,pálí mě, tlačísvědivě kousavou připomínkou -rozhoduji serozhodnout zase se vrátit.
Pastorála
Vždy, když si pustím tuto hudbu
cítím, že mě hladí. Jako bych se propadal světem peřin, duchen a dek až na samé jeho dno. Ale co tam najdu.
Vždy, když si pustím tuto skladbu, na prchavý okamžikomih pocítím zase dobře
a za víčky rozprostřou se všechny hvězdy světa – to je to divadlo, mžitky před očima.
Missa brevis
Když končí se svět
zapálím si františka.
To je ta vůně, která mě pojí se světy,
které už dávno nejsou, už nikdy nebudou.
Příliš vymodlená
Táta umřel, je to už dávno
a ty si taky odešla, neřekla si kam.
Jen opustila´s tento svět, jako, když děcko náhle ustrne se úlekem.
Zvláštní však je, že díky tvé smrti,
Milosrdná nespavost
Milosrdná nespavost
roztáhla svá křídla
i ženy roztáhnou své paže
skrze, které proseje láska.
Postsnění
Kdysi jsem psal básně
proto, abych zazanamenal nanebevztetí sebe sama.
Ten skvostný výstup na Olymp své vlastní duše.
Se-be-po-zná-ní.
Jsi krásná, když jsi smutná
Jsi krásná, když jsi smutná
a za okny rozpouští se déšť.
První slabý dotek Jizerského jitra
a taky, nepřiznaná lítost,
Září je nejsilnější Měsíc
Září je nejsilnější měsíc;
Rozhoupává zakotvené lodě v přístavišti,
šplouch sem a šplouch tam, znavený derviš na odřených přídích končícího dne ve starých splavech.
A obrací ptáky pryč, tam daleko na jih. Kde jim asi konec. ubohé, ubohé
Janě
Někdy tě hledám. Stále tě hledám.
Nadzvednu kámen a očekávám lva žhnoucího,
jenž kráčí nocí, která praská, ale pod kamenem nic, jen prázdno.
Mé vlastní osobité prázdno.
Básníci nejsou mimozemšťané - Almanach 1. libereckého festivalu poezie
Velevážení písmáci,
chtěl jsem Vám, bez zbytečných pomp, oslav a nevázaného veselí oznámit, že dne 22. 2. 2021 vyjde nová kniha Básnící nejsou mimozemšťané - Almanach 1. libereckého festivalu poezie.
Modrá je noc
Noc je modrá srstí vlka,
vím to, také jsem jím byl.
A světlo její, přerušovaně se pohybující po stropnicích našich očí,
zatíná se do nich jako tesáky té šelmy.
Slova z vlasatice
Vlasatice prolétala noční oblohou
a zachytila
těch posledních pár hezkých slov
co uvázla mi na rtu.
Se skleněnou hlavou
Už je mi spíš čtyřicet, než bylo mi třicet
a nevím co je dobré a co špatné.
Přestože do všech stran se otáčím
co to dá.
V Sonneberku, hospodě U Sluncůch, kostele sv. Jiří
V Sonneberku sedíme,
hospodě U sluncůch,
v bývalém kostele sv. Jiří.
A do piva prosvítaj vitráže jejich utrpení.
Milostná poezie
Už dlouhou dobu chtěl jsem napsat milostnou báseň,
zamilovanou a vřelou
A stále a jen, to odkládám.
Posledních pár let nabyl jsem nového životního pocitu trapnosti.
O odvaze
S pocitem skončil jsem nadobro,
rozdaný mezi vše a všemi směry.
Čeho mohl jsem, vážím si a mám rád.
Jak jen lze jednoduše psát věty.
Příchozí a odchozí
Nikdy nebudu patřit do tvých dní.
Jsem pouze příchozí a odchozí,
jalová varianta nálezů a ztrát.
Pocházím odnikud
V souhvězdí Lyry
Už je to pět let, co umřel děda,
jeho leitmotivem stala se
tíha a stáří lidské únavy.
Nepohřben a přerozdělen,
Oslavné písně
Oslavné písně na dohled,
zdávají se mi před svítáním.
Snažím se ho zachytit rukou,
popsat, ale stále mi uniká.
Empyreum
Všechny touhy z noci,
jsou do rána zapomenuty -
Probudím se včas
a vyrazím do světa, poutník s tichým přáním,
Narozeniny
Vrátil jsem se sám k sobě -
co zbývalo mi - - -
Vrátil jsem se sám k sobě
a k tomu pár ran (krá - krá)
Když rozpadne se čas
Ještě někde pořád existuje
dočista tmavý kout silnice,
kde celou noc neprojede jediné auto
a kde krajinou rozezní se občasný štěkot zaklíněných psů.
Pentimento
U nás na zahradě vyrostl morový sloup;
začali jsme mu říkat Mariánský a občas se k němu chodívám
mazlit; zamyslet; odpočinout si; vrhá totiž velice dobrý stín
do naší Staroměstské zahrady.
Babí léto
Babí léto skončilo,
je to už dávno
a všechny tvé vlasy, poletují v kouři okolo mě.
Pálím svíčky za tvoji duši
Září
Zapomněl jsem vlčí oči, vlčí bob
v trávě
Sedím v kanceláři a vyplňuju papíry
sedím na chalupě a je září
Pokaždé když vidím dědu
Pokaždé když vidím dědu,
počítám kolik ještě dní
Je v tom cosi morbidního
možná i trochu zlosti a drzosti
Motýl v hrudi není kulomet
Jednou jsi mi řekla,
že občas cítíš, jako kdyby ti v hrudi
poletoval malý motýlek
A já to nechápal
Dnes v noci jsem nespal
Dnes v noci jsem nespal
prostě mi to přišlo jako dobrý nápad
procházel jsem místnostmi
jednu za druhou
Svatý Vojtěch
Je chladné ráno
po kapkách stéká
pomalu - pomalu okno prasklé ze všech stran
A sedím si na gauči
Martyrium Jirkovo
Jsem tak unavený že hvězdy k sobě dál bych nepustil
sedím tu - teď v tento moment který
začíná a končí pojmenováním
Myslím na Jirkovo martyrium
Dnes večer
Dnes večer
když poslouchal jsem svojí starou známou smutnou písničku
snažil jsem se porcovat skopovou kýtu
Ach bože teď hoď mi hod est eném pes však
Pouštěl jsem si smutnou písničku
Pouštěl jsem si smutnou písničku
a vzpomínal na svůj starý panelák
Bylo to už dávno co jsem tam byl
stál na balkoně - kouřil - pouštěl si tu samou smutnou písničku
Ahoj ty šestý Kájo
Ahoj ty šestý Kájo
vídal jsem tě spávat vedle velikého buku
končilo století a všímaví si poposedli u kůru dál
pouze ty dál a dál čekal si na svojí šťastnou hvězdu
Někdy mě přepadl zčistajasna smutek
Někdy mě přepadl zčistajasna smutek
orámovaný zlatou barvou dnešního odpoledne
a zapadající slunce za domy schováme
si do výhřevných omítek den co den
Anna Lingvia Průhonice
Začátek jsou hezké slunné dnisy. Každý začátek - tedy. Chci znát vše o každém začátku. Tak povídej přeci, povídej.
Jsou hezké slunné dny
Jsou hezké slunné dny
a náměstí je plné slunečníků varmonik a líně se pohupujících lidí
chodí sem a tam jako kačeny na hlavě mají kapesníky
a šťatni se potí
Na co si nevzpomenu
Na co si nevzpomenu
to už nenajdu
místo mám pouze pro přestárlé obrázky
V rychlíku ze ze slov
Ponořil jsem se do zvláštní krajiny
Ponořil jsem se do zvláštní krajiny
Byla to proměna v housle
Stromy byly melodií a kopce voněly smolou
Kterou si hráč ráno natahuje ještě žíznivžíně
Toto pondělí
Toto pondělí
domníval jsem se jaká jsem složitá osobnost
Venku ženili se všichni čerti
jen ať je popoháníš a strkáš se jim do vlastních kapes
Za posledních pět let
Za posledních pět let
neměl jsem co psát
Malá drobná táhla nedopatření
vlastní tvořivosti
Když bozi zestárnou
Poslední dobou
hodně vzpomínám
Sedím v křesle a za zády mi temně bliká žárovka
jako lampy pouličních ulic
Nostalgia
Nostalgia
Je to legrační - takhle k večeru
podzim už je v hloubce
a já s pohnutím a s nostalgií vzpomínám na to
Usínám
Usínám
dnes poprvé
a na patře mi trpce hořkne čaj
Minul jsem nevšední zážitky své doby
Probděl jsem si
Probděl jsem si
spousty chvil -
A hvězdy nad sebou
naučil se rozpouštět
Má ložnice je do tvaru semene topolu
Má ložnice je do tvaru semene topolu
a obrazy v ní visí jeden přes druhý
Má ložnice to je zvláštní svět
u okna postel vyskládaná z přebalů starých knih
Jo když jsem umíral
Jo když jsem umíral
čekal jsem krásné věci
Na stromech spali ptáci
a nebe protínaly prsty papírových draků
Na nový rok
Na nový rok
Napiju se rumu s horkou vodou
kouřící sopky
A odklidím všechny mrtvoly zajíců kteří se vynořili před mým rodným domem
Kopáč
Na sklonku obzoru, ozval se s rachotem, projel a odrážel od sebe slunce, jakýsi červený vůz. "Hmmm - to jsou ty novoty dnešní doby. " Kdo však mohl tušit, že se jedná o první automobil.
