Zimní radovánky

„Tak jsme tady,“oznámil nám tatínek. Naše auto zastavilo před dřevěnou chalupou. Bylo to naše oblíbené místo v horách, kam jsme jezdili hlavně v zimě a o letních prázdninách. Letos s námi přijel i strýc Pavel se svou ženou Lucií a dvěma syny. S osmiletým Pájou a desetiletým Ríšou.

      „To je krásnej baráček,“obdivně vykřikla z auta teta Lucie. Vystoupila, šlápla, zabořila se po kolena do sněhu a o spadlou větev si zlomila  podpatek svých červených lodiček. Maminka pozorovala tetu a zakroutila hlavou. Pak její zrak padl na sněhem zaváté dveře do chalupy. „Děti, rychle sem!“křikla maminka a už nám cpala do rukou lopaty na sníh, které tatínek vyhrabal z kůlny. Teta Lucie se rychle přibrodila ke svým dvěma synkům a vytrhla jim lopaty. Držela je dvěma prsty a štítivě se na ně dívala. Pak je podala tatínkovi a strýcovi a otočila se na maminku: „Moje děti sem nepřijely za prací, Aleno.“ Maminka jen zvedla oči k nebi, popadla poslední lopatu a začala odhazovat sníh od vchodových dveří.

      Teta Lucie seděla v autě a její ratolesti po nás střílely sněhovými koulemi. Jedna z nich už potřetí trefila mého bratra Honzu za krk. Honzík byl jinak kliďas, ale co je moc, to je moc. Praštil s lopatou, vrhl se na nejbližšího bratrance (tuším, že to byl Pája), srazil ho k zemi a vymáchal mu obličej ve sněhu. Pak se slovy: „To máš za to, šmejde mrňavej,“sebral lopatu a utekl hrabat za kadibudku. „Mamííííí, pomóóóóóóc,“ křičel malý Pavlík a utíkal za svou matkou. Za chvíli zaduněl horami další šílený jekot: „Janéééé, okamžitě pojď sééém,“zaječela teta Lucie. Po chvíli přidupala maminka, přihopsala sestra Katka. Tatínek a strýc praštili s lopatami.V domnění, že někdo vraždí jeho matku, se přiřítil Ríša a úplně poslední se přiloudal Honza. „Co se proboha děje?“zeptal se s hrůzou v očích tatínek a Lucie mu hlasitě odpověděla: „Jan ubližoval Pavlíčkovi.“  Všichni jsme se obrátili na Honzu, který stál opodál. „Co mi k tomu řekneš?“ řekla výhružně maminka, ale Jenda se na ní pousmál a s klidem ve tváři odvětil: „Místo, aby něco dělali,“ tím myslel svou tetu a bratrance „tak nás votravujou, zatímco my jim tady hrabem cestičky, aby se mohli v klidu dostat do baráku a na  záchod.“   Všichni okolo zůstali stát jako zařezaní, jen strýček Pavel se otočil ke své ženě a do úplného ticha pronesl: „Honza má pravdu, zlato. Jsme tady na návštěvě a měli bychom i my trochu pomáhat a ne čekat, až to za nás udělají ostatní. Jsme přece příbuzní, ne?“sebral ze země maminčinu lopatu a podal ji svým synům.

      Večer vzal strýc Pavel kytaru, já zasedla k piánu a ostatní hlasitě zpívali. Jen teta Lucie tiše seděla v koutě a koukala z okna na zasněženou krajinu. Po dlouhé době se zvedla a odešla do svého pokoje. Vrátila se s malou knížkou, podala ji Pavlovi a něco mu pošeptala. Ten něco pošeptal naší mamince a ta nás poslala spát. Koutkem oka jsem zahlédla název knížky: „Drinky na sto způsobů“ a jen jsem si v duchu řekla: „To zase bude tóčo.“

      Ráno jsme stavěli sněhuláky a dospělí se tvářili docela spokojeně. Ale kolem poledne nastala krize. Maminka včera schovala do sněhu krůtu. Přes noc napadl nový sníh a my neměli co k obědu. „Zkus si vzpomenout, teto,“ žadonil Ríša, který tak rád jedl. Žadonili jsme i my ostatní a hrabali na všech možných i nemožných místech. Já hrabala vzadu za kůlnou. Najednou mi lopatka o něco zazvonila. Hrabala jsem dál. Bylo to skleněné. Byla to velká láhev. Utíkala jsem za ostatními. „Pojďte opatrně, ať nás dospělí nevidí.“vedla jsem je na to místo.                     

