Stopařka

Opět se navracím k rodičům, zpět až do toho místa kde chci trávit tak málo času, jak to jen půjde.Tam co žiji nebo spíše přežívám v nudném světě samoty. Tenhle týden se mi opravdu vydařil. Spoustu slunce, spoustu zábavy a malé ale užitečné úspěchy v práci. Právě jsem se rozloučil s bývalou spolužákyní byly jsme totiž na srazu od školy. Pět let jsem je neviděl. Celkem fajn akce, většinou ještě a nebo už zase svobodné holky, spoustu dětí a spoustu osudů. Hold jak to tak při srazech bývá. Čekal jsem možná víc. Možná nějaké naplnění nebo řízení osudu. Co já vím?! Moc jsem se na to těšil. Chtěl jsem se potkat s lidmi co už vlastně dávno nevědí, jak vypadám nebo jak se pokouším znovu žít. Čekal jsem možná mnohem víc, než jsem si ochoten připustit. Čekal jsem asi na zapomnění ale to nepřišlo. Čekal jsem a čekal ale místo věcí čekaných, přišlo rozčarování a vystřízlivění z opilostí nálad. Je s podivem jak málo lidí dokáže na těchto akcích komunikovat o něčem jiném než o minulosti nebo o sobě a svých budoucích plánech. Jak malicherné mi připadá, když se všichni předhánějí kdo má buď lepší a nebo horší osud. Jak všedně působí zvěsti o tom či onom člověku co není přítomen, jak prázdné je to tlachání o ničem a přeci mě to nějak naplňovalo pocitem sounáležitosti. Možná to v tomhle období potřebuji nejvíc. V mírně melodramatické náladě uháním metrem až na konečnou a nemohu se zbavit pocitu, že ještě není všem dnům konec. Že i já mohu mít svůj osud v rukou jen když budu chtít, ano to je to ono. Chtít a nesnažit se něco předehnat slepou skutečností všedních dní. Jít jen tak a jen tak se nechat chvilku vláčet osudem z místa na místo. Ono se to nějak vyřeší. Všechno se nějak vyřeší. Metro už zastavuje na konečné. Nějak se to přeci vyřešit musí. Musím už vystoupit!. Popadnu svůj bágl a šinu si to pomalu k východu. Co je vlastně teď můj motor mých cest? Moje hlavní náplň v životě, má vášeň a bolest, mé strasti a moje osamění. To kdybych věděl, už bych nemusel cestovat s pocitem, že mi cosi schází. Kéž už bych přešel těch pár metrů a byl na té silnici, co směřuje na konec mojí cesty. No nevím co mě zrovna teď nutí myslet na takové věci ale je tomu vždycky tak, když vykročím vstříc dalšímu stopování. Doufám a čekám, přemýšlím o náhodách, jen abych co nejdříve nasedl k někomu do auta. Nechal se odvézt zpět do míst kde se snoubí můj život s osudem a kde práce je vysvobození od všedností jednotlivých táhnoucích se dnů. Konečně už zase stojím za mostem ve správném směru. Jsem zas na cestě zpět. Auta se prohánějí, jedno za druhým a moje zvednutá ruka jim signalizuje že už bych raději jel. Přede mnou stojí jen čtyři mládenci, každý je zajisté jiná osobnost. Koukám jak se tváří, a i podle toho se snažím odhadnout jejich charakter. Co si teď asi oni myslí o mě. Třebas si říkají "No nazdar teď už se odsud jen tak nevyhrabeme". Dva z nich mi odpověděli na kývnutí. Další dva jsou asi tak pohrouženi do sebe, že si ani nevšimli přítomnosti mé maličkosti, alias dalšího příživníka na cestě. Ptal jsem se jednoho, jak dlouho? Asi tak patnáct minut zasmál se dlouhán s třídenním vousem a pokynul na pozdrav. Občas mě to potěší, že si cizí lidi řeknou ahoj. Dnes, to bylo jiné, vlastně ani ne tak jiné jako spíš už naprosto všední a ne příliš originální. Uvědomím si že patnáct