Proč se lidé bojí tmy a ticha.
Vždy jsem se chtěl
Vždy jsem se chtěl
Podívat do naší chalupy
V horách v moment kdy je opuštěná
Jen tak potichu tam být a nebýt
Smutek se oblékl do červené
Smutek se oblékl do červené
A pohnul vzduchem Rtů
Vnímaných a úplných
Na naklánějící se zdi nad
Byl leden
Byl leden
a horko až k zalknutí
úlekem z toho
přes vrcholky nahých nohou
Naší lampu přetl měsíc
Naší lampu přetl měsíc
a já nahlas četl
Emilie přichází ke mně ve snu
Ležel jsem vedle tebe nahý
Pamatuji se že aeroplány nebe ztemněly
Pamatuji se že aeroplány nebe ztemněly
a rozzářily je světlé rýhy blesků
Pamatuji se že ticho se dalo krájet
a já si zase jednou spatřil ruce
Ocitli jsme se na pokraji
Ocitli jsme se na pokraji
války barev
a jediné přijatelné pro nás bylo
Černá a bílá
Dnes v půl páté ráno
Dnes v půl páté ráno
když ulici ještě požírala noc
poslouchal jsem přes zdi pokoje
uplakané ptáky Letos poprvé
Zdá se mi
Zdá se mi
a konkordy křižují nebe
Dotkly se prudké hladiny vody
mé keramické vany
Šraňky epoletů klesly k zemi
Šraňky epoletů klesly k zemi
a zdá se - zastavilo se mi srdce -
mlčí jako zkřehlé srdce zvonu
jen si leť svatý ignáci hoho.
Dotek dítěte
Dotek dítěte
rozlehl se jako pláň plná ledu
křupe pod nohama a zanechává za sebou stopy
lesklé krve Z ní poté povstanou hlasy dne
Velryby ve zdech bloudí že
Velryby ve zdech bloudí že
Polykáš-li asfalt je to vlnobití
spánku nataženého
skrze vlasy nad mosty
Svíce dohořívají
Svíce dohořívají
a tygři úsvitu vyplenili ptačí nory
Na koberec rozlévá se potlesk ryb a mnohé jiné další květiny
a david je sám zajatý myšlenkou v sobě samém
Pod pokličkou z lávové květiny
Pod pokličkou z lávové květiny
pršely sny pozdního rána
jako když ona vstane
a nahými pažemi rozpohybuje
Pořád a pořád stejná jiná Zahrada
Kdysi dávno jsem napsal báseň - tehdy tichou a plnou vzpomínek na elektrické osvětlení které blikalo v zahradě. Kdysi dávno jsem napsal báseň - tichou a bylo to v zimě. Stromy obalené -ojíněné a šlo se jich dotknout a vypadalo to že se možná vracejí zpět do listů tak jak to má být. Stromy chtěli být listy a sníh je zapadal a padal a vracel se vzhůru protože vločky když padají tak pomalu jak jen dokážou šimrat na nose jsou vlastně zpomalenými stroji.
O Jáchymovi
Jáchyma si pamatuji snad od vždy. Jako malý jsem mu říkal strýčku - i když ve skutečnosti to můj strýček nebyl. Byl to přítel mého tatínka a já si dobře pamatuji kdy jsem ho viděl poprvé. Mohli mi být tak tři čtyři roky - Jáchym se ke mně naklonil a podal mi kousek jablka.
Bezbásně
Mýtus je sen kolektivního vědomí. Sen je nástrojem nevědomí. V Mýtu je vepsán osud. Nevědomí nás řídí.
Na pobřeží
Na pobřežíkteré oči nevidíponoří tě do zimy -A mladé panny zazpívajícelé prodchnuté vůní moře a křikem racků zazpívajíPonoří tě do země a hlína ti slepí vlasyA stejně jako včera i dnes a i zítranad hlavou ti vyjde sluncekteré se spojí s dešťovými prsty buků.
Prolog
Zastav se v tuto noca pohledem pohladíme rychle pádící autana provazech mlhy na provazech dálniceZastav se a zastav tuto nocstačí procitnout a v zevšedněnírána odříkat pár tichých slovza samotuNa kterou umíme být dva a pořád samikdyž se okna lámou a přesto to nevadíza záclonou ozve se píseň rituKoukám na tebe a vždy vidím tebe.
Epilog
Jako když klavír dohrává poslední klapky melodie -poslední tónyschované v květináči. A postel je ticháa vlastně taky. Je tu ticho. Pohladila si mě po vousecha šustilo to pádem motýlů.
XXII
Zvířata dávno spía hudební nástroje visí na stroměAni já se dnes neprobudímchce to jenom časa příjmout tě se svojí vlastní slabostía příjmout tě jako sama sebeZvířata spí nástroje mlčíOvce již spíjá vložím se ti do rukoua budu čekatna maloui na velkou arkánu(to je to co je vzduchplné napětí ozónvoní a při zemidusí plazíto co je vzduch mělo by voněta dech se nezkrátí ani o hodinusrdce tlučea napjatá kůže oblečená čekáv kůži jimových kalhotjitří vzduchjitří a viděnímám rozmlženétoto je mlhake které nemám žádný důvodsmršťuje se v kůži jimatrapná ironiea katarze až do dna zetlelakéž by plané automatické básněkdo ví kde je jim konecjako regrese americké dálniceozón při zemiplazí se po smíchu mi nenía poprve si říkámkde netepe psychologiežije básníka v rukou svírádéšť protože na deštnících se létá)a nádech druhý už se zase o slovo hlásíA měsíc je rudejjako tvoje spánkyvplujeme si vstříca další ztrátyuž nás nezajímajMěsíc je rudejbohem válkyuvnitř dlaně a mrakykteré už se neosedlaja neotevřouštěstí se dvojía velká arkána není v písmo vybledlési čístá soukromá léčbaVelká arkánaze dna se ozýváa co chceš slyšet. takový máš světjaký si žiješjaký si udělᚎádná menší pravda není.
XXI
Dnes jsem zbalil dvě třináctileté slečny -vůbec nic jsem pro to nemusel udělatjenom se ráno oholita pak poslouchat slovao tom že po padesátce stejně už nikdo nemá žádné přátelea všecky ty rozmazené tvářeco na ulici potkávázdraví už pouze ze slušnostiProstě mi jenom hodily na stolek papíreks číslem a vzkazem "I love you"krásná neochvějná láska Dneska jsem také vypral koberecrozedral si kloubky o něja vůbec jsem neměl chuť vidět přátelepřesto se tak stalojo to bylo smíchua co na tom že obličej se mi při tom změnil v uschlý listrozdrolím ho a nasypu na ten kobereckterý mě teď studí do nohouJo a dneska taky pršelopozoroval jsem ten déšť z hospody a četl si marxeMarx a déšť - ideální kombinace na revolucidušeMarxe jsem odložila pršet přestaloVšecko to vyperua poslechnua prostě jenom další den který už nestihnem si pamatovatI love you I love you I love you a díra do hlavy snad už se mi nezvětší.
XX
Sedím na parapetu a snídám je ráno a žena mi naléva čaj Před nedávnem jsme se sem nastěhovali slunce - přestože je poměrně brzo - pálí a parapet se rozpaluje Chci aby pršelo jako minulou středu pršely květiny a po nich - když už bylo po dešti šlo zahlédnout na ulici plno ženských nohou kterak je obepínala a obrůstala vůně vody Sedím na parapetu a moje žena sklízí nádobí nedávno jsme se sem přestěhovali už nás nebavilo žít v ponurém a chladném bytě Člověk se může zhluboka nadechnout a nejsou tu myši Chtěl bych aby zase začalo pršet jako minulou sobotu pršely květiny a když dopršelo nejeden alergik měl ze světa ráj Sedím na parapetu a dávám polibek své ženě snídaně byla výborná oba dva půjdeme do práce musíme jít ze svého parapetu a brodit se vodou nebo kytkami je to jedno a dokud nedojdeme ke křižovatce budeme se držet za ruku to je jisté Chtěl bych aby pršelo jenom tak aby pršelo a do toho si pískám myšlenku byla by osvětim lepší kdyby se jmenovala okvětim Sedím na parapetu a prohlížím si své ruce plné puchýřů jsou plné vody a pálí květiny by rozhodně byly menší zlo.
XIX
Vám dávám vhod další záminku drahá slečno na požádání a přeci to nic není jenom úsměv pár drobných z telefonů a soukromé ukamenování Zhluboka dýchám a třeskutě prázdná ejakulace se ozývá v ránech a ranách do klavíru na který odložila sis vlasy Sladce ses usmála a dala mi hodinu z paula éluarda a jiné veteše komínů koníků udíren a dnů A já to všechno lačně sál a nevědomky odtrhnout se od prsu že dál již letmosti nesnesu cítím - kterak - ach - pozvolna vymíráme(Nikdy jsem nepsal básně, pokaždé jde pouze o zhmotněný pocit z písní. Takové malé obrácené soundtracky. Tohle je Untitled 3 ze závorkového alba Sigur ros. ).
