Věci zrozené z ticha

 

Když čas jak med,

pozvolna rozpouští se v čaji,

před tichem do svých slují

draci se chvatně ukrývají.

Myšlenky přibrzdím

a rozum pošlu zadveře,

narovnám všechny ztuhlé kosti

své pokřivené páteře.

Výřečnost pošlu do koutů,

tam na hrachu ať klečí

Vyklouznu z těla jak z chomoutu,

rolničky všech těch nadbytečných řečí.

V skleněných hodinách

zrníčka písku, označená čísly,

poprve-naposled

propadne každé mojí myslí.

A z očí Vesmíru si přečíst....

Ony vědí

......když otázky se ztratí

proč hledat odpovědi.

Proč hledat kuráž

když strach roztál jak vločka

i trpělivost přide k tomu....

......jenž v tichosti si na ní počká.

Až na dno mlčení

ať "To" má blízko ke mně.

Tvář na zem položím,

ucítím pod povrchem,

tichounké chvění Země.

---