minut je v limitu čekání a doufám že přijde štěstí a něco si chytím. Dlouhán mi popřál šťastný lov a já uvažuji, že to tak doopravdy je. Jde jen a pouze o to zaujmout a odlovit si tu svojí čtyřkolovou pixlu. Stojím nyní jako poslední a doufám že tato strategická pozice mi umožní brzký odjezd. Za dobu svého stopování jsem se naučil, že největší šance nemá ten co stojí jako první ale ten co je na konci a maličko si poodejde od skupinky. Vlastně, ani to tak doslova neplatí. Hodně často jede jako první v pořadí ten co stojí druhý. Ale i tak mé šance na konci jsou prostě super. Člověk pak působí jako stojící jednotlivec v řadě, něco jako neukázněný voják ve tvaru a mnohý řidič co bere stopaře si podvědomě vsugeruje ano to je ten pro kterého sundám svojí velkou nohu z plynu, zastavím a svezu ho. Nevím, proč tento princip funguje, ale je to tak. Ten kdo stopuje často mi to jistě potvrdí. Tak si tam v klidu stojím a upínám pohled na další auto co nás míjí, na dalšího řidiče s vlastností lidskému tvoru asi naprosto přirozenou, toho dalšího co svůj pohled raději upírá na druhou stranu. Jako bychom ani neexistovali. Možná nikdy nejel stopem a ještě si pořád s dudlíkem v puse (ta představa mě nějak vždycky uklidní abych se nerozčiloval nad těmi povýšenci) si představuje že jsme banda ztroskotanců na silnici. Myslí si ,,vy chudáci" sám jsi chudák, pomyslím si a uvažuji co ho asi vede k domněnce, že mu nestojíme ani za pohled. Povýšenec drží kulatý nesmysl v ruc a představuje si že je pánem světa, přitom z jeho reakce na nás usuzuji že nezvládá ani sám sebe. Míjí nás další vůz. Tentokrát se řidič nekouká na druhou stranu ale aby to bylo ještě lepší, tak na prázdné dvou proudové silnici si radši přejede do vzdálenějšího pruhu a šlápne na plyn. Možná mu to uleví od jakéhosi pocitu viny. On přeci nemohl zastavit. On je přeci v jiném jízdním pruhu. No jo zase další pán silnic. Tak už to tu chodí. A nebo možná se tam cítí bezpečněji před námi. Co kdybychom třeba najednou skočily do silnice a snažily se ho nějakým způsobem zastavit. A nebo s trochou ironie se dá uvažovat o myšlenkách, že bychom mu mohli nedej bože spadnout pod kola jeho BMW. Jsme přeci jenom malé děti které se mají držet máminých sukní a ne se cpát na silnici a navíc jsme bez auta jak si vůbec můžeme dovolovat obtěžovat ho se zvednutým palcem. Vlastně no právě bez auta. Jsme asi takový chudáci, že nemáme ani na vlastní auto a tudíž nemá smysl aby se s námi byť i jen na chvilinku, zabýval. Vidím kolegu přede mnou jak otáčí hlavu za tímhle řidičem a z kroucení jeho hlavy usuzuji, že se mu patrně hlavou honí naprosto podobné myšlenky. Jako to stádo ovcí, říkám si reagujeme nějak všichni podobně. Myslím teď na kolektivní soudržnost a v myšlenkách se vracím do předchozího večera. Bože jaká to byla v tom kolektivu nuda a já se přesto bavil a nebo jsem si říkal že se bavím, kdo ví. Těžko říct. Znáte to Ústa jsou od ucha k uchu ale srdce a mysl vám napovídá něco není v pořádku. Čekání se protahuje. Dobrých deset minut už tu stojím, nás míjí jedno auto za druhým a nic, vůbec nic. Doufám že pojedu a snažím se usmívat jako ten blbeček, v žádosti o milost. Je horko či spíše vedro k padnutí. Sundávám košili s nadějí, která je pouze v mé hlavě, že se mi uleví. Jenže to bych na sobě nesměl mít ty černý džíny. Zahlédnul