XVIII
Z ulice ve které ozývá se běžcovo blůsnervózně tiká a ta píseň kterou jsem si vybraljako mdlou modlitbičku je plná úzkosti a deště - to předevšímProcházet touto běžcovou ulicíje jako rezavé kolejnice od ginsberga"umlátil s nimi kerouacka a bůh se smál"a víka popelnic v té mlze deště zněla obzvláště smutnězprohýbaně a železné zvuky tříštily se po útěkupastýřů těch kočekZase je podzim pod víčkystrachuju se o serotonin dopaminanalgetika a možná i sentimentálně čtu si lásky z onkologiea přesto je to jako by vše zanikalo v lepkavých pruzích šumukteré ani kim nevyrobí Ach to mládí prožité na plné pecky v ulici blůs přikryty pod odpadkya v očích stébla slámyZ ulice ve které ozývá se opilecké blábolenía kočky rozhazujou víka od popelnica děšť se třístí o mlhu která vzlíná od rezavého chodníkuV téhle ulici plné vznešenosti blůs a bežců "tak vostrých jak se jenom člověk může bát chodit ven"posadil jsem se na kanál - kdybych kouřil zapálil bych sirozhodně by se to hodilo - a pozoroval nocCož jsem mimochodem ještě neřeklbyla noc někdy v září nebo červnu je to jednostejně je všude stejnáa pořád stejnáNic se nemění ani modlitbyani obyčejné amenani ta ulice blůsového běžceTo vím. jenom jednouaspoň na chvíli - a pak ať mne třeba ginsberg umlátí tou zasranou sútrou vždyť pořád se mu můžu smát -chtěl bych být odhodlanýma taky běžcem.
XVII
Možná jsem měl jistou dobu pocitže mohu vlastnit tichoA tak jsem neuváženě třískal do klavírua nechal se zapadat prachem který se vznášel z jeho strunNáhle jsem ovšem o to ticho přišelba co víc uvědomil jsem si že vždy bylo okolo měale já ho nevlastnil protože jsem nechtěl slyšetProto ten prach a proto ten klavírNajednou jsem se probudil a mžoural polooslepýma očima na spoušť okolo sebeAno musel jsem se zastavit a slyšet to tichobyla to hrůza která mne polévala strachemZježené chlupy na rukou a do prachu vytlačené"už tady nejsem"Běžel jsem k tomu nápisu a dělal že mu nerozumímrozmetal jsem ho a křičel z plných plicOno se však nic neděloprotože má ústa byla němáHrůza hrůz - zase. Zastavil jsem se a pomalu došel k oknuNěkdo přešel na ulici a někdo jinej ho minuli já míjímPodíval jsem se za ramenopořád tam byl ten prachpořád ta písmena"Už tu nejsem"Věděl jsem že už nemá cenu křičetunaveně jsem se posadil a možná se i trochu usmálBylo ticho - hrůza opadávala jen pro změnupro jednou začal jsem pomalu poslouchat sám sebeA prach se začal zvedata klavír možná hrál - je to jednoi kdyby "břink - břink" dopadaly na něj skleniceta pustá písmena začla mizetbůhví kam.
XVI
Dotkl jsem se mostuprotentokrátchladně dýchalo se až do dna a za krk - na chloupcích uvázly kapičky slovDýchalo se skrzeunavený políčekunavená víčkapřivřená už teď úží se mi světla lamp do dálkyDotkl jsem se kamenea cítil plíseň prokvetloudo útrob staletého srdcetam kam nechcivězet si sám se stínema nervními proroky - jediněsama a vlídné osudyobrací se s olověnou prosbou Tativ výšinách a zalezlí v senu v decepod nebem prší do rukouco nejsou kostelem ve spojení že neumí se vrátita neudrží ani otočení zádykdyž na odchodu neřekneš už vůbec ahojmami pouze lehké zamyšlení.
XV
Juditin most prší Loučíme se ve větru a vlasy cuchají nám Vlaky okolo projíždějící Vžžžžžžž Vžžžžžž Vyprávím ti o světlech města a oba víme že na smutek si společně posvítíme Vžžžžžžž Vžžžžžžžž Záclony v okně vlají A ty mně posloucháš a vše chápeš přesto mlčíš Šššššš ššššš Och jak je samota racionální pod zvětšovacím sklem piva Ššššš ššššš Seděli jsme v mísnosti a mezi námi v dlouhých ramenech schlo rozvěšené prádloVšude plno páryusedající pozvolna na saka lidí Pozoruji dva zamilované lidi na autobusáku tisknou se k sobě - křehce a prožívají onikající chvíle štěstí Oba jsou oškliví a tak beznadějně průměrní ale svět to je pouze jejich k neopsání A chladný je most Juditin most vrhá vlhké kočičí světlo z kluzkých hlav a ze spáru zastřeně sálá Kap kap kap v rukávech podřimující bílá mlha Juditin most je tiché místo pro strnulé tváře a noční ranní směny plné mléka a cinkotu hlasů Odjíždíš Pozoruji tě a vím že Vše podstatné už jsou pouze zvuky.
XIV
Na balkóně zvonkohru roztáčí vítra vleklé záblesky promítá na ní soumrak mizící ve vteřiněDocela jiný podzim než jsem si zažilSe náhle zjevujev hlavě zvrácené nazád Plné vizíDo očí spadly ti vlasy - nebo nikdoa možná tančí aby si schovaly nohyZase jednou zapřít si své vlastní člověčenstvíDo očí spadly ti vlasypro další už se nesehnemeprotože nevíme jestli můžeme najít řekua nebo trochu temnoty ve světlepřehozeném ledabyle přes sedačkukdyž lopatek dotýkají se pozvolnaNa zádech vytlačené opěradlonebo prsty co já vímsmekají se o dalšía nakonec ustřihnem se u kořenea jenom palec malíček palec a malíčekzůstane na pocitAle i to stačí když víš kde se dotýkatVoda a nebo prasátko odrážejí sea zrcadlí a mihá se mi před zraky ten podzimjeho soumrak z pátého patra panelákového světaHlava v oblacích trochu přimhouřit a vmodře zapadá za komínsi hejna dobrých ptáků -řekla - jsi - a bylo to dobré.
XIII
Zrovna jsi zhaslazačíná pršetA na okamžik ještě spatřím rozmazaný obrys tvojí rukyZdi jsou jako staré létoto pozdní létoco rozvěšoval jsem si po stranácha na napnuté prádelní šnůrykapal na něj vosk a věděl jsem že tu jsi ukrytá v mastných čarách padajicích z nebe -byť kreslenéhoZrovna jsi zhaslaa já se narodilv noci bez měsíceneudržím ho v rukouani kdybych chtělZapaluju lampiónyDívám se na tvoje těloa za dveřmi slyšímzřetelné kroky ze stínového divadlaA ty čůráš na skaláchsedíš na bobku a vlastně je to moc krásnépozorovat ty male proudy močikterak unikají a vpíjí se do pískuZrovna jsi zhaslaa v uších mi zní pískottvé písněmožná je to to jediné co po nás zbudea až zapomenemtak se neudržíme už ani na hladině -na hladině kde ještě včera sbírali jsme siplovoucí včely utopenéVenku začíná pršeta okna zhasínají.
XII
Po dlouhé době držel jsem v rukou staré fotografie A ty jsi někde mezitím smutná - zapomněli jsme na situace na humor a na první kroky básníka po sněhu kdy se každým stává stmívá u jizery vykrmené až po pás pak se ponoříme do vody. A za tvými prsy uzavře se den a nebo mlha nad kterou kdekdo se svojí loďkou pádluje - stud je neoficiální touha Koukal jsem na tebe skrz kameru kterou jsem si postavil z prstů kouřil a nad náma přelétávaly vlaštovky "Bude pršet" a začal jsem se zvedat k odchodu Pak se ponoříme do vody. Když ti pod sukni vál vítr v rukou si ždímala mokré kalhotky tohle je dnešek - měla si radost a zitrá zase až budeme se dotýkat kam dotýká se vítr Možná vzpomenem si na vlaštovky které přinesly nám déšť a místy vřelé pochopení Protože soucit není bez příčiny a soucit není a soucitem si nepohrdnem v opovržení víš soucit ten nám leckdy - chybí.
XI
Brouzdal jsem si městema každá námraza - každá lstivá ležprotivila se mi ač ojíněnáa dojímavá -Jsou to jen ruce vytesané do kachličeknaší koupelnyA byla to radost. u svahů se tetelící kterou jsem nakonec sám našelSprchoval jsem děduchoulil se před dopadající vodoujako zrána holubí vejce pod starým svetrem přikrytáUcho měl plné pěny a už si ani neschovával přirozeníMěl v sobě pocit štěstí a zároveň byl odevšad cítit chladje to jen zvěčnělé sprchování vězňů březinskýchPadá a padá na ramena další cesta prahou jakožeBylo mi krásně tísnivobrouzdal jsem tím městemnesmutnilo - zcela zatažené po plynovém náletu nociTrochu to klouzalotoužil jsem po čtyřech noháchA myslel na to že s velkou láskoupozoruji ve starých filmechpředevším mrakya říkám si že slova celuloidováuž nikdy nebudou stejnáBylo mi krásně tísnivoale teď pro jednou stačí se nezamyslet.
