Rozehraná partie

......

Rozehraná partie vztahu, čekám jen střípky a útržky myšlenek. Jako by se najednou přestalo něco dít, jako před chvilkou okamžité úzkosti, jako před pravdou co mě tlačí do sedadla auta a nutí nepouštět nohu z plynu. Co jen si počít. Tiše počítám minuty a vteřiny a očekávám nášlapnou minu. Pak všechno moje bytí se rozmázne v jediném okamžiku souznění s planetou, kdesi v nekonečné dálce prostoru a času. Kéž ta chvíle netrvá tak věčně. Kéž mě mé nohy dovedou k té bombě. Přeplněn řízkem s bramborovou kaší tak si teď nějak připadám. Jako když padá list a je vláčen větrem, chvilku sem, chvilku tam jen tak se nechat unášet. Stoupám navrchol jeho ostruh a zase odkopnut padám bezoblačným nebem k vrcholkům stonků podzimní trávy. Tak nějak nakažen odpornou bolestí, rozmetám vše co mi stojí v cestě. Obraz mé duše promítán v červeném světle v paprscích rudé jako je barva krve. Oči se upírají na sloup nevědění a mé pěsti se ho snaží rozbít pomocí citů. Ach ty bedno nevědomá. Hlavo jenž necháš se bez studu vláčet tělem Povol ať pustím znovu vítr do svých plachet ať sílu mi dáš a volnost co mi tu chybí. Toužím odejít a utéct před obrovským kopytem jenž zvolna dosedá na špičky trávy a tak jako motýl co dosedá na tenké stéblo i já se o to snažím - leč marně. Stéblo se láme a křídla mi neslouží. Můj osud je zpečetěn. Kopyto dosedá a já neumím vzlétnout. Pak ten blažený pocit poslední myšlenky, jenž zvolna vplouvá, temný stín odmítá konfrontaci jen zesmutněl před běláskem, jemuž bere city. A černé kočáry s černým čtyřspřežím oblékly červený háv takový jaká je barva mé krve. Oči jsou neustále otevřené a hledím vstříc doufání jenž nezaslepí nic jen smrt to zhatí. Už abych tam byl. Na druhém břehu za velkou řekou která je plná ztracených a znovu nalezených duší. Hluboká je studna vědění o tomto světě a tak skáčou mé myšlenky od díla k dílu, jako se pohupuje srnec při ranní pastvě. Tu jedno sousto ochutná, tam se trošičku popase jen nikomu nevěří natož pak sobě. Co když ho některá bělostná laně odvrhne co potom udělá s celým svým bytím.Co je to za bolest co mě teď rve na kusy, co je to za sílu co mi zatíná své drápy do mojí hrudi. Rozdírám svá prsa v domnění že ustane. Rozhostím někdy svůj klid. Ach má lásko jak moc bych tě chtěl teď tady mít. Z okapů proudí můj déšť za zvuků symfonie. Odporné věty si kladu pod jazyk a přísahám že nepřekročí práh. Jak jen se udržet naživu byť jen do chvíle než tě spatřím. Jen do chvíle kdy budu moci být s tebou chvilinku sám. Hodiny neúprosně míří k půlnoci a můj časový horizont dostává nové impulsy. Zvedni už telefon a vyslechni si své zprávy. Kéž dobré jest dobré a zlo zůstane spát. Modlím se k bohu by mi tě zachoval. Nedovol prosím ať tě Ďábel pokouší. Budu se o tebe rvát protože city jsou nadevše. City jsou o tobě a o tom co cítím. Jak je však vyjádřit mám, to netuším. Jen se učím polykat ze svých cest prach. Stírám ho po kapkách ze svých tváří rozlévám po těle a odhazuji zpět tam odkud jsme vzešli. Cesty jsou rozbité, křivolaké a taky trochu blátivé. Pár temných tůní se nahýbá ke krajům. Své temné pařáty vztahují ke mně. Snad zalesklo se v nich nějaké světlo, snad spatřuji v nich tvoje oči. Pronikám hlouběji, hledám si cestu do hloubi těch tůní, tak jak je vidím. Na dno až na samé dno si musely sáhnout. Snad proto jsi taková jaká jsi, snad proto jsou tvoje obrazy plné těch očí a já vidím skrze ně tvoje oči z druhé strany. Jako když převrátíš zrcadlo poznání. Měním se já a nebo jen moje duše. Nevím to, ale pátrám po odpovědích ať moje i tvoje cesty jdou vždy tam kam si přejeme oba. Ať leskne se v našich očích jen slunce a nepěkné mraky se převalí přes naše bedra. Učím se psát slova jenž postihnou duši. Ty učíš se totéž jen na svojí parketě. Omluva nedokáže vyjádřit to co jsem ti snad nechtěně učinil zlého. Jen moje vědomí nestačí na tu tvou bezednou inspiraci, na tvojí bezednou hloubku očí.

---