OZUBENÁ KOLEČKA

Byli jsme strašlivě inteligentní a nedalo se s tím už nic dělat. Otec s matkou nás vyhodili z domova. Čekal nás jistě krutý osud. Otevřeli jsme pytlík se sladkými bonbóny a začali si užívat. Když tu nám kdosi dal facku. Zpočátku jsme viděli jen jejich kolena. Ale už podle nich šlo vidět, že se jedná o pět kreténů. To byla taková organizovaná skupina, co chodila do devítky. A byli taky strašlivě inteligentní. Podezříval jsem je, že jenom kvůli nim teď vězíme na okraji společnosti. Můj bratr zvrátil hlavu, aby jim plivl do tváře. Ale to už jsme dostali nemilosrdnou kopačku. Spadl jsem na záda, rozhodil neohrabaně ruce a výhružně dětským hláskem zapištěl:

,,No co co co!“

Nechápali to a ke všemu byli sprostí. A taky nás chtěli šokovat. Vytáhli z kapsy bublifuk a začali dělat bublinky. Jak já jim jen záviděl! Ale když jsem se tak podíval na svého bratra, vypadal docela mrtvě. Měl rozbitou lebku. Ale stejně v ní měl jenom mozek. Můj mladší bratr měl odjakživa velký mozek. Vždyť už od narození - asi dva dny po porodu - tvrdil, že ho něco tlačí v hlavě. Jenže matka se ho snažila přesvědčit o tom, že to je jen obyčejná fazole, zatímco otec zastával názor:

,,Ukažte, já ho zabiju. Pusťte mě na něj, já ho zabiju. ZABIJU!!“

A tehdy jsem svému mladšímu bráškovi vůbec poprvé zachránil život. Nesnáším fazole a zvracím po nich. A tak jsem se nezaujatě pustil do provokativního dávení. Byli jsme právě v porodnici. Mé vrcholné a sebevědomé zvracecí umění upoutalo fotrovu pozornost. A protože to byl strašlivý melancholik, uchopil železnou tyč, jakých se po nemocničních chodbách v tehdejší době válely tisíce, rozmáchl se a minul. Celý nasraný zrudl v obličeji a praskla mu cévka v podpaží. Svalil se na podlahu a div, že nevypustil duši. Ale zachránila ho naneštěstí jedna duchapřítomná sestřička. Odhalila svá překrásně dráždivá ňadra a poskytla mu akutní sex. Je to prase, pomyslel jsem si tenkrát o otci a myslím si to i teď, kdy nás s mým mladším bratrem vykopli z domu.

To alespoň pět kreténů k nám přistupovalo férově. Nebyli to sice žádné citlivky. A jejich podnětem jednání bylo jen sadistické násilí, ale člověk s nimi alespoň věděl na čem skutečně je. Snad právě proto jsem začal zmateně a bezbranně křičet o pomoc:

,,Pomoc! Pomoc! Pomoc!“

Jistě jsem při tom počínaní vypadal jako nějaký blbeček. Vždyť si mě taky všimla jen jakási babička. Vypadala tolik svraštěle, jako by snad měla každou chvíli zakopnout o žulový náhrobek se svým zdevastovaným jménem, protože sochař jako obvykle, byl ožralý. Odvážně mi plivla do tváře, až ji z úst odkápla její nechutná zubní protéza a vilně se zahleděla na mého mrtvého mladšího bratra a senilně zařvala:

,,Do prdele, já toho malého mamrda opíchám!“ A odhalila sukni. To bylo však k neuvěření. Ta obstarožní rachotina měla šulina. A to nám vlastně zachránilo život. Protože tento fakt naprosto dokonale ohromil pět kreténů. Začali se mezi sebou bít o to, kdo ji první vyhulí. Já si mezitím, ke své potěše a radosti, všiml, že můj mladší bratr žije. Vykašlal trochu krve a řekl mi:

,,Petře, asi mám tuberu.“

,,To nic není, Ondro,“ utěšoval jsem ho. ,,Měl ji i Kafka, a to byl přeci jen nějaký borec! Vždyť na konci svého života se už jen dorozumíval psanými vzkazy ze záhrobí. Měl prožrané hrdlo, a naivně si myslel, že tím někoho zaujme. Třeba své okolí. Ale naopak všechny od sebe odrazoval. Byl totiž hnusný a odpuzující!“

Tahle slova jsem už bezmála křičel. Přesto to však mého mladšího bratra uklidnilo. Jen se ještě nejistě zeptal:

,,A myslíš, že budu i tak slavný jako on?“

,,Jistě,“ odpověděl jsem sebevědomě a byl o tom i skutečně upřímně přesvědčen. A zatímco pět kreténů o překot hulilo staré babě šulina, uchopil jsem svého mladšího bratra za ruku, abych mu pomohl vstát. A začali jsme se ubírat k nejbližšímu mostu. Chtěli jsme se totiž alespoň na pět příštích let stát sockami a produktivními houmeles povaleči. Ale nakonec, jak se tomu v takových nahnutých dětských osudech běžně stává, jsme skončili v bordelu, kde jsme se začali divě za horentní částky prostituovat.

,,Promrdám se ke hvězdám,“ řekl můj mladší bratr a já chápal jeho smutné pojetí reality dneška. Sám jsem se totiž chtěl promrdat do uhelných dolů na Ostravsku. Chtěl jsem tam pozdravit jen nějaké horníky. A donést jim třebas slaninu s chlebem, vodkou a cibulí. Mrdali jsme s mým mladším bratrem jako prasata, a byli jsme v tom skutečně nehorázně dobří.

3. září 2004

Chlív out