X
Před námi se tyčily hory z kostekvlastně to byly budovy poskládané na soběFoukal vítr a rozcuchával ti vlasybyly ohnivě rudé tak jak to máš rádaPřed námi se tyčily domy z kosteka místo střech měly dlouhé otočné válceVál vítr a ty válce roztáčelVydávaly podivné vysoké zvukya tak jsme začli lézt až do výšeMožná jsme chtěli vidět sluncekteré toho dne házelo tu nejpodivnější okrovou barvuLezli jsme nahoru a občas jsem na tebe zavolala ty zase na mne ale nic jsme neřikalibyly to pouhé zvukyprotože tady v tento moment přestaly mít slova jakoukoli platnostDokonce jsem se musel usmát pomyšlení že to nejseš ani tyba co víc - ani jáA pak si byla unavená a já chtěl lézt dáldomy mne přitahovaly a chtěl jsem stanout až na vrcholuŠplhal jsem tedy sám a už se neohlížel- asi se to týkalo pouze mně -Na vrcholu jsem si konečně mohl lehnouta pozorovat to zvláštní okrové sluncevzpomínal jsem na tebe a ty si mně opět překvapilakdyž si vylezla za mnou Ulehla si a otočila se ke mně- slova už neměla žádnou platnost -jen si se smutně usmála a já věděl že tentokrat už to bylo doopravdy -a skutečně nutné.
IX
Je jako být na moři a rozhrnovatpozvolna pěnu setřenou z dalšíletmé plážeDnes mezi pražci kolejíhledal jsem pohledem boha"Ještě že to dřevo je pořád stejná kvalita. "Třetí prosinec -a vlaky jsou zase přetopenýA já pro sebe si vímže další letokruhy už nedokážu spočítatDalší prosinec po ránuje zima a za oknyrozjímaj se loužeJako malby které se pozvolna rozpíjejí -tajemné akvarely které už nedovedu pojemnovatnatož rozpoznatI když - tedy - jsou mojea taky tvojeProtože nejde pořád vnímat své rozpuštěné ruce odděleně"Palli. " a další drobná všehomíraVšak naposled podivoval jsem se nad myšlenkouvlastně tak trochu mýtemo letitém námořníkoviVzpomíná na moře a na loď už si nikdy nevkročía nad hlavou kruhy z oblaků a pod nohou cítit vlny.
VIII
Z noci na mě skočil domovVypadal trochu jako bílé okenicea za nimi ojíněná polenebo lesyNa drobnostech přeci nesejdeZ noci na mě promluvil domovZněl jako dotek a nebo odtáhnutí cizího tělaa já se nebránil - koukal jsem mu do očí- beztoho jsem stejně nemohl usnout -a chápavě mu přikyvovalNakonec odešel jako vždyckya nezůstalo po něm nicJenom pár taktůkteré do písně se nehodíani na lámání prstůze stojatých hodin v břiše medůzyVznáší se nad postelía pořád tak trochu štípejedem pod kůži Drobná zrcadlaA pak jdu po uliciokolo mne černá lidská propasta já ne a ne zakopnoutabych to snad měl už za sebounebo něco jinéhoNenapsala si - možná už sto leta nebo taky jen pár minutAle vždy když si na to vzpomenuna povídku psanou do bílé kůryco tak pěkně hoří ač plevelemmusím se smát Protože pak se zase hádámea je nam to jednoZa okny zablýskne se kohoutí kokrhánía nebo jenom bažant z polovičky plnýa já vím že dalším řečem o domově už - mmmm -ne a ne - nemůžu si věřit.
VII
Kdybych uměl namalovat chladtohoto nebePodstrčil bych na jeho okraj- jenom na ozdobu -poletující mrakykteré táhnou na severa nikdy si neumrznouJó - kdybych uměl napsat chlada jeho vysoké tónykteré básní hasí tlukot srdcenikdy bych si nevymyslel tebeAch bože. to jsem se zase došplhaldo putyky a v ústech sníha v kapsach mokrojen co smím si dovolitA ochudit další a další záblesk pozdního dětství a marnivégenialityKdybych uměl zazpívat si tebenevnímal bych tvarya taky kouř co štípe z ohlasùna mé třesoucí se peroJe v tom trochu ironieKdyž začínám se hlásit k tétorealitěa žádný rytmusa žádná pohlazenícheche - pořád se vracímeProtože kdybych uměl pohladit si tebenemusel bych psát a křičetomlouvat jen a pořádsama sebeale co - nic jiného mi stejně nezbýváA pak se pouliční světla rozsvítía svojí soustředěnou zářívymažou tenhle světkterý snad už křečovitěreálnějším není.
VI
iRozhodl jsem že napíšu kýčněco o tom že i ticho pláčea vstřebává se do tupostihlavní v hlavě a občas jen tak zašumíNepřišlo mi to však dobréRadši jsem si nervózně vytrhával vousya házel je pod sebejako by žádny podzim nebyl Jenom trochu svinčíkNapiju se jabčákuaž do dna a možná mi zachutná a nebo takyrozpoltí svou hlavu na stokrát když se v léthe zazubíDěda s mramorovýma nohamaleží v železné postelipozoruje své kapačky protože to jsou jediná oknakterá vedou ven na uliciI tohle může být přátelstvíSám sobě zase po roce se vzdalujumožná natáhnu rucea nebo taky to nechám býtJako už tolikrátprotože ve skutečnosti se vůbec nic nestalo jen načrtl jsem si kýč pro tebeale svět se mi v něm nevrátiliiDost často si přemýšlím a potom malujijenom natajnačku aby to snad někoho neboleloDost často si přemýšlím co to vlastně padápořád z nebe a jak tím pojmenovat stáříProtože tohle peří zpomalenéz proražených balonů a taky dekMaluju ho - kurva jo. A oni klesajípodzdipodnehtya poddechstejně jako zarudlé tvářekteré nezahřejuvzpomenu si na ně A radši odejduA vztekle na něj řvu "Nemůžeš být všechno. "Schovala ses do záclona kdo má další péřový svět znova a znovamezi barvami ti hledatprotože debilní planety malého prince se přeci nezdajíani jeho poslední vypadaná pírka která z úst navzájem si vyndáváme.
V
Rukou jsem si stínil obličej - něco jako hra na klavír ale méně snovéStínová Světlem mi obtáčela prstyRuce z posledka vysoko v horách za krk jsem ti dýchal Uvědomil jsem si Mi tě promítnouAsi jsem tě poznaltakovou jakou jsem chtělChodila si skrze listía vůbec ti to nevadilo ani neřezaloPozoroval jsem toa nepřestával se divit a smátTaky trochu se zatajeným dechem -Bylo to vábivé A když jsem chtěl cítil jsemto vše na jazykuVelice dovedně si to dokázala namalovatDehtové zdi - jsou plíce hospodyVzpomněl jsem si na padající ptákya na Paula Vždy to byl můj milý surrealista Poskládaný z drobounkých pírekMyslel jsem na Soňu - byla to velká láskanaposledy mluvila ze spaní když ji bylo jedenáct letOstatně je to každá dívka na kterou se nesmí zapomenoutTa láska - zoufale velká - neudržitelnáVydýchali jsme ji naráz a zůstalo po ní jenom pár dníneumím je vypravět ale vždy když vidím někoho prstem malovatdo dechu skla v autobuse jakoby se mi chtělo slzetStála si pod střechou města pořád stejnáomámená pro tichoa bála ses mi cokoli říctVlastně už vím že nejvíc jsem se bál toho úsměvua taky opuštění které člověk nechá za sebouv přibližujících se kolejíchDivoká odloučení a ve vzduchu bylo cítit modravé syčení plynudotekových lamp A nebo možná taky nechám si tě zmástMá vlastní bílá díra v ledu Je rozdrásaná a láme se Jezerem studená jako každý dotekmá chladivá a potopená až na dno v rukou ledové krystaly se zabodávají a já přestal dýchat ač rybou Tou rybou která opírá se o hladinu jezera svými křídlyNechal jsem se unášet galantními slavnostmia pročesával ti vlasy Ale nikdy si o tom nevědělaA pak na nábřeží jsem si posedával a koukal na řekupředstavoval si tě jak spíš a řeka to asi vědělaodkolébala mne ukolébavkou a já plynul s nía prohlížel si všechny ruce a nohy které se protínajípři tomto posledním křtu na který ne a ne zapomenout Ponoření drtí svá dnaVlastně to nevadí bude zima Všechny prosby protáhlezamrznou rampouchy namáčené do vitacitu tato dávivápůlnoc z dětství mi zase jednou připomene proč si žádnou modlitbu nepamatujuaž do konceMěsto je stejné jako před dvěma rokydráty ho roztínaj a s gabrieloupřipomínám si vůni limonády a vůni květin Ano to všese mi tehdy zdálo a já to uchopil a přetvořilna med Město je stejné dýchá svými drátya pod nimi se žije a kamenné mosty a kamenní svatíjednou za noc příjdou a procházejí sepo drahách peřin kam až naše představy nedohlédnouVšechno jsem to chtěl řícta nemohl spát až když svítalo dokázal jsemnapsat posledních pár slovByla vlastně obyčejná Ovšem jako vždyckydokázal jsem je říci jenom se zavřenými víčkyPak jsem si na okamžik představil pár stromů topolůa jejich kůra jako zkřivená kůže co už nedokáže promluvitse mi zadírala víc a víc pod nehtyVšechno jsem ti to chtěl řícta nakonec obkreslil jsem jenom pocitale ztísní a vinou a přeřeky se nedá lehce žítVlastně eeee víš už svítá a stačí to shrnout jenom do pár slovže Básníci pro život měli by se jako koně střílet I když v očích mají oblaka a po kapsáchlepkavou pryskyřici.
