Proroctví

 „Musíme sjednotit naše národy a nemáme moc času. Ze západu se na nás tlačí Goarové…A my se vraždíme v nesmyslných bojích…“

„Dva králové ženou své lidi do zkázy. Nesmíme dál nečině přihlížet.“

„Ale jak tomu zabráníme?“

„Proroctvím.“

Kaira

„Kairo! Kairo! Neodjížděj, prosím!“

Princeznin hlas, nesoucí se z královského balkónu, mě bude pronásledovat ještě dlouho. Místo, abych to dítě vychovávala a učila, jak mi bylo určeno, jedu bojovat. Do cizí bitvy, cizí války, s cizí družinou. Přestala jsem doufat, že ta válka skončí. Nikdo neví proč začala, nikdo neví, proč by měla skončit.

Ale teď se objevilo proroctví. Snad až se najdou ti dva vyvolení…

Nathan

Měl jsem z toho malého chlapce vychovat rytíře. Ale ta zatracená válka si to nepřeje. Místo učitele je ze mě žoldák. Z celého mého národa jsou žoldáci. Není to náš boj.

Nevěřím, že by ta válka mohla skončit. Jen proroctví dává malou šanci…

***

 Kapitánka waterijských bojovnic se ztěžka opírala  o meč. Její družina ležela v blízkosti potrhané zástavy mrtvá nebo umírající a ji samotnou čekal poslední boj. Tedy alespoň si to myslela. Stál proti ní velitel earthrijských jednotek. Byli poslední, kdo boj přežili a oba byli stejně odhodláni nenechat se zabít. Z posledních sil zvedli meče a vrhli se do boje. Střet byl rychlý a krátký. Chvíli se na sebe dívali a pak waterijská bojovnice klesla k zemi. Přišel k ní a klekl si tak, že ji viděl do očí.

„Skončím to, ale bylo mi ctí s tebou bojovat.“

„ Mně taky.“ Řekla a zarazila mu dýku do boku. Ztratil rovnováhu a spadl. Leželi vedle sebe v pomalu se zvětšující kaluži krvi a dívali se jeden na druhého.

Pochopili.

A krev dvou bojovníků

V jednu se spojí,

Ti pak dva krále

Svrhnou do záhrobí

Věk vlků pro jednou

Se skončí

Až princ s princeznou

Život svůj sloučí

Vzbudila ho bolest v boku. Otevřel oči a i když věci stále ještě viděl v mlze, najisto poznal, že už neleží na bojišti. Zkusil se posadit.

„Být tebou, nehýbal bych se. I magické stehy mohou povolit.“

„Stehy?“

„Ano, stehy. Těmi se, promiň mi ten výraz, sešívají bojovníci jako jsi ty.“

„Aha.“

„Podívej, chlapče, ošklivě jste se s paní Kairou zřídili. A mně trvalo docela dlouho, než jsem vás dal dohromady.“

„Proč jste nás dával dohromady? Mohl jste nás nechat umřít.“

„To nemohl. Kvůli proroctví.“

O pár hodin později už seděli dva bojovníci v pohodlných křeslech a poslouchali starého čaroděje.

„Oběma jsem vám slíbil, že vám objasním, proč jste tady. Inu, čtyři království mezi sebou vedou už dlouho válku. Tak dlouho, že už se ani málem neví jak začala. Všichni v ní trpíme a naděje, že ta válka někdy skončí pomalu odumírá ve všech srdcích. Ale teď se objevilo Proroctví. Nikdo neví, kdo ho vyřkl, zda to byl čaroděj či umírající voják, který měl vidění. Ale všichni mu uvěřili, i já. Dlouho jsem sledoval bitevní pole a hledal dva bojovníky, jejichž krev v jednu se spojí, jejichž odvaha svrhne krále. Našel jsem. Vás dva. Přenesl jsem vás na tento hrad, abych vás mohl vyléčit. A…“

„A přesvědčit, že my jsme ti vyvolení.“Dokončila Kaira.

Nastalo dlouhé ticho. Už od mladých let jim oběma vštěpovali úctu k proroctvím a legendám. Teď stáli před rozhodnutím

„Vy dva máte moc svrhnout krále. Nikdo jiný. Zachraňte svoje národy.“

 „Jak?“ Zeptali se oba současně.

Za několik dní už byli oba na cestě. Putovali blízko hranic, pomalu a opatrně. Nakonec se rozešli a každý se vydal ke svému králi.

II.

