Návštěva koncertu popmusic

Jakákoliv podobnost je čistě náhodná

NÁVŠTĚVA KONCERTU POPMUSIC V životě mladých lidí se najdou věci nebezpečné, kterým se dá vyhnout, například drogy, alkohol ve velké míře, sex v malé míře, špatní kámoši a zlobivé svědomí, ovšem člověk musí prožít i situace, které také nejsou příliš radostné, ale vyhnout se jim nelze. Mezi ně patří pravidelné návštěvy doktorů všeho druhu, návštěva vzdělávacích ústavů, o jejichž účelu by se dalo pochybovat, a v neposlední řadě i koncerty, které mají nenahraditelný význam pro mladé, pokud se povedou. V opačném případě odchází divák sice spokojen, ale mírně překvapen, že shlédl něco, na co lístky nekupoval, a v duši se mu rozhostí neklid vyhozených peněz. Fakt je ten, že mladý člověk, který neviděl koncert svých miláčků, neboť každý máme nějaké, je mezi svými nemožný a marné je jeho vysvětlování, že je před výplatou a ani kapsářství nevynáší tolik, kolik by čekal. I mě stihla tato mánie nabitých hal a stadionů, bohužel zrovna v okamžiku, kdy peněženka zela prázdnotou a prasátku, do kterého jsem po léta vhazoval drobné mince, trochu kručelo v břiše. Přesto jsem se na svůj první koncert dostavil řádně oblečen, odolal jsem svůdným bezdomovcům, nabízejícím peníze za kus hadru, také boty jsem měl a v ruce též řádný lístek. Celkově to nebyl špatný zážitek, i když jsem nic neviděl a slabé vesmírné šumy nedokázaly nahradit plný zvuk ze sluchátek, přesto jsem odcházel spokojen. Tak a mám to za sebou, teď už můžu jít mezi přátele. Sotva jsem však přišel domů, přistoupila ke mně sestra a řekla vábivě: „Nechceš jít se mnou na koncert?“ Odpověděl jsem dotčeně, že mám zrovna jeden za sebou a na herbář se ještě necítím, ať mi napřed ukáže, kdo vlastně hraje. Odsekla, že Sigma Olomouc to určitě nebude, ale přesto mi podala program. Zděsil jsem se, protože na titulní straně stáli čtyři kluci a ruce měli položené na srdce, jako by je chytl infarkt. Ségra, povídám, to bude narvaný, máš lístky? Měla hned dva. Pro koho je ten druhý, ptám se. No přece pro