IV
Potkali se u kolínazahradou kočičí poúsměv uteče rychle jakoby před světlemdočista malá personaVykřikla sia byl to senJsem-li rybářv lovení tvých stínukdyž si bez pokynů rozumímeMůže to být hezkebrázdit v loďce tvé dlaněA v rozhozených sítíchvytahovat šupinky kůžeProtože Vánoční kapr pro štěstí na stůl už se dávno nechystáa tváře nezhasínáš na povelTak polibme si vlastní rybyUž neproklouznou je to k zbláznění že mezi oky smích a koně se svým pravým jménemproběhnou jsou UnikajícíNikdy nevím potom co se probudímjestli to okolo mneje jen pouhé Jericho a nebo hladká srst kocourova.
III
(Když jsem poprve spal v hradci tu noc se mi zdálo že pijuTu nejlepší limonádu na světě - především nádherně vonělaDruhý den jsem prochazel okolo mostu kde prodavaly květinya tu samou vůni jsem ucítil přesto že jsem již nespal)personoJe to zvláštní jet večer domů z prácepo pár hodinách a poslouchatpsí vojákyPozorovat blikající tváře lidía usmívat si sám pro sebe že jsou tak neměnéA taky si ukazovat na zářící víka heren rozházených po ulicize kterých nonstop čerti nevylezoujoooo kdybych nebyl klukbrečel bych a cedil zuby skrzepozdravy a vlastní problémyOstatně každej má svý problémyOčekával jsem jakékoli omámenostia dostalo se mi jich nastrokrát a víc než jen navoněnéAle co je dotek \\ pouhé další protínání"ale hele voe ehrm. " to není žádná voda mezi tvými prstyto je jenom neurčitej smutekkterej v rukou nepochytáš a nespojíšjej ani se svým vlastním obzoremblbá persona tvých lidíProtože co je ten tvůj pchááá smutekšumící odezva vlastního nádechu"mi nosily noci. "Zanotoval bych si - ale vždy jsem byl značněnemuzikální kluk(Běžel jsem obrovským nakupním centrem a střílel do lidí Obrovské krváceníA matrix byl v každém i v jakékoli sobotě Oblaka nešlo zahlédnoutA ti malincí pejscí s obrovskýma zubama nás pronásledovaly zakusovaly se do lýtekKdekdo se smál i strýček skrblík ale ten ze záchvatu Protože přišel o celou pokladniciNa dně zbývaly pouze kaluže vody A pak mě děda vezl autem do zatopeného městaPořád to protahoval až jsem z něj viděl jenom kaluž ze které čouhaly barákyLedově studená sprcha a prošel jsem pobřeží na kterém čekala cizí matkaV rukou muchlala oblaka a povídala mi o svém dítětiPonořil jsem se až na dno a prohlížel si majestátné kupole baráku ještě před prvníSvětovou válkou Malá kostra kluka která obživla začala mi vyprávět o své mátceKterá čeká u jezera Chtel jsem jeho kosti vzít na povrchAle řekl mi "je mi tady lépe" Pousmál jsem se snažil se jako tolikrát odplavat do jiného života).
II
Kdysi dávno psával jsem básně v chvatunetrpělivě je hledal a každou z nich se snažil zažítaž na samé dno jejich slovTo už je dávno - nyní pokorně čekám ažsama příjde a obejme mne Do tělaVznešené nemoci stromů -nevyslyšíšVčera večer hráli jsme s michalemna štěpánce ve starém altánku na kytaru(on má xilofón) konečně pršelo a bylo nám hezkya ani jeden z nás na nic nemyslel jenom jsme hrália bavili se (Zdalo se mi nebe nad topoly Poutají je k sobě dráty vysokého napětíMají na nich domečky vlaštovkya taky zářijové dny Na viktorcebláznivý kousek země uprostřed MěstaPolíbím tě pod střechou altánkuA zima nepřestane nám tleskat závěje do tvářízase do příštího září)Už z dálky se na nás usmíval oprašoval si bundu od vločekCikán láďa - sedl si k nám a napil se vína"dva roky jsem na ulici - vyhodili mě z rodinyasi jsem jim nebyl dost dobrej"Pak si ubalil marihuanovou cigaretu z nedopalkůkouřil a vůbec to nevonělo špatně"jake sny asi mají siámská dvojčata" tiše povídal a začal cvičit karatemísto meče klacek a černý drak všude okolo ale ne v němPoprvé v životě na mě dýchla duše číny ("I když ji držíš u hlavy pistolia třesou se ti ruce a nemůžeš dál")"chodím okolo města - dovnitř ne - je tam hnusně - cvičim a spim tady kde se dá"Pršelo i když jsme odcházeli - Láďa cvičil v altánku a u nohou mělnedopité víno a přetrženou strunu Nechali jsme ho tam kde měl býtA okolo nás sedalo si bílé vlhko a smíchnebo jiné poustevničení štěpánka nebo viktorka - je to jednoblázen jako blázen kterého nevymyslíš.
I
Nebe má svojí hladinuA taky plave Na jeho povrchubabiččina paruka - nasáklá rudou vodouMožná to je vzpomínka - která čeká až se potopíaž na dno a najde sama sebeTaké čekám a prozatím splývámpo lesklé planoucí hladině ránaA bůh - bůh je možná budík který si babička zapomněla v kapse u sakaz teletiny - voní a je odřený ze všech stransvojí osobní dojímavou válkou"Neumíte si představitjaké to je hladit hlavu skloněnous vyžranými pruhy kůže""Neumíte si představitjak úžasné bylo prohlížetstaré fotografie z let beránků(pod vyhřátým nánosem písku)mého dědečka Není na nich slyšetcítit jediné mlasknutí polibkuani vadnoucí květinyTento zrychlený vítr odnášejícípohyby očí a uschlé okvětní plátky Černobíle usazené škrábancečervánků když vadnou barvou A z čela pot si otírá šedivou okravatou"A poslední sen v životě je prolnutíusmívá se a jsou v něm všechny předchozíslova (slovo jako lidskost jako Žena)Že připomíná náhle zkamení pomalý přechod ze snudo smrti Někdo příjde nahý a někdo už se neohlédneaniž by žilZemřít ve své podstatě Zemřít v soběaniž bych žil - aniž bych naposledy mrknulLetmé pohyby očí jednou ustanou Svědomí my už se neobejmema beránaci na peřině nepřestanou se divit.
O zrcadlech
Kdysi dávno namaloval jsem obrázek -Kdysi dávno namaloval obrázekByl na něm potok a v tom potocese odrážely hvězdy které bylyz mastných voskových čar (jako když člověk otevírá lahve s pivem o zeď)Vypadalo to jako když padají k zemiPojmenoval jej Světlonoš a nosil pořád u sebeNěkdy se díval do potoka jestli i on sám se tam uvidíVelice rád čuchal k vlastní kůži a chloupkům na rukou a ke rtu (kdyžjej legračně zkřivil) - miloval vlastní vůni Připadala mu jako reliéf vlastní zodpovědnostiA pak zrcadla samozřejmě Pohlížel do nichhodiny a hodiny až zcela omámen padl na posteljako stařec jako šeredná maska bez vůleJako každé děcko v nás Davide. Davide. Ty a tvá zrcadla a Tví ptácia tvé známky kéž jsou voskovou minulostí kterápozvolna steče po papíru až na dno ledového potoka v horáchkam jsem se nikdy neodvážil Nestal se Světlonošem Pouhé figurkyvzletu a bez štěstí snad lze je zahlédnout v tomtoodrazu zrcadel O zrcadlechOdraz č. 1Být v Řecku slepcempsát básně a povznášet je vzhůrunad Oblaka hoho moře a jiné vinné zábavyvždyť olej tolik připomíná medkdyž tě postižení vrací zpět mezi lidipokulhávající etika v cizích očích nenarovnávající zádaa lidskost proudí v žilách a rozlévá se po rozpáleném písku Přílišná Pomalost VsakováníOdraz č.