jsem nějaký stín, nebo pohyb v zatáčce. Asi dorazila další várka stopařů z metra. A taky jo. V předu jde nějaká slečna s velkým báglem na zádech, celá v černém a za ní si to šinou další lidi. Upírám k přicházející skupince své zraky a stále držím ruku v tak známém gestu stopařského štěstí. Palcem vzhůru. Auta mě míjejí ale v tuhle chvíli neuvažuji o tom, jestli mě někdo vezme. V duchu se snažím rozhodnout, jestli má cenu setrvat na místě a nebo podle svých znalostí usoudit, že lepší přeci jenom bude, vzdálit se až daleko za všechny přítomné a hrát si na samotáře. Je pozdě zvažovat možnosti. Ta holka co přichází, se zastavuje u prvního z nás a mě je jasný na co se ptá. Mám vztek, sám na sebe, že jsem neodešel. Taky trochu na ní, že je tady, protože s největší pravděpodobností, pojede jako první. No a taky jsem naštvaný na celý svět, že je takový horko ach jo to je ale život. Už minula i druhého a třetího mladíka. Pozvolna kráčí ke mně aby mě taky minula. Pohledem si ji měřím jako před útokem. Volné splývavé oblečení jí vlaje v mírném větru kolem celého těla, Pod tíhou batohu se sotva vleče, vlasy má správně rozcuchané od větru jako svatozář kolem hlavy. Kam asi jede? Pak si všimnu té nejúžasnější věci na téhle osobě. Oči!?. Bože to je krása, kde se asi dají takovýhle oči koupit? Má je zvláštním způsobem modrý ale ne tak modrý jako bývají ani je nemá podbarvený šminkou. Jsou modrý jako azurové nebe, jako studna moudrostí co se probudila ze staletého snu. Když se naše pohledy střetnuli, vidím, že na mě hovoří jasně a čistě takovou tou věkovitou zkušeností, jako by umíraly touhou po poznání a zároveň jako by říkaly že už není pro co žít dál. Znáte určitě ten pocit, když se na vás někdo dívá a vy cítíte ten zvláštní pohled člověka, co viděl. Člověka co zná. Nevýslovně krásný oči. Projde kolem mě a řekneme si trochu zbytečný a tolik fádní ahoj. Hlas má jako pasoucí se stádo laní. Tak jemný a něžný tolik procítěný. Jediný slůvko a člověk by málem vyletěl z kůže. Toužím jí něco říct a nevím co. Došla až za mě, pokládá bágl a v ruce drží srolovaný balící papíry. Vypadá to jako když já vozím projekty. Toužím se jí zeptat jestli jsou to opravdu nějaké projekty ale slova se mi nedostávají přes jazyk. Když šla kolem mě, usmála se. Signalizovala mi tím něco a nebo má jen dobrou náladu a těší se, že teď někam pojede a až tam dorazí, je tam možná kdosi kdo na ní čeká. Nevím a nejistota ve mě cloumá jak v posledním tažení války. Musím něco říct. Bohužel mě nic nenapadá. V náhlém záchvatu infantilního vnuknutí se otáčím, začínám se usmívat v podbízivém gestu, cítím, jak zvedám ruku ve stylu hrozící matky se vztyčeným prstem a hulákám jak pětiletý dítě: "Jestli pojedeš dřív než já, tak si mě nepřej" V tu chvíli mi dochází, co jsem to za pitomce, co to plácám za kraviny, a v duchu se stydím za svoje chování. Ještě štěstí, že jsem neudělal ,,ty ty ty" to by byl asi vrchol všech stupidností. Ta holka by si musela myslet že jsem nejspíš opravdu zblbnul z tohoto příšerného, odporného, silnicí stupňovaného, horka. Páni co to teď dělá, bere si svůj bágl a míří zpátky ke mně. Hrůza mě jímá. Co teď, jde mi vynadat či co? Schovat se není kam a tak trpělivě vyčkávám, než přijde blíž abych si poslechnul kaskádu patrně nadávek. Podle jejích gest a po pokusu odposlechnout