Kaira

Bylo to dost neoficiální přivítání. Jak by taky ne. Přišla jsem otrhaná, špinavá a unavená. Taková, jako všichni, co se vrací z boje.

„Vítám Tě, Paní Kairo. Už jsme mysleli, že jsi zahynula.“ Pronesl král a podíval se po své malé dceři.

„Kairo! Kairo! Ty jsi se mi vrátila.“ Zapištěla princezna a vrhla se mi kolem krku nedbaje na to, že si ušpiní šaty.

„Jsem ráda, že vás zase vidím, princezno.“ Řekla jsem a myslela to z celého srdce vážně.

„Paní Kairo, doufám, že až si odpočinete, budete pokračovat ve výuce mé dcery.“

„Ano, pane. Budu.“

Nathan

Po té, co se moje cesta rozešla s cestou waterijské bojovnice, mi trvalo ještě dlouho, než jsem dorazil ke královu hradu.

Nevím, jestli byl král rád, ale princ určitě ano.

„Pane Nathane, kdy začneme s výukou?“

„Musí si odpočinout, synku. Buď trpělivý.“

„No tak, kdy začneme?“

„Začnete hned, jak si rytíř Nathan odpočine, že?“

„Ano vaše Veličenstvo.“

Kaira

Legendy, báje, pověsti. Všechno, co princezna tak miluje. Vyprávěla jsem jí je vždycky a budu i teď. Skrz ně se dozví, jak kdysi čtyři národy žily spolu v míru Skrz ně pochopí, že válka nesmí pokračovat.

A stejně tak se to dozví ten malý princ.

„Paní Kairo, o čem budeme mluvit dnes? Jakou legendu mi povíš?“

„Dnes vám, princezno, řeknu o vzniku světa.“

S podivem, jak princezna dokáže vykulit oči.

„O vzniku světa?“

„Ano, ale nesmíte se o tom zmínit vašemu královskému otci.“

„Proč?“

„Protože to bude naše malé tajemství.“

„Tak dobře.“

Nathan

Bylo to přesně tak, jak král řekl. Sotva mi bylo lépe, začala výuka. Vyprávění příběhů mezi rachotem cvičných zbraní. Snad princ pochopí, že až se stane králem musí sjednotit země. Začal jsem mu vyprávět o vzniku našeho světa, o čtyřech národech a nejvyšším vládci.

***

Na začátku bylo prázdno. A v tom prázdnu se vznášelo jediné zrnko prachu. Bylo by se tak vznášelo pořád, ale stalo se něco, co tomu zabránilo. V jednom bodě prázdna se otevřela malá škvírka a tou pronikl Jeden. Byl to jeden ze Světlých duchů ,o jejichž zrození se nic neví.

Svou mocí vytvořil ze zrnka prachu rozsáhlou zemi. Zemi, kde nyní žijí čtyři národy, jejich přátelé i nepřátelé.

Podíval se na své dílo, ale nebyl spokojen. Viděl, že je země mrtvá. Zaplakal, protože mu to bylo líto, a jeho slzy dopadly na zem. Vytvořily potůčky, řeky, jezera, moře a velký oceán. Země z vláhy vody ožila a v tu chvíli ji jeden nechal vykvést. Stromy vyrostly a louky se zazelenaly.

Zemi Jednoho se ale nevedlo dobře. Ve Tmě stromy hnily a tráva hnědla. Jednomu to přišlo líto a zaplakal podruhé. Jeho slzy zůstaly viset v prázdnu a daly tak zemi alespoň malé světlo.

Hned na to, sebral Jeden několik slz a vytvořil z nich zářivou kouli. Tak vznikly Země, Voda, Hvězdy a Slunce. Do každého vstoupila část moudrosti Jednoho a přestože to byl jen malý zlomek, bylo to mnohokrát víc, než se může naučit lid.  Podle vůle Jednoho se pak Hvězdy a Slunce střídaly na obloze a osvětlovaly tak Zemi a Vodu.

Jeden se tou prací velmi unavil a tak přenechal tvorbu světa Čtyřem.

***

Kaira

„Příběh, který vám budu vyprávět dnes, princezno, je o zrození čtyř národů.“

„Ano, ano“

„Když už byl svět z moci Jednoho stvořen, převzali vládu Země, Voda, Hvězdy a Slunce…“

Voda, která už jednou pomohla životu, dala vzniknout rybám, rakům a další vodní havěti. Bylo to velké dílo, ale Vodě nestačilo. A tak se z jejích vln narážejících na břeh zrodili Wateriové. Usadili se na březích vody a jejich moudrost byla tak velká, že dokázali postavit zvláštní věci, které nazvali Lodě. Kůže Wateriů je stejně modrá jako voda v jezírcích a oči mají tmavé jako hlubiny velkého oceánu.