Věnováním dcer Ti Věřím v ctnost ptáků A stačí mi pírko abych umíral smíchy (j.d.)
. oněmění.
Na doteky Těch kteří se lidé bojísnad otevřít pomalusnášel se modravý prach Chtěl-lise třpytit dokázal to zaoblený Někdev koutu souhrou slunečnic jako vystřiženýchz papíru Krep a plyš a jiné hračky Obalenýpavučin co vysajou se z pavouků
"Odrazy klíčů žijou
Stromata stigmat
I. "L Usage du cabinet estinterdit pendant larretdu train en gare. "Napsáno na orosené tabulce Z lidí se vypařuje déšťTedy stéká kapka přes písmeno L a Tisknouse k sobě venku prší a vlak jede dál Některé kloboukyjsou šťastné po jejich střeše zachytává se pára a mladý cikánvypráví svému dítěti Drží ho v rukoua má smutné hnědé oči"Šaškovské barevné obleky veliké boty a rolničky nosili od pradávnablázni - chtěli na sebe upozornit - v případě kdy byli beze smyslůa dokázali udělat cokoli tak aby nebyli zabiti"Opilec usnul venku na mrazu Držíse lahve - je zelená jako tráva v potoceobaluje tvé nohy - sníh se jiskřído jeho výdechů alkoholuZe střechy klobouku padá kapka na ramenovlakem rozléhá se zpěv cikánů kteří zpívají svým dětemv rukouII. O knihovněOtcové krájeli slaninuna tenké proužky Zpití slivovicí Vůně ořechového stoluJejich chlupatá zápěstí nenápadně se otřely o sebepadají z nich ke chlebu droboučké pulzující spánky a tabákOpět oživla místnost Tří králů Pozorující lidi kteří spí má malá SběratelkaO ziměVzpomínat na to jak vždy v zimězamrzla studna S kouřící horkou vodoua lehce rezavou sekyrou Nakláněli sevnuci přes okraj a prsty zarudléSekali střepily se z nich kousky ledutřesoucí a dýchají jimi Protože miluje tmu jen tak na dotekO estetice"Shakespeare napsal přes osm set postav - zvláštníže nevyspal se do prázdna"Dívka seděla v knihovně a pozorovala lidi okolo sebejsou legrační když si říkají pravdu Četla o zamrzlé suknia naproti ní si sedl pán Měl šedivé vlasy a brýle s kostěnýma obroučkamaVoněl pěnou na holení a před sebe si otevřel sešit jaký nosí děti do první třídyDívka cítila že se na ní dlouze dívá až sukně začala rozmrzatKdykoli vzhlédla od své knihy předváděl že důkladně studuje svůj sešit z první třídyV koleni ucítila lehké píchnutí Zvedl svůj sešit a v kolonce kam děti v první tříděpíšou své jméno přečetla velikým písmem vepsané NAZDAR.
Laskavá pornografie
se stéká - I maminčin úsměv do večera kdy si všechny děti hrají povaleni v zelené trávě Hrdý úsměv pro tatínka (nejbystřejší z papírových hrdinů) v kapesníku namalovaný pocit Nehty a rtěnkou na obraze A děti si dnes večer v trávě hrají Opřená v okně a krásná ňadra Oddechují Určité zvuky prostě nenakreslíš přestože si dnes večer povaleni v trávě hrají a Maminka každému z nich do ucha šeptá "Legendou je bytost" ten krásný sen se ti promítal na víčka až u vytržení že posléze ti ráno zamrzí Laskavé probuzení Ořechy začaly padat a z hnědých dlaní odkapává šťáva a vůní - vůní je opět namáhavá prázdnými hnízdy letošního léta Chajo Smála si se "ahahaha lidé se přeci nemusí vůbec bát umírání - každý podzim jim ho ukáže Bezelstně obnažené a krásné Pořád a pořád dokola a nikdo nikdy neuroní slzu pro to stáří" Pochopil jsem že ten hloupý frantik nakreslený větvemi od třešní z kterého jsme měli akorát úšklebky když si tiše mumlal "Oči které nevidí Nepláčou" Tatínek mu umřel a on hledal jeho duši Na nebi jenž není cítit ořechovicí Lehce vnímalJsme také mladí bez šatů to se nestane abych sám sebe ti do noci z legrace poslouchal Setkání Těchto jedoucích vršků skal protkané proudem vlasů se vejde do poezie nahého člověka Dotkl jsem se dechu a byl ještě pořád teplý tebou Je to jenom noc a vlaky jsou dávno mrtví koně bez dýmek v ústechDnes večer kdy si v trávě hrají Sténala zpocená přitisklák chladné zdi a v kapkách potubyla krása prožitého odpoledneTen muž Seděla na něm obkročmo vyrušená a záclony z kterých padalprach zoufale Mrdala křečovitě drželjejí prsa a mačkal je V ústech omítkou Myslila na GoethaProtože v jeho době milovatčtrnáctileté dívky bylo ještě krásnéNěkterá slova jsou vzácná a nedají se tesat a některé pohledy jako fotografie dohledané se snad ani nestaly A zítra už si nevzpomeneme že tato skutečnost vymyšlená nikoli ospalá námi proběhla a všechny louky světa nás nakonec namočili rosou Přisvědčím Přesvědčím Noc z 28. srpna 1930 je neustále stejná a v šedivých provazcích ujíždějících vlaků pořád existuje A Chaja se pořád směje a tančí dokonce mi namalovala na obličej šťávou z ořechů sen a malou větu "chichi a chlad nás pohladí že zima je albino zapadaná Laskavě tichá a proto smrt je barvou bílá i nebesem to šílení"Tato Šeptala jménem se opeří Ušpinění synové v lavici sezeníod zelené trávy Drolí se každé mihnutía pomalé záblesky nůžek Tyto vlasy Šťastnoumatkou a jeden po druhém na rozvrzanéštokrdle usedlí Jen jediné mihnutí jako říjnové ubodání včel další své generacenůžek zpomalené vrznutí když bota se nořído sněhu Kterak je stříhala a vlas co slza za vlasem padánež ptáci střípky sezobou a s nimi slza za slzou sněhem Ospale a pláčí.
Mlékařovo nebo-li pojetí evangelia
Surrealistický úvod při hypnagogní vzpomínce na včerejší vypravování
Z deště nepršíOmlácené mraky Prodlouženými nehty
Tři sloni stojí si na zádech aleTen na vrcholu je otočený druhým směremA umřel Zdvižené chobotyNěkteré paneláky jsou krásnéPan je v podřepu na barové stoličce veStále stejné pozici a otáčí se dokolaNěkdo mu vyndal jazyk Nemůže se smátPro dnešek do vzduchu vykopává nohouA zpoza rohu Protože toto je obrazVykukuje holčička ale musí se prodíratSkrze předlouhé vlasy svojí maminkyVyplazuje jazyk Vlasy voní a stékajíPo okrajiProbral jsem se a hodil po matceHrst kari Ráno probodla mi krk dlouhým nožem na porcování
Kázání z květin
Vznešené nemoci stromů
Vznešené.
Co jsou dojmy - to nevyslovíšVčera večer když šumělo nám za paneláky mořea otlučení lidé omámeni městem se navzájem míjelipotkali jsme Já a tomáš druhého schizofrenika Opilého a obtěžkaného igelitkamiz nichž čouhali ušpinění medvídci stavebnice mnohobarevnězašedlé ohmatané panenky a nikdy nedokončená puzzle rozvztekaná"před čtrnácti dny mě pustili z lágru voe, nedáte mi napítkuci, za čórky - už se tam nevrátim pičo, ne fakt ne, nedivte se, že takhuhlám eee, ale mám rakovinu hrtanu, můžu se ještě napít, díky kuci ste fak skvělí, to poznám, fak zásadový a játra ty mám taky v prdeli, cigáro kuci to nemáte, jo ty věci eee, ty hračky to prodávám šílencům do blázince platěj za to těžký prachy, no jo jsem hold svině, a mé dvě děti - klukovi je třináct a aničce sedm, no svině jsem" řekl a odešel spát pod nemocně vypadající borovici
. nemoci.
ty jsi mi zpívala.
