Plamen Strážkyň

Plamen Strážkyň

Je to již nějaký ten pátek, přesto si tento zážitek jasně pamatuji. Vážený čtenáři, buď prosím při četbě shovívavý a nepovažuj mě za labilního jedince. Mé okolí mi potvrdilo, že jsem v podstatě normální člověk. I když jsem musel lehce naléhat, abych se tohoto povzbudivého potvrzení dočkal…

Patřím mezi ty lidi, kteří milují přírodu a v ní nachází mír v duši. Právě proto se snažím využít každého dne stráveného na chatě k procházkám v nedalekém, převážně borovicovém lesíku. Stačí do něj vkročit, nadechnout se voňavého vzduchu, zaslechnout koncert lesních ptáků a veškeré problémy zůstávají za mnou. Často se zastavuji a sleduji, co všechno se v mém okolí odehrává. Málokdo si všimne žáby vykukující zpod listu kapradí či ptáka nesoucího větévku na výstavbu svého domova. Nějak takhle mohla vypadat i ta procházka, o které vám chci vyprávět. Jenže vše se odehrálo zcela jinak…

Celý den bylo pod mrakem a foukal slabý vítr. Když jsem se napojil na moji oblíbenou stezku, cítil jsem se nějak nesvůj. Jsem zvyklý, že mě někdy vyleká poplašený pták vylétající z křoví. Ten den jsem ovšem žádného ptáka nevyplašil. Má cesta byla přesto stále provázena nepříjemným praskáním větévek ozývajícím se ze všech stran. Jako kdyby někdo okolo mě stále neopatrně našlapoval. Pořád jsem se otáčel, ale nikde nikdo nebyl. Nikdy se mi nic takového nestalo. Za chvíli mi z toho začal běhat mráz po zádech. Stále to praskání – zleva, zprava a hned poté zezadu. Nikoho kolem  jsem ale neviděl.  Doufal jsem, že to je zmatená srnka či zajíc v křoví. Zastavil jsem se. Zkusil jsem zatleskat, abych případné zvíře vyplašil a přestalo mě děsit. Zatleskání se rozlehlo po celém lese, ale nevyvolalo žádnou reakci. Jen hrobové ticho. Ani lístek se nepohnul a nezašustil. Přesvědčoval jsem sám sebe, že se mi to vše jen zdálo. Udělal jsem další krok. Napravo, blízko mě praskla další větévka. Zježili se mi chlupy na rukou i na šíji. Neváhal jsem a začal utíkat. Co nejrychleji k nejbližšímu stavení, k lidem, do bezpečí. Mé nohy ovládal strach a tak jsem běžel velmi rychle. V tom jsem uslyšel dva hlasy kdesi před sebou. Mužský a ženský hlas patřil osobám blížícím se po stejné cestě směrem ke mně. Neviděl jsem je – byli ještě za zatáčkou a krylo je křoví. Zastavil jsem se a snažil se vydýchat. Nechtěl jsem působit vyděšeně a jakkoliv nenormálně. Vydal jsem se jim směle naproti. Velmi se mi ulevilo, když jsem spatřil, že se jedná o mladý pár na romantické procházce lesem. Dostavil se náhlý pocit bezpečí a začal jsem nabývat dojmu, že zapracovala moje bujná fantazie. Praskání větviček, to by mohlo napadnout jen mě! Neubránil jsem se ušklíbnutí, které se proměnilo v úsměv, když jsem zjistil, že se ti dva na mě se zájmem dívají. Blížili jsme se k sobě a připravoval jsem se je obejít zprava. Oni se však zastavili. Vyměnili si pohled a on zašeptal své přítelkyni: „Nejsem si jistý, zda-li je to ten pravý.“ Nechápavě jsem se na ně podíval. Přítelkyně mu odpověděla snad v cizím, mně neznámém, jazyce. Nebyla to francouzština, angličtina či italština. Nikdy jsem nic takového neslyšel. Začali spolu v tomto  jazyce diskutovat a já, snad abych lépe zachytil, co říkají, jsem přivřel oči. Najednou mi přišlo, že recitují poezii či dokonce zpívají. Chvíli jsem jako omámen poslouchal jejich rozhovor a nechal se unášet jeho lehkostí a krásou. Když jsem oči otevřel, stalo se cosi zvláštního. Sice přede mnou stále stála mladá holka v modrém triku a kluk v kapsáčích, ale najednou byli někdo jiný. Nechci říct, že se přeměnili. To ne. Jen jsem se na ně jinak podíval – jakoby pod jiným úhlem. Ona byla krásná paní se zlatými dlouhými vlnitými vlasy a s modrýma hlubokýma očima. Byla oděná do světle modrých šatů, které sahaly až na zem. On byl starší vysoký muž s delšímu prošedivělými vlasy staženými do culíku. Byl oblečen v bílém, věkem zažloutlém, plášti. Okolo pasu měl lesknoucí se srp.