něco z jejího hlasu mi dochází, že mě nemohla skrze projíždějící auta slyšet. Nechápavě vrtím hlavou že nerozumím a blahořečím autům za jejich hlučnost, protože musí přijít blíž. Přichází blíž a usmívá se s nechápavým výrazem ve tváři. Cosi říká a já spíš vytuším, než slyším, že se ptá co jsem chtěl. Tón jejího hlasu mi připadá tak trochu jako útočné gesto a stahuji svůj temperament hluboko na dno duše a tam ho tlačím ještě hloub. Upřímně odvětím že jsem jí jenom chtěl jakoby pohrozit (opravdu jsem takový pitomec a tohle jsem udělal?) že jako jestli pojede dřív než já tak že něco uvidí. V mozku se mi vaří myšlenky, že jsem hloupě začal a že co chvíli musí zákonitě odejít a přestane se zahazovat s mojí existencí.Líbí se mi její bezprostřednost, to jak jen tak v klidu přišla za cizím klukem, a jakási jiskřící a přítomná důvěra, která jí z očí a z postoje těla jenom prýští. No taky jaká jiná, než taková s takovým temperamentem by po tak hloupým začátku šla sondovat co jsem vlastně za patvora, že si dovoluji křičet cosi na dálku. Mám pocit něčeho společně střeleného co nás pro tuhle chvilku spojuje. Jakási vzájemná sympatie. Toho musím využít. Myslím usilovně na to co mám říct a samozřejmě že pro tuhle chvíli nevím. V náhlém osvícení mysli se rozhovořím překotně o čemsi naprosto vedlejším a nepodstatném. Pozoruji jí jak si mě prohlíží. Je to jako bych byl u doktora ale ne u praktického. Spíš mi to připadá, že jsem pod dozorem psychiatra, co zkoumá pohledem můj vnitřek. Ach ty její oči kam až se to dívají. Čekám co řekne a doufám, že jsem menší hlupák v její mysli než jak se jevím sám sobě. Ptám se kam má namířeno. Odvětí po chvilce rozmýšlení, patrně jestli mi vůbec může důvěřovat. Zjišťuji že máme společnou cestu. Hned jí to taky řeknu a čekám alespoň náznak jakého si zájmu. Mlčíme. Začne si balit cigaretu. Už dlouho jsem neviděl nikoho, kdo to dělá. Chce mi tím snad něco říct, mám to chápat jako nějaký postoj vůči mě, zase nevím. Mlčky si prohlížíme jeden druhého. Snažím se přijít na způsob jak prolomit bariéru mlčení. Zeptám se co dělá. Odpovídá že studuje. Řekne název oboru a já zase tápu, neboť nevím co tento obor obnáší. Slovně střílím naslepo, plácám k tomuto tématu hlouposti a pozoruji jestli se trefím nebo ne. Účinek je vidět v její tváři. Je vidět záchvěv pohrdání. Zdá se že jsem položil otázku, která jí stíhá od doby co tento obor začala dělat. Myslím na to že musí být dost mladá. Možná mladší než já, soudě podle ročníku který studuje. Prohodí ještě pár vět o svém oboru a vidím jí ve tváři s jakým nepřesvědčivým výrazem to říká. S jakým přemáháním vyslovuje fráze dávno vyslovené, které má připraveny pro takové jakým jsem i já. Musela vytušit že o tom nic nevím a svým postojem mi jasně dala najevo ať už se na to neptám, že bych tomu stejně nerozuměl. Stahuji se v obraně. Zeptá se na totéž a já upřímně a se zápalem sobě vlastním, protože to opravdu mám rád a nevadí mi vysvětlovat věci okolí, odpovídám. Konečně první známka pozitivní reakce ba co víc, možná se jí v očích mihnul stín zájmu. Nevím je to jen pouhá domněnka ale myslím že ano, že to byla pozitivní reakce. Vím jak většinou působí zjištění toho co dělám. Většinou se setkám s pozitivní reakcí a dost často s otázkami které logicky na toto téma následují a také většinou s žádostí co