„To je tvůj národ, Kairo?“

„Ano, princezno.“

„Taky jsi žila na břehu vody?“

„Taky. Kdysi dávno.“

„Jak dávno?“

„Dávno, princezno. Wateriové jsou dlouhověký lid.“

Ve chvíli, kdy se ve vodě objevily ryby, na zemi se rozlehlo ťapkání a dusot kopyt, čenichání  a vrčení. Země dala život všem zvířatům. A pak svou vůlí nechala ožít Earthrijské.

Earthrijští jsou houževnatý národ. Byli zrozeni ze skal a oči jim září jako drahé kameny. Vlasy mají tmavé a kůži šedou. Milují stromy a vše živé.

„Ti proti nám válčí.“

„Nebo my proti nim?“

„Jak to myslíš? To oni přece začli naši zemi napadat.“

„A víte to jistě, princezno?“

Země i voda už oplývaly životem, jen ve vzduchu se pořád nic nehýbalo. Hvězdy se rozhodly to napravit a nechaly vzniknout ptáky. Denní i noční, pěvce i dravce.“ A ze svitu hvězd se zrodili Airové. Národ, kterému v krvi koluje hvězdný třpyt s očima jako hvězdy samy

„Sama jste z Airů, princezno. Proto máte stříbrné vlasy a fialovou pleť. A až budete starší probudí se ve vás moudrost, kterou vám daly Hvězdy do vínku.“

Samotnému Slunci stačilo, že dává teplo všemu živému. Dívalo se jak lid Tří žije a roste a bylo šťastné. Po čase ale začlo litovat, že ho nikdo nectí a neděkuje mu za život. Rozplakalo se tedy a ohnivé slzy dopadly na zem. A jak dopadly chytly od jejich žáru stromy a začal se šířit požár. V té chvíli se Jeden probral z odpočinku. Když viděl, co se děje, použil svou moc, aby zemi zachránil. Z požárů zůstaly jen malé ohníčky. A z těch se zrodili Fireové. S rudými vlasy a očima jako uhlíky. Je to odvážný národ, ale zběsilý a krutý ve svém hněvu.

„Nemám je ráda.“

„To je škoda, kdysi byli dobrými spojenci.“

„Nevěřím tomu.“

„Věřte. Když spolu národy Čtyř žily v míru, celá země vzkvétala. Teď spolu válčí, země trpí a snad i Čtyři se od našeho světa odvrátili. Válka musí skončit.“

***

III.

Nathan

Trvalo mi delší dobu, než jsem dokázal prince přesvědčit o nezbytném konci války, kterou vede jeho otec. Začal věřit starým příběhům, mně a přestal věřit králi. Bylo to přesně tak, jak jsme potřebovali. Starý čaroděj to věděl.

Kaira

Když princezna pochopila, že její otec je nebezpečí pro celou zemi, potkala jsem starého čaroděje. Bylo to v Radě, kam mě přizvali. Čaroděj seděl celou dobu mlčky a ani se nehnul. A po konci kývnul hlavou. Viděla jsem to a pochopila. Byl čas.

***

„Oba se pokusili zabít krále. Ale…“

„Ale co?“

„Povedlo se to jen Paní Kaiře.“

„Ten druhý odmítl?“

„Ne, neodmítl. Minul a král přežil.“

„Co je s ním teď?“

„Drží ho v kobkách královského hradu…“

***

Kaira

Stalo se to zničehonic. Uprostřed cesty za malou královnou, mnou projela ostrá bolest. Nedalo se to vydržet. Podlomila se mi kolena, z nosu a úst vytryskla krev. Svíjela jsem se na chodbě a nezmohla se ani na volání o pomoc.

Nevím, kdo mě našel. Probudila jsem se v cizím pokoji a krev z mého nosu stále ještě crčela. Všechny pokusy o zastavení selhaly.

Můj pohled upoutal stůl u okna. V jakém si zkrouceném přístroji něco bublalo. Pak se otevřely dveře a dovnitř vešel  starý čaroděj. Vzal tu bublající tekutinu a beze slova mi ji nalil do krku. Krvácení za chvíli přestalo, zůstala jen ta řezavá bolest.

„Co se stalo.“ Zasípala jsem.