„Co… Co se to děje?“ zamumlal jsem zmateně spíš sám pro sebe..

„Jen se pokoušíš vidět svýma očima a poslouchat svýma ušima. Odložil jsi smysly diktované vaší společností. Alespoň prozatím…“ oslovila mě ta paní. I když promluvila mně srozumitelnou řečí, její hlas zněl stále velmi líbezně a hudebně. „Jmenuji se Korian. Máš na srdci jistě spoustu otázek a stín pochybnosti. Není však důvod obávat se nás. Některé tvé otázky budou zodpovězeny, na jiné nezbude čas. Teď ale musíme jít. Toto místo pro nás není bezpečné. Následuj nás.“

A já jsem šel. Vzbuzovali ve mně totiž pocit míru a bezpečí. Věděl jsem, že s nimi můžu klidně jít. Věděl jsem ovšem taky, že se mohu od nich odvrátit a již nikdy je nespatřit. To jsem však nechtěl – něčím mě přitahovali, fascinovali mě. Sešli ze stezky doprava a nižší houští na okraji cesty jim samo ustoupilo. Šli velice svižně a rychle, na rozdíl ode mě.
Klopýtal jsem o vyčnívající kořeny a musel jsem se vyhýbat nízkým větvím.

Neměl jsem přehled o čase, ale jistě jsme byli na cestě velice dlouho. Během cesty nepromluvili na mě ani mezi sebou jediné slovo. Les se postupně měnil. Mezi borovicemi stále hojněji rostly duby a buky. Byl jsem již unaven, nohy a záda mě bolely. Když se začalo smrákat a les značně potemněl, dorazili jsme k malému paloučku, kde jsme se zastavili. Nabral jsem vyčerpaně co nejvíce vzduchu do plic. Najednou se všude okolo jakoby mávnutím kouzelného proutku rozsvítily lampičky zavěšené v korunách stromů či volně rozložené v trávě. Byl jsem zaskočen. Uvědomil jsem si, že na mě hledí spousta očí patřících spoře oděným ženám, podobných Korian. Žádná z nich ale nebyla tak krásná. Přede mnou na palouku se stejně náhle objevil oválný stůl se třemi židlemi. Stůl zdobily stříbrné mísy naplněné lesním ovocem, tři křišťálové poháry a pár svícnů. Na dvě místa se posadili mí průvodci a Korian mě vyzvala, abych zasedl zbývající místo. Bedlivě sledován všemi ženami postávající opodál jsem se usadil.

„Teď je čas na tvé otázky. Napřed však sama zodpovím některé z nich.“ Usmála se Korian. „Jsme Strážkyně lesů a tohle je Pán.“ Ukázala na mého druhého průvodce. „Lidé nás již nazývali různými jmény, ale ty nás asi budeš znát jako Víly. Jsme duší všech lesů na Zemi. Staráme se o to, co vy lidé ničíte – o přírodu. Jako byste si neuvědomovali, že i vy sami potřebujete přírodu k životu. Z ní byl dán vašemu rodu život a právě příroda vás jednou zahubí. Do té doby si ale ještě hodně protrpíme…“

V jejím hlase byla cítit bolest. Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Kvůli tomu tady ale nejsi. Trestáme ty, kteří škodí naší práci, naší lásce. Máme moc měnit vás na stromy, květiny či kámen. K čemu ním ale je pár jedinců, když vinno je celé vaše plémě? Nejen příroda, ale i my trpíme. Naše moc slábne a je nás stále méně. V každém lese zůstává už jen pár Strážkyň a je stále obtížnější zachovávat rovnováhu a pořádek. A právě jenom člověk nám teď může dodat sílu. Musíme najít jednu jedinou lidskou duši, která by si přála zachránit nás a tím přírodu. Jediná duše může svojí nesobeckostí zachránit i celé lidstvo, neboť jinak vás příroda zničí dříve, než je psáno. A ty jsi ta lidská duše. Bude na tebe vložen netěžký úkol. Není důvod se obávat.“

Korian zvedla číši a napila se průzračné tekutiny. A jakoby ožila – její tvář se najednou rozzářila a její pleť teď byla najednou růžovější. Fascinovaně jsem ji sledoval.