Oblečenost
IKdyž ženy draly peřía smály se jak poletují drobounká pírkado očí jako když sněží - dokud neoslepnouDnešek byla další důkladně ponořená nocbezobejmutáTajní utopení ptáci ze severu Přiletí a svými chladnými křidlypromění a rozmáchnou tuto křečovitou noc vlahou sprškou mrakůProto už nevěřímve vločky na prstutak snadno neroztajíani pohledy z potrhaných dopisůa na nich polibek -tvůj polibekkterý ještě nedávno připomínalrozechvělé přání nahých chodidela víš - jimi - jimi hory nenakreslíšProto možná rozházim papíry a daruji ti pod kůži Oblečenost jako probděláIIKdyž automechanici utírali svá začernalá čelahluboký pot se lesknul a smutnější oči jim zvolna plnili se až do břehů nikdynekončícím padáním dešťůa ruce ty jim voní pryskyřicíUž žádná víra ani svastiky doočí vyrudlé potažmo popraskanéokapy (rezavě červené oprýskané a mokré podzimní dny Tlející země pod nohamaopět vzlétne listí a jeho prach ten který tolikpřipomíná vůni petroleje se nam vsákne mezi prolhanosta kříže na hřbitově opět připomenou ženské zvlhlé dlaně) Kdekdo pod nimi chytá vodudo svých úst Pomalu stékáa dotýká se vnitřní rozechvělostprostě jenom zapomenutáVlastně nesmekám a obnažím svou tichou Oblečenost jako oduševněláiiiz nebe padal hustě prach nakubistickou lampuze všech stran pokaždé jinouMiluju ticho ohně sedím v údolí a whitmanové z trávyuž se pokládají k zemi - vidím je pozorujijak ulehají a všechny lesklé pavučiny strhávají sebouVšechny louky každý večerzreznou a opadají vůni do náručeJenom křik poslední nezrezlé květinyse nese nad tou podivnou krajinousnad jako ze svých rukou a nohou a vlasůsetřásáme drobné piliny z rozřezanách stromů(dokážu si představit že kůra je tisíce proměněnýchtváří postav a hrdinů a milenek a vrahů a nájemnickteré se ukážou na světlo s prvním tahem a linkou písmenejenž nanesu si na tebe temně modrou tuší)Ty jejich piliny - jako peří, jako petrolej či jako prach jsou totiž nevyřčená slova do všech koutů deroucíse stydká oblečnosta ptáš se tedy co je všechna tahle oblečenosta já se jenom usmívám a nerozumímŽe všechny žíly řek a jejich stahynamalované a odložené tam kde sami sedí první schizofrenicise letně hrajou naše vlastní stíny a když pohlédnou námdo očí jsou už staří a churaví jako mír chrámuhirošimský z něhož už nevyzvání zvony a nikdy jejnepokálí ptácivlastněLežíme vedle sebe v postelia ze stropu legrační hádáme - hádáme si mraky.
Jakože cestou s Prahou vánoční
Nekřupal sníh pouze zbytky soli a kamínky chodníku Nekřupali mé kosti pouze zněly pády mých lupů Břečka města z šedá a to co padalo z temné ranní oblohy která je ještě nocí mi roztávalo na bundě do vláken Třesu se Okna zčerná a lidi ještě spí lampy poblikávají a před domem čeká sanitka až s mámou nastoupíme"madam ještě pojedem pro nějakýho inženýra s rakovinou - tak se nedivte tý zajížďce. " upozorňuje nás saniťák z kopce a jedéééémNemyslím na zajížďkynejdou slepit jako leporeloSeděl jsem na bíle natřené otlučené šrouby přimontované židli Nadskakoval s každým výmolem a potichu se mořil Pozoroval jsem všechny ty cévky a hadičky injekční stříkačky uložené v krabičce a zamlžené sklo tmavé nocí dopadající z venku a 21. prosinec ujíždějící po dálnici a sedící sestřičku (mohla se jmenovat Isabela a třeba taky ne mohla myslet na Velikonoce a to že nikdy neumře mnula si prsty a nepřítomně skoro bez zamrkání hleděla před sebe občas se na mě podívala a usmála se měla neotlučený bílý sesterský úbor a otlučené červeně nalakované nehty to nejsou pomluvy ani jed jenom vůně jejího svetru a pohupování zlatého náramku okolo krku byť je na znamení špíny a výkalů) na lehátku i hlasitě mluvícího řidiče který si povídal s mojí mámou o Vánocích a jeho ženě a jeho autu a jeho špatně placené práci a jeho pohřbu a jeho nedbale ošetřených nohách které mu otékají od zhnisaného palce a jeho nechuti k smaženému kapru a máma seděla a usmívala se a občas něco řekla a zasmála se a silnice za okýnkem ubíhala a občas saniťák spustil houkačku aby mohl někoho rychleji předjet"Vážně budu normální. ""Jo.
Miriam
hebrejská dívka od vltavy polonahá v dlaníchkvětiny a nohy skrze vykasanou sukni zaleskly se oči ptačích křídel tak vyryjme si už jenom pro dnešekpár doteků nad rámec papíru -neuteču a snese všechnu bídu Píšešzávidím slepcůmjejich vzpomínky vznešenostivtesané a nelibost vrásek v tvářích krásných žena dál . Závidím slepcům paměťorámovanou - nemohoucností se pohnouta hlasy ve tmě řvou jako roznesené stíny na kopytechpohybují se na rozprostřeném prádle i vítr i vůně škrobu po velkém prádlea jediná krása v prstovém divadle vlajeač po letech se rozpadáv jejich duši - nekončícíholokaust budoucnosti a denní snění pro - vědomní.
Marthu jehněčí porážka nepostila nezajímá
Ospalá. Martha s očima od čaje pod peřinou vlnící se svět pohádek potažmo hořký earl grey vlaštovkám A opadané tváře vlčí mák Pro dnešek už unešen na pokraji křehoučkou hemofílií a zdálo se jí a zdálo Heřmánkoví sběratel Ti lahví vůně korku (vrzající prosolená podlaha lodní skrze dopadající pláťené pantofle) A spánky pokapané voskem Černochů Když přivřeš oči a ucítíš víno pošlapané možná taky procitneš omámeně do dětí Dávno nejsme odlití a vstáváš na postel ulicí v rukou karty a letmé rekviem umotané ze slámy mezi prsy drolí se ti chléba vlastně napořád jsme si stětí do piva inkoustem polití do příštích rezavých vánoc jedináčků koled jehňečích.
Jako každá jiná dívka s odřeným kolenem
na krku viselo ti
obrácené nebe
Oblaka létají rychle
zrychleně unavený Tep novorozeňat
Vypadal jako pán Seifert
Pod vanou zacinkaly ovčí zvonky a v čase roku 1901 Malé mdlé oblázky oněmělyz lesů Podzimní pára sráží se a mladá dívkas odřeným kolenem vede ovce na pastvu Jizerskou sklenicí už vícekrát nehodím proti zdi chladnou a její rosa se stéká z bosých nohouozdobené smaltované a mýdlové bubliny klesají vzhůruVystoupila´s nahá a za matným světlem města z okna ozvalyse ovce ospalé Vytvořené prstem stínu o lapmu a jíluretuší sbíráš drobounké střepy ze země ani koutkem oka nepořežesFascinují mě sto let staré fotografiezasklené úsměvy a sochy z máku a polestaví se do snímků nad nimi přelétlohejno vlaštovek a za rohem čeká osamělá dámabyly to cizí Lesy dívka se psem a ovcecizí mlha cizí svět I cizí lidéjaksi neskuteční koneckonců i proto že vzduchco dýchali byl jiný nám už nadobro vzdálený.
Tobiáš z Louvru
Na plotě seděla Dívka s odřeným kolenem
voněla a smála se pražským domovním
znamením A její vlasy naposledy odhalily tuto křečovitou noc
co poslala si po louži Smutným kombiné nad vysoké stropy secese
Žijeme-li v zrcadlech
žijeme-li v zrcadlechvšechny naše pohledyemoce a vlasyse odrážejí od cizích zrcadel"široko daleko a lámou sev jiných krajinách úhlu dopadutohoto bezesporu legračního žalmu"kteří nás míjíPořád chci napsat básničku o lidechco se schovávají před kapkami deštěMají rozšířené prsty a skrze ně si povídajís nebem a vídají ryby líně plouta jejich oči se otáčejí jako děti na houpačcenebo jako lampy petrolejové roztančené v stínuPořád chci napsat básničku o tom jak sečlověk od člověka schovává před deštěmBlátivci ztopení utonulí pod bundoulegrační zapomnětlivci ó nashledanou bez deštníkushrbené noviny a slzící titulky do dlaní rozbrázděných fotekPořád chci - chci napsat básničku o obyčejných věcech až by se ti rozřásla kolenaa vlasy sepnuté do culíku proklatě neobyčejněpřestaly už by se bránit před bouřkouRozmotané jak dva odhalené polibky, v průchodu gestapaČetl jsem v ranních novináchokolo Uranu vznáší se modrý prstenec a ptáci. Ty kéž by zase táhli na jih.