„Pamatujete si na tu část Proroctví, kde se mluví o tom, že krev dvou bojovníků v jednu se spojí…?“

„Nathanovi se něco stalo. Selhal, oni ho chytli a mučí. A Jeho krev je moje krev. Proto ta bolest. “

„Naneštěstí máte pravdu. To, co jsem vám podal je lék na zastavení krvácení. Bohužel té bolesti vás zbavit nemůžu.“

„Chápu. Musíte ho připravit co nejvíc. Až odjedu, budu ho potřebovat.“ Vstala jsem a pokusila se dojít ke dveřím.

„Co chcete udělat?“

„Splnit jeho úkol a snad ho i  vysvobodit.“

„Jste statečná.“

„Čaroději?“

„Ano?“

„Nemůže se stát, že jestli ho zabíjí…Zemřu taky?“

 „Nevím, Paní Kairo. Nevím.“

„Takže…“

„Sbohem a hodně štěstí.“

Odjela jsem okamžitě.

Nathan

Nevím, jestli mě někdo viděl nebo jsem se stal obětním beránkem. Tak jako tak ležím v té nejtemnější kobce hradu s rukama přikovanýma ke zdi. Zmlátili mě jako psa a pozvali na další kolo. Mám se na co těšit.

Už přicházejí. Jejich kroky duní pod klenbou chodby. Tentokrát to nebudou jen kopance…

Kaira

Stávalo se to skoro pravidelně. Na bolest se dá zvyknout, ale to krvácení je hrozné. Jak dlouho to můžu vydržet? Jak dlouho to může vydržet on?

Spěchám.

Když jsem překročila hranice země, vyvstal další problém. Jak nevzbudit pozornost modrou kůží v zemi, kde ji nikdo další nemá stejně barevnou. Pomoc mi poskytl jeden hodný potulný mnich. Jeden mi promine, že jsem ho okradla o šaty, ale nešlo to jinak.

***

Mniši, nezvyklí putování, byli již unaveni, když večer zastavovali. Rozdělali oheň a pojedli ze skromných zásob. A pak si začali vyprávět krátké příběhy.

„… A on sám se zjevuje v plné zbroji na svém válečném koni vždy, když je země v nebezpečí…“

„Bratře, to je výmysl. Nic takového nemůže být.“

„Ale ano. Můj drahý otec ho viděl.“

„Nesmysl. Já říkám nesmysl.“

Byli by se hádali tak dlouho, dokud by je spánek nepřemohl, ale stalo se něco jiného. Z temného lesa se ozvalo tiché zařehtání koně.“ Mniši zpozorněli.

„Ve jménu Jednoho, ať si dobrý nebo zlý vyjdi ven z lesa.“ Zvolal jeden z mnichů a čekal velkého bojovníka na válečném koni. Jaké bylo jeho překvapení, když místo něj vstoupil do světla ohně další mnich.

„Buďte pozdraveni, bratři.“ Zahuhlal.

 „Ty také bratře. Už jsme mysleli, že jsi duch. Tvůj kůň nás vylekal.“

„To není můj kůň. Byl jednoho rytíře, kterého jsem pohřbil daleko odsud. Teď ho i s celou výstrojí vedu k nešťastnému otci toho mladíka. Tak jak si to přál.“

„Kéž mu je Jeden milostiv.“ Odpověděli mniši.

„Ale teď pojď, jistě jsi unaven. Posaď se k nám, odpočiň si a ráno můžeme putovat spolu.“

„A odlož kápi, příteli. Mezi námi se nemusíš stydět, jestli máš velký nos.“ Pronesl jeden stále veselý mnich.“

„Promiň, bratře, ale složil jsem slib Velkému Slunci, že nikdo jiný než ono neuvidí mou tvář po dobu pěti let.“

„Tak to ano.“

„Tak se alespoň posaď.“

Nový mnich se tedy posadil. Hovor už se ale příliš nerozběhl a tak nebylo proč nejít spát.

Ráno se vydali dál. Z jejich hovoru vyplynulo, že mají společnou cestu až ke královskému hradu. Během ní se tajemný mnich dozvěděl, že králův ‚skoro-vrah‘ je držen v podzemí hradu a je mučen, pro získání informací. Za pár dní měl být popraven

Cesta jim ve skupině rychle ubíhala a tak se před nimi za pár dní objevil královský hrad. Na rozcestí pod hradem se mniši rozloučili.