„Je to voda pramenící v Hoře. Ochutnej ji. Jen málokterý člověk se jí napil. Její pramen ukazujeme jen čistým duším. Vy jej nazýváte „Živá voda“.“ Všimla si Korian mého zvídavého pohledu. Napil jsem se jí – a vskutku. Podle chuti to nebyla obyčejná voda. Navíc byla nesmírně osvěžující. Nevím, jestli jsem se rozzářil stejně jako paní Korian, ale cítil jsem se neskutečně odpočatý. Neměl jsem pocit, že jsem prochodil celé odpoledne.

Začal jsem se ptát. Dlouho jsme tam ve světle svícnů a lamp seděli. Paní Korian byla trpělivá a všechny otázky, které jsem měl v tu chvíli na jazyku, zodpověděla. Dozvěděl jsem se, že záhadné praskání, které mě tak vylekalo, byla práce Strážkyň. Pro Strážkyně prý cesty nejsou bezpečné a bylo potřeba, abych paní Korian potkal co nejdříve. Dozvěděl jsem se i leccos o jejich životě. Strážkyně byly na Zemi mnohem dříve, než přišli lidé. Ony se zrodily se Zemí a se Zemí také zhynou. Ony jsou duší celého světa. Každý stonek, každý kmen a každý květ všech dob prošel jejich rukama. Domovem jim je měkký mech i hluboká tůně. Kde jich je málo, příroda trpí. Nejdříve stromům začínají odehnívat kořeny. Končí to až zrozením pouště… Proto je tak nezbytné pomoci jim. A já chtěl.

Mým úkolem bylo dojít temnými chodbami do nitra Hory a zapálit pohasínající Oheň Strážkyň. V Ohni tkví síla Strážkyň. A ničivá moc lidí Oheň oslabuje. Cesta prý není dlouhá, ale hodně se větví. Vždy ta pravá chodba mě dovede k cíli.

Po celou tu dobu se na mě Pán zamračeně díval a mlčky zkoumal veškeré mé otázky. Když mi Korian pověděla o mém úkolu, sáhl do kapsy a vytáhl malou dřevěnou krabičku. Otevřel ji a pravil: „Toto je Plamen Strážkyň.“

Všechny okolo oslnilo jasně červené světlo, připomínající plápolající plamen. Strážkyně postávající opodál se rudého světla polekaly a naráz zmizely. Zůstal jsem s Pánem a s Korian osamocen. Ostatní Strážkyně jsem už nikdy nespatřil. Pán se postavil a vyzvedl z krabičky rudý kámen, který byl zdrojem tohoto světla. Pozvedl Plamen Strážkyň do výše a pak ho zandal zpět do krabičky. Tu položil přede mne na stůl.

„Ano, toto je tvůj úkol. Vložit tento kámen do skomírajícího Ohně Strážkyň. Dotknutí se tohoto kamene by Strážkyni zbavilo veškeré síly, proto je tento úkol svěřen právě člověku. Tobě neublíží. Kamenem navrátíš Ohni jeho sílu na velice dlouhý čas. Nesmíš ho ale vyndat z krabičky dříve, než budeš u Ohně. Na cestu se vydáš hned. Korian ti ukáže cestu. Sbohem!“ Nato se Pán zvedl a odešel. Za chvíli zmizel kdesi v lese.

Korian se zvedla a podala mi ruku. Mile se na mě usmála. Vzal jsem krabičku s kamenem a vstal jsem. Následoval jsem ji pryč z toho zvláštního palouku. Jen co jsme se trochu vzdálili, louka pohasla. Pokračovali jsme chvilku vzhůru do mírného svahu. Všude okolo nás rostly už jen duby. Po chvilce jsme dorazili ke kameni, který svým tvarem připomínal širší menhir. Korian se ke mně otočila. Viděla můj nejistý výraz ve tváři. „Na cestě  tě žádné nebezpečí nečeká. Jen nezapomeň, že se musíš vydat vždy pravou chodbou. Není se čeho bát…“uklidnila mě. Pak se otočila a popošla k jednomu vykotlanému kmeni. Přinesla od něj svítící lampičku, která mi měla pomoci orientovat se v podzemním labyrintu. Teď nastal ten okamžik. Korian udělala mocné gesto rukou a balvan přede mnou se vznesl několik metrů do vzduchu. Pod ním ve tmě zela černá jáma, začátek mé cesty. Naposledy jsem pohlédl na Korianinu tvář a šel jsem dolů po velice dlouhém, kamenitém schodišti…

