Život je cesta, po které kráčíme vstříc smrti

Život je cesta, po které kráčíme vstříc smrti. Ano, kráčíme, ač si to většina lidí ani neuvědomuje, vstříc smrti. Smrt ten otec života číhá na nás a čeká na pravý okamžik, až si nás bude moci vzít pod svá ochranná křídla. Smrt vlastně přichází hned na počátku našeho bytí. Myslím tím svůj a každého počátek života. Kdy je dokázáno, že buňky v těle vlastně již odumírají při příchodu na svět a pak už jen stále přibývají další a další, které jsou přikloněny na stranu smrti. Nejlépe je to vidět na starých lidech. Zmenšují se, jak jim kosti ochabují, zhoršuje se chůze a některé orgány, zrak a také se podstatně zhorší sluch. Po narození na tento svět už vlastně jenom putujeme. Putujeme vstříc tím naším životem. Zda je předurčen, nebo není, je nepodstatné. Protože i kdyby předurčeným byl, bude člověk, který tomu věří stejně dělat věci, co by dělal stejně tak, jako kdyby osudu nevěřil. Bude jednat instinktivně a třeba si bude myslet, že mu to bylo osudem předurčeno. Půjdeme vpřed a uvidíme každou minutu svého života před sebou, jak se od nás vzdaluje a my dospíváme, měníme se a vyspíváme, stárneme. A osudy lidí se prolínají, zažívají lásky, bolest, bídu, zklamání, touhu, radost. Myslíme si že už, po nějakém výraznějším zážitku, či prožitku, to třeba nikdy horší, nebo naopak lepší být nemůže. Ale život má vždy reservu v tom aby mohl být lepším, nebo horším, než ten prožitek minulý, který dle našeho mínění je vrcholem. A pak se divíme- Někdo je ještě radostnější, veselejší, smutnější, naštvaný víc, než jsme si mohli kdy představit. Známe spousty lidí, kteří mají třeba problémy větší nežli my. Ale i když litujeme a jsme z nějaké jejich události smutní, nikdy nemůžeme pocítit to co ti lidé. I když si myslíme že tento náš pocit je určitě tím pocitem co ty lidé mají. Až jednou budeme ve stejné, nebo ještě horší či lepší kůži. Pak pochopíme. A teprve potom můžeme sdílet stejnou radost, nebo smutek. Ale stejně to nebude zcela stejný pocit……… A proto kráčejme tím našim životem a radujme se pokud máme proč. A pokud proč nemáme, zkusme zamyslet se nad tím, zda ten problém co řešíme je opravdu hoden toho trápení, které v ten okamžik prožíváme. Ale myslím tím zamyslet se.

---