***

Kaira

Nikdy dřív jsem si nepomyslela, že se dostanu až do srdce nepřátelské země. Ale taky jsem si nemyslela, že budu lhát služebníkům Jednoho. Teď mě čeká poslední část úkolu.

Uvítání bylo přátelské. Zřejmě jsou tu mniši vzácnou návštěvou. I ti falešní. Koně zavedli do stáje a mě do honosného pokoje. Tam už čekala ‚rytířova‘ výstroj. Nechali mi chvíli odpočinku a pak byla audience u krále. Seděl v hlavním sále a jeho rameno stále jevilo stopy po zásahu šípem. Vrstvu obvazů nedokázal skrýt ani honosný šat.

„Vítej, bratře. Opravdu rád Tě vidím, neboť do tohoto hradu mniši jako ty příliš často nezavítají.“

„Je mi ctí, že jste mě tu přijal.“

„No, víš, nebude to jen tak zadarmo.“ Ušklíbl se král. „Mám dole vězně, který čeká na popravu a myslím, že i přesto, co chtěl provést má právo na modlitbu za svou duši…“

„Chcete, abych se modlil za toho prokletého vraha, který vás ohrozil?“

„Ano to chci. Musím ukázat lidu hezčí tvář.“ A zase ten úšklebek.

„Dobrá, když mě k němu zavedete, učiním tak.“

„Tak se připrav, stráž tě k němu dovede hned zítra po poledni.“

Nenávidím náhody.

Nathan

Jestli se nestane zázrak, tak mě zítra popraví. Ne, nemám z toho v nejmenším strach. Po týdnech tady to bude vysvobození. Jen se bojím, co se stane s národy Čtyř. Kaira určitě neselhala, ale já ano. Válka bude pokračovat. Malá královna se nedokáže ubránit, Airové a Wateriové budou zničeni, mír nikdy nenastane. Kvůli mé neschopnosti.

Celou noc a půlden jsem se ubíjel výčitkami. Svoje poslední jídlo jsem nedokázal sníst.

Když  odbylo poledne vstoupil král. Za ním se vbelhal  nějaký mnich. Stráž zůstala stát přede dveřmi. Zaklapl za nimi zámek.

Král se ke mně sklonil, aby se mi vysmál. Čekal jsem to. Ale to, že mu v ten moment mnich zlomí vaz, to jsem nečekal. Královo tělo se tiše svezlo na zem.

***

 „Kdo jsi?“ zasípal vězeň.

„Ani netušíš?“

„Ne“

„Kaira.“ Řekl mnich a sundal kapuci z hlavy.

„Neříkej, že jsi přišla za mnou.“

„Ne, přišla jsem splnit tvůj úkol.“

„A co se stane teď?“

„Pravděpodobně nás zabijí. Ale nebude to jen tak.“ Zablýsklo se jí v očích a pomalým pohybem odepjala meč od nohy.

Nathan se chraplavě zasmál:„Máš moudrost svého lidu.“

V té chvíli se v kobce objevil starý čaroděj.

„Gratuluji. Splnili jste svůj úkol. Zachránili jste své národy. Teď už se toho ujme Rada čarodějů.“ Čaroděj zmlknul. Stráže za dveřmi se začli dovolávat krále. Pak zarachotily klíče v zámku.

„Dostaň ho odsud, čaroději.“ Řekla Kaira a podívala se směrem po Nathanovi.

„Je mi líto, nemůžu.“

„DOSTAŇ HO ODSUD! SLYŠÍŠ?“

„Nemohu.“

„Prosím. Udělej to. Já si poradím. On ne. Prosím.“ Teď už nekřičela. Mluvila potichu a z očí jí tekly slzy. „Prosím.“

Stráže pořád ještě nenašly ten správný klíč.

„Dobrá. Nejprve ho musíme dostat z těch okovů.“ Zamumlal tiché zaklínadlo a pouta povolila.

„Teď ho zvedni.“

Kaira vězně podepřela. Oba teď stáli před čarodějem.“

„Alei nuremon alea.“ Pronesl čaroděj a všichni se ztratili v záblesku jasného světla.

V té chvíli se strážím podařilo otevřít dveře. Ale jediné co v kobce našli bylo tělo mrtvého krále.

„Princ nabídl sňatek princezně Airů a ona souhlasila.“

„Čtyři národy budou žít zase v míru.“

„A co se stalo s těmi bojovníky?“

„Ano, kam jsi je přenesl Eerie?“

„Tam, kde budou mít klid, a kde budou v bezpečí. Oba dva.“