Matný sen smutného elektrikáře Františku
Dnes se zase ozval po tisíci letechz úvalu porcelánu a jejich korálkůsnad jako očiček olověných těžkých až do mrakův sněhu zamotaná ztracená a Stůně závějeCigaretový kouř se rozplýval -lapal po dechu železné střechyzatnuté prsty do cizích oken Snad to byla hudbanebo jenom odhrnutý závěs sporadickýDneska odpoledne hrálo piáno a nebenasálo další blízké domovyJsou neznáméstrhané a pod pokličkoumalých polí UnesenáRanní spaní a propastné pohledyneoholené Mačkáme si dlanědo schodů a v dalším patřebydlí fontánka s šampaňskýma hned vedle polehává opilíúčetní firmy Firmy Jakoby se to nikdy nestalo ústy přetaženéodmlouvačné počínání pro štěstí(Všichni opraváři motorů mají oči smutnéjako ženy mlčí a polykají cukrvždyť motor má taky duši a jejich rucevoní pryskyřicí Nebo jenom zdáním zhasínáním)Uloupené brailovo písmorozsypané pod podhloubímzmáčený okap to je ten pravý mýtuspro všechny římsy A na ramena mi bušil déšťchodník hlasitě srká svou žízeňUnavení jako nikdy před tímprsty umaštěné od prázdnýchkonzerv na rybičky Dohořívaly vnich svíčky do jinotaje brzké nociUmaštěné prsty dětí Malá Jůliev bílé sukýnce schoulenásrkající svou žízeňNa ramena mi bušil déšťGolet v údolí hotelu Garnízvedá se mlha a lesy páří draháprokarpatská téze s kabalyo schovávajících se lidech některé kroky bolely do bot se hrnula voda smáli jsme se tomua po dlouhých řekách pramíncích zkanálu plavala zažloutlá loďka startDnešní slunce je přeci jenom silnějšíkdyž stahuje mi prostěradlo sápající seskřítek (a ani netušil jak děsivý je pohledna člověka zahaleném v kabátě ploužícího sek rohu záchodu v kousjedoucím vlaku)Naposledy to byly skokyvesele akvamarínové prostě hold pocestníznamení cirkusu nebo jenom nad hlavouroztažené noviny stékají z nich písmenaa obličeje fotografií jaká jsou pro násvzdálená echa dívčiny kaputo el zmáčené vlasya starcova hlava ponořená až na dno kaluže pátrá posonarových skřecích velrybPodal jsem mu ruku protože vypadal jakopán Seifert Třásly se mu ruce a ve svémvozíku šťastného invalidy strhal sizápěstí a cigarety balené jako jsou krokydo říma odlévání zvonu koneckonců i každý osobní morový sloupVypadal jako pan Seifert křičel na sestřičkya do bloků sepisoval svoje bolavé kloubyodlétající nad Jemínkou Lechtivé vtipy Nezapomenutelně chorýpotok z Pružných skal Jenom další obličejschovaný pod bundou pářící se brýle a prodloužený spěch ze slezského vinobranní poddanou rukounašel jsem tě sedět na trávě smáli se tomudlouhé šaty nacucané vodou bradavky nacucané prstynešlo se dotýkat jenom nezapomenout a zahřat tědo dalšího deště.
její svastika kůží ii
odnést mi tě domů Odnikud
dokázal jsem pozorovat
celé hodiny i Nocí
ošetřenou nasáklou Gázou
Sheila
v dopise pro vlaštovku
Sheilo
tvoje píseň nedělní za zdmi kostela
s tlamou stromů je prázdná nikdy bez smíchu
Má lásko, onkologie
Dusila si se smíchem
pokaždé ve dveřích pohlížela´s na mě
obtloustlá sestřička držící
v chlupatých rukou lák od okurek
James Joyce - Odysseus (Interpretace a kritika díla)
James Joyce – životopis
(2. 2. 1882 - 13. 1.
Včelař Georgios
Z kovbojska jsem Dionýsem
plný slečen a prázdnin a tance
a dřevěného života z stromů Topolů
a jejich krve
šílenec ii
Dnes jsem byl poprvé blízko zešílení bylo to uplně jiné než jsem si kdy představoval měl jsem studené ruce od piva a to absolutní prázdno které mi hučelo hlavou jako hodinový vlak jsem přijímal jenom s apatickou uhrančivostí žádné lámané sklo a výstřely z pistole ni tříštící se křídla holubů (možná před tím) jen absolutní prázdno jako když se za oponou už ani nepohybujou stíny (někdo vykřikl dnešní den mi pod okapem umíraly siluety) haloooo. tam za očima modrá mokrá stěna parkrát jsem se usmál ale ani jednou jsem to nevnímal ani teď mrzím a posílám do ztracena jéééé jiřííííík takova podivná podívaná i jééé svíííítííííš to prázdno bylo nesnesitelné i poznámka pod čarou nebylo to už šílenství jenom tvůj život, voe mellarius Gregorius
Šílenec
Našel jsem zemikterá se podobala vlasům(Zcela mě omámila předtucha zlodějepřekračujícího rezavě-černobílé ploty z fotografií)Jedné noci jsem odnesl kus té země ve velikém pytlia trousil jej všude po městechkam jsem vkročila kde byli lidé -tolik voněl
Rozhodl jsem se tedy býti šílencemnebylo to rozhodnutí ze dne na denprostě jsem si ho nechal řádněprojít hlavou bez ukvapovánía nerozvážnostímám to slovo rád- šílenecVlastně také docela voní
A k tomu všemustačilo mi pouze překračovat ploty a bolestivě tišit nůžky
Verše hrabalových holubů
Slyšel jsem dozrávat jeřabiny -šuměly jako slavnosti červených jablek v košíku,panenky stočené ze slámy, snuprachu a pavučin Že potratila
Rozhodl jsem se V Jizerském jitruvysaju Ti tři kapky krve -s pořezanou papírem a trávoukreslila si do stromů Své promluvné verše A já tě našel sedět v horáchPohřbily jsme naše dva vlasya na hrob jim hodily slaměnou kytku
(žijeme v dobách kdy i smrt je rozbitáa nejdou ji dovřít dvířka od sanitkynad rakví Ze slov hrabalových, posmutnělých holubů)
modlitbička
jsme bezvětřía pak dej bože, žeproměň naše vlasy v křídlaabychom mohli uletětněkam hodně - hodně daleko
Aniela viz. aorta
i. hradecká
Chladně Člověk nad petřínemještě se nestmívalolíně kouskem hodina uschlá letní trávaležela odevzdaněsetle sesmutnělánebemkteré si spletlo vmojí skleničce mořea chtělo se zitalštitJako nebe nad petřínempamatuji si hosmál jsem se odrazům zrcadel a narážel dorohů bezprostřednosti alenky pod peřinoua všemožného bludištětíha kovu se vznášela vysoko všebylo ještě jiné podroušenédýmem marihuany téééé secesní svůdniceometené miliónem mohyl a tlakemparních strojů Jako pochva nad petřínemviděl jsem ji Poslední školní den všude plno školákůA já viděl pochvuprosvítala skrze krajkované rudé kalhotkyta dívka se na mě dlouze dívalamohl jsem k ní jít a promluvit si s nínebo se spolu opít ale nejlépe to prýumí vlastimil holan a navíc jak co k čemu by to bylomohl jsem ji pohladit po vlasech a už ji nikdy neviděta také mohli jsme se spolu vyspata dělat že se už nikdy nebudeme vidětJenže byl jiný denjiná zrcadlajiné úprkypodivná procházkabílou zahradoumariánskou zahradoua také jiný petřín - samozřejměpetřín s úsměvem se srdcemse senema s klíštětem (zachránila si mu životstejně jako mně)ukazoval jsem ti morrisonovy básně abál se ukázat svoje vlastnía na dně batohu ležela lahev s vínemfakt jsem se cítil nervózněale nenapil jsem semožná kvůli toběTřeba kdybych ti dal rovnou pusumohlo být všechno jinaki to nebei to senoi ty záchodyi to vínoa koneckonců i ten svraštělej bíle nemocnejpřesto půlnoční krajinou nového rokurachejtlí blikavě hořících petřín
Celé město je chladné a z kamenekoneckonců je to má projekcemé srdce
Ano napadlo mě že praha ztělesňuje všečeho se bojím procházíme dlouhé ulicedržím se tě jako malý kluknevím jestli sis toho všimlaale vždy to byl až křečovitě nesnesitelnýstisk Hlavu zdviženou vzhůru z ohromeníhrůzy chrliče parapety otlučená idee oknysvítící letadlanapnuté praskající koleje a jejichsmějící a houpajicí se drátyožebračení holubi klovající dozmrzlé žvýkačky na břehu kampyu zakletého karlova mostu uškemraní turisté se zvykajícími pohledyna památku a vysmívající se kristové z hlavníhonádraží smyslový fěťáci jako já a mébratrstvo cukru Napadlo měkdyž jsem se dotýkal kamenů ale inové dřevěné stěny z verandy (s kouzelným poklademzakletým skrze mrtvou triádu s dvoukorunou akorálky pro léta potratu) kde nechal bych sezazdít aby až za sto let vytáhnou mé bílé kostimohli začít je vystavovat na náměstí s nápisem"byl to světec světel. " a já pyšně s trnemhrdé babičky nad rakví že nebojí seza svojí duši ne nejsem žádný spasitel a užvůbec ne ticho která prosí o hory a nebenad petřínem odlétá s pery a s těmi žebronícímiholuby divokých hus bude zima asixtínskou kapli otevírají pouze na jediný denKde všichni můžem přežít sněhové krásnékalamity ti v zima horkou tváří vůní grogupozvedneš oči a řekneš "Jsem už jenom hrozně unavená" rukou nepřejedu
Dementia praecox
Na konci duhy hledal jsem zlato
na konci země spatřil jsem duhu
rudou jako všechno listí
blýskavé tolik moc blízko
Světlonoš
Rozhodl jsem se že
budu sbírat hvězdy
prošel jsem mnoho kopců - cest
(některé i klikaté cik cak a sem jako barvy na obraze)