 „Honzo, seš nejstarší, tak to otevři.“

„Co to může jenom bejt?“

„Nevim, tak už to otevři!“

„No jo, pořád. Fuj, to smrdí.“ Honza to tedy otevřel. „To smrdí jako pivo, dej to sem, já to vochutnám,“hrnul se k lahvi Ríša. „Deš vod toho prcku, seš na to moc malej,“ujal se lahve Honza a pořádně si loknul. „Tak co, dobrý?“ zeptala se Katka a napila se také. „Vypadá to, že si tady rodiče chladěj likéry,“ škytla. „To je určitě podle tý knížky od tety Lucie,“ vzpomněl si Honza a usrkl si z lahve. Z pití nás vyrušilo maminčino volání: „Děti, krůta už je na světě. Už ji nehledejte.                                                                                                                                                                                                         Po obědě jsme si ještě několikrát upili z lahve, schovali ji za kůlnu a večer jsme šli bez protestů spát. To rodiče velmi potěšilo.

      Když jsem se v noci probudila, sourozenci a bratranci tvrdě spali. Měla jsem strašnou žízeň, proto jsem si šla udělat kakao. Vešla jsem do pokoje. U stolu seděli rodiče a teta se strýcem a uprostřed stolu ležela knížka „Drinky na sto způsobů“, vedle ní už prázdná láhev ze sněhu a spousta různých skleniček a lahviček. Všichni dospělí byli značně opilí. „Ty ještě nespíš?“ škytl na mě strýc Pavel. „Jdu si udělat kakao, mám žízeň,“odvětila jsem a zamířila do kuchyňky. „Udělej nám taky!“ozval se hlas tety Lucie. Vzala jsem velký hrnec, nalila do něj mléko a udělala jsem kakao pro všechny. „Zajímalo by mě, co s tím budou dělat,“pomyslela jsem si a nesla hrnec do pokoje. „Děkujeme. Běž spát, je pozdě,“řekla maminka. Odešla jsem tedy za dveře a klíčovou dírkou viděla, jak si do kakaa zkusmo míchají feferonkový salát..                                                     

      Asi po třech hodinách mě probudil divný rachot vycházející z chodbičky. Otevřela jsem oči a vidím, že jsou vzhůru i ostatní. „Co to je?“divili jsme se a šli se tam podívat. „Jdeme se na chvíli projít ven. Běžte spát a nikomu neotvírejte,“řekl tatínek.

       Ze spaní nás po chvíli vytrhlo bušení na dveře. „Už se vracej,“pomyslela si Katka a šla se podívat z okna. Chvíli tam tiše stála a pak sykla: „Pojďte sem, ale hlavně potichu,“ Z okna jsme viděli muže v černém kabátě, a protože venku hustě sněžilo, nebylo mu vidět do obličeje. Kousek od něj stálo černé auto. Měli jsme strach. Je to vrah? Zloděj?Otázky létaly vzduchem a jenom jsme se báli pomyslet, že by to byla pravda. „Co když je to policajt?“ napadlo Ríšu. „Proč by to měl bejt policajt?“zeptal se Honza. „Třeba se našim něco stalo a on nám to jde říct,“ řekl Ríša a malý Pája začal brečet. „Neřvi!“okřikla ho Katka. Sedli jsme si na postele a přemýšleli co dělat. Bouchání zesilovalo. Muž začal do našich dveří kopat. „Už to mám!“vykřikl Honza, „pojďte za mnou.“ Plížili jsme se po schodech dolů. Potom přes chodbu k zadním dveřím, které vedly ven ke stodole a kůlně. Venku sněžilo a foukal silný vítr. Schovali jsme se do kůlny. „Vezměte si nějaký nářadí,“řekl Honza a popadl sekyru.

Vyšli jsme z kůlny a pomalu šli přitisknutí ke zdi za sebou jako husy v pořadí: Honza se sekyrou, já s hráběmi, Ríša s vidlemi a na konci Katka s plačícím Pájou, který mával kladivem. Když jsme přišli k rohu chaty, Honza opatrně vykoukl ke dveřím. „Je tam. Až řeknu tři, tak poběžíme za nim a budeme křičet a mávat tím nářadím, jo? Raz, dva, tři!“vykřikl Honza a my se s jekotem vyřítili směrem k muži. Když nás muž uviděl, vykřikl. Otočil se. Utíkal ke svému vozu. Honza běžel za ním, mával sekyrou a strašně ječel. Muž jen taktak stačil nastartovat. Kola se protočila ve sněhu a odjel. Honza mu ještě stačil praštit sekyrou do střechy. „Zapomněl rozsvítit světla,“ řekl Honza spokojeně a šel uložit sekyru do kůlny. Ulehli jsme do postelí a zmoženi po náročné honičce jsme tvrdě usnuli.

       Ráno nás vítala vůně teplého čaje s medem. Když jsme se v kuchyni sešli na snídani, řekl tatínek: „Zapomněl jsem vám včera říct, že má přijet Miloš, můj kamarád ze školy. Nebyl tady, když jsme byli večer na procházce?“