mají dotyční dělat s tím a s tím. Je to opravdu jako naučený monolog. Vždycky to dělám a hlavně na stopu. Láme to bariéry a lidé se rozpovídají a komunikujeme spolu už potom skoro o všem, což je právě to, proč si lidé většinou k sobě berou stopaře. Zeptám se většinou co oni dělají, oni to většinou bez zájmu řeknou a pak to samé udělám já a je to. Lidé se cítí sami na cestách a chtějí si povídat. Já se jim pouze skrze bariéru neznámého, snažím nabídnout to co chtějí a zaplatit tak vlastně svojí přítomností a mluvením za svezení které mi poskytují. Nevadí že je to tlachání většinou jednostranné a o ničem. Lidé chtějí naslouchat a odpovídat a snaží se o to odpovídání. Snaží se všelijak komunikovat a dost často se mi povede z těchto cest dovést příslib nějaké zakázky. Jde samozřejmě o mizivé procento případů ale je taky pravda, že ze stopování jsem měl zatím ty největší zakázky co jsem samostatně dělal. Občas si připadám jako prodavač osudů, jako továrna na sny a.s. která nabízí jen to co chtějí dotyční slyšet. Ale nevadí to. Mě teda určitě ne aspoň ne vždy. A hlavně já z těchto lidí také čerpám. Zkušenosti, vědomosti, kontakty. Jestliže studujete nějakou filozofickou fakultu nebo psychologii, je takové stopování, tím ideálním místem pro průzkumy chování lidí. Stojíme na silnici a kouříme. Ptám se jestli se nebojí stopovat sama. Odpovídá že takhle stopuje věčně. A že se jí ještě nic zlého nestalo. Tím že řekla že takto stopuje často, mi svitla naděje, přeci jenom na ni asi nikdo nečeká. Pak si trošku oponovala, neboť prohlásila trošku strach mám jsem jenom žena. Mezitím už projela spousta aut a ostatní nově příchozí se postupně postavily za nás. Padne návrh z mojí strany, jestli by nechtěla stopovat se mnou, jestli by jí to nevadilo. Že kdybychom vypadali jako pár měli bychom určitě větší šanci. Odpoví že ano až nezvykle alespoň pro mě, rychle a já si myslím, tak je to seznamování se přeci jen na dobré cestě. Možná vycítila můj zájem a nebo se spíš soudě podle jejích nádherných smutných očí cítí trochu osamělá. Hlava mi pracuje na plný obrátky. Jak teď dál?. Mezitím auta stále jezdí a jezdí Stále se nedaří nic stopnout otočím hlavu a zeptám se jestli jí není horko. Stále totiž na sobě má svojí černou koženou bundu. Ne že bych jí chtěl svlíkat to ne! Pokouším se vtipkovat, že nás takhle nic nevezme, když bude tak upjatá a tu bundu si nesundá. Z její reakce nedokážu vyčíst jestli jí to připadalo jako vtip. Ale poznámka padla na úrodnou půdu. S trochou nepředstírané nedůvěry sundává kabát a ve slunci se zalesknou její odhalená ramena. Koukne na mě, uhýbám pohledem, usměje se. Konečně vidím smích na jejích rtech. Jsem trochu vyhozený z rytmu. Přeci jenom tak rychlou reakci na svou asi nejapnou poznámku jsem nečekal. Stojíme už dalších pět minut. Konečně se k všeobecné nelibosti kolegů stopařů u nás zastavuje kamión s cizí poznávací značkou. Zeptám se spolucestující "Do you speak English" Nechápavě se na mě podívá. Netuší proč se ptám. Běžíme ke dveřím kamionu abychom řidiče příliš nezdržovali. Volám za sebe: ,,Protože ten kamion má cizí poznávací značku". V krátkém úsměvu poznání odpovídá: ,,Yes, I thing that my english is very well". Nějak, soudě nejspíš podle toho jak to řekla, vycítím, že mluví určitě daleko lépe než já a říkám si jestli se budu chytat