Nevím, co přesně o té cestě pod zemí vyprávět. Mám pocit, že jsem musel jít hodiny. Ale asi to tak dlouhé nebylo. Jakmile jsem sestoupil až dolů, čekala mě monotónní chodba. Do kamene tesané, vlhké zdi a nízký strop. Ano, měl jsem strach, ale žádné nebezpečí mě opravdu nepotkalo. Musel jsem především bojovat sám se sebou. Vzduch byl mnohdy natolik vlhký a těžký, že se mi z něho motala hlava. Byla mi zima. A navíc jsem měl nepříjemný pocit, že se na mě strop každým okamžikem zřítí. To vše vedlo k tomu, že jsem se místy dusil, nemohl jsem popadnout dech. Čerstvý vzduch vanul z těch chodeb, které se nacházely po mé levici. Na rozcestí jsem se tedy vždycky zastavil a zhluboka dýchal. To nejhorší mě ale potkalo asi v polovině cesty, kdy má lampa zhasla. Hodně mě to vyděsilo. Několik minut jsem šel za úplné tmy opírajíc se zády o pravou stěnu. Mé oči si stále nechtěly navyknout na okolní tmu a já pomalu propadal zoufalství. Pevně jsem se dotýkal stěny a začal se hodně potit. Všude okolo bylo ticho, které bez světla působilo obzvláště děsivě. Chodbami se rozléhalo jen moje stále se zrychlující oddychování. Po pár metrech mě nohy přestaly poslouchat. Sedl jsem si. Byl jsem zoufalý. Byl jsem ztracen v neznámé chodbě. Nikdo o mně nevěděl. Bylo mi zle. Chtělo se mi brečet, ale pocit nedostatku vzduchu mi to nedovolil. Omdlel jsem…

Nějakou dobu jsem o sobě vůbec nevěděl, ale pak jsem sám od sebe přišel k sobě. A měl jsem ohromnou radost – lampa opět svítila. Srdce mi poskočilo a já jsem pokračoval dál. Šel jsem ještě nějakou dobu, až jsem najednou uviděl za ohybem cesty slabé světlo. Zrychlil jsem krok. Světlo sílilo a mělo oranžový nádech. Dorazil jsem do rudě ozářené jeskyně a dotkl se mě nádherný pocit tepla. Měl jsem pocit, že se dívám do právě vycházejícího Slunce. Jeskyně byla velmi vysoká – na strop ani tak intenzivní světlo  nedosáhlo. Na stěnách se leskly kousky nějakých drahých kamenů. A konečně… Proti mně, u protější stěny, stála na nízkém, krásně otesaném podstavci velká kamenná nádoba. V ní žhnuly rudé uhlíky Ohně Strážkyň. Nějakou dobu jsem tu krásu fascinovaně sledoval. Bylo mi jasné, co dělat. Vytáhl jsem z kapsy krabičku a vyndal z ní kámen. Byl nyní mnohem červenější než předtím a pálil mě do ruky. Přiblížil jsem se k nádobě s uhlíky a kámen do ní vhodil.

V tu chvíli se z podstavce zvedl silný, veliký plamen, jehož horký vzduch mě objal a vznesl mě. Unášel mě vzhůru stále větší rychlostí. Trvalo to již několik vteřin. Rychlost začínala být nesnesitelná. Pomalu jsem ztrácel vědomí…

Když jsem se probral, stále mě něco teplého hřálo do tváře. Pomalu jsem otevřel oči a zjistil jsem, že to je Slunce. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázal zaostřit. K mému překvapení jsem ležel v trávě u cesty kousek od chaty.

Tak čtenáři, teď očekáváš něco jako že jsem se vrátil až po roce, že jsem byl již považován za mrtvého, či něco takového, že jo? No, těsně vedle. Má matka se divila co to, že jsem se dneska z procházky vrátil tak brzy. Že jsem to nemohl stačit obejít celé…

A třeba by tě mohlo zajímat, jestli mám o této příhodě nějaký důkaz. V tomto případě tě ovšem, můj milý čtenáři, musím též zklamat. Mým důkazem by mohly být pochroumané a otlačené nohy z namáhavé cesty, ale ty se již stihly zahojit. Moc mě to mrzí, ale budeš se muset spolehnout jen na mé slovo…