se svojí chabou angličtinou. Otevírám dveře a opět anglicky se ptám jestli nás vezme s sebou. Nechápavě na mě pohlédne a zeptá se česky: ,,Cože?". Dojde mi že má jenom návěs s cizí značkou. Opět si říkám že musím před tou holkou vypadat jako úplný pitomec. Slyším jak se za mnou směje. Znovu se ptám tentokrát česky. Přikývne a já naskočím do kabiny. Ještě jí pomáhám s báglem nahoru, na chvíli přidržím její sbalené papíry, teď už vím že jsou to kresby a návrhy, a natahuji ruku jako že jí pomůžu nahoru. Nepotřebovala pomoc. Už byla nahoře mrštně jako veverka. Říkám si jakou musí mít sílu, když se dokázala vyhoupnout s takovou rychlostí a lehkostí do kabiny kamionu. Sedí teď na sedačce spolujezdce a já v podstatě na řidičově posteli uprostřed těch dvou, trochu v pozadí. Dívám se jak si řidič asi třicátník prohlíží její postavu okem znalce. Trošku mám pocit, že na ní hledí až příliš neomaleně ptám se duchem nepřítomen: ,,Co vezete?". Odpovídá, a blahosklonně se rozhovoří o Španělsku odkud jede. Ještě se zeptám kam až jede a smírným pocitem štěstí si uvědomuji že mě i jí vysadí tam co potřebujeme. Postřehnu ještě její reakci na zmínku o Španělsku, a pak se snažím nějakým způsobem obsáhnout hovor o dané zemi, kde jak je vidět oba dva byli. Snažím se přijít na způsob jak se zapojit ale v tuto chvíli mě nic konkrétního nenapadá. Nikdy jsem tam nebyl a jediné co vím jsou chabé znalosti tamního umění a architektury. To mi připadá natolik chabé, že se pro jistotu odmlčím a vychutnávám jízdu kamionem. Občas sice něco prohodím ale zdá se že ti dva si opravdu padli do noty a tak tomu nechávám volný průběh. Cesta rychle ubíhá, obvyklé narážky na místní dopravu, trochu politiky, trošku kritiky a už odbočujeme ze státní silnice naším směrem. V jednom okamžiku řidič prohodí cosi o prostitutkách někde ve Španělsku a něco ve smyslu dámské hlavy pod volantem. Říkám si ten chlap je naprostý magor a čekám na její reakci, neboť to byla narážka na ní. Jak se zdá, přešla to s úsměvem samozřejmě nuceným. Nějak se nechci angažovat v následných hrubých vtípcích a nucen se směji kravinám co ten chlap plácá. Je s podivem, jak jsem si dokázal vypracovat obranné mechanismy v hlavě proti takovýmto nejapnostem. Vypadá to že i ona je na tom stejně. Nevím jak ale nějak to cítím. Začínám myslet na to co jí řeknu než se rozjedeme každý svým směrem. Hlava a ta trocha mozku co v ní ještě zůstalo, tápou po nějaké reálné myšlence, co dál. Takhle to přeci nemohu nechat skončit. Pomalu se blížíme k místu, kde má vystupovat. Sáhnu do tašky a vytahuji vizitku. S neskrývanou nadějí v hlase jí říkám, že bych jí někdy mohl potřebovat v tom co právě dělám a že jestli bude mít čas tak ať mi zavolá. Slibuje že brnkne a že se omlouvá že nemá vizitky. Nevím proč ale nějak jí věřím. Kamión zastavuje. Pomáhám jí vyložit bágl a podávám ho spolu s jejími kresbami dolů. Pohled do očí vše napovídá. V duchu si říkám, ty už nezavoláš ale přeci je tu ještě jiskřička naděje. A jak známo naděje umírá poslední. Poděkuje řidiči za svezení, mě za společnost, prý příjemnou. Čeká než odrazíme od krajnice aby mohla přejít. Řidič zařazuje rychlost a odráží zpět na silnici. Koukám do zpětného zrcátka a slyším se jak říkám to byla pěkná ženská. Řidič se nepřítomně usměje a odvětí jo to teda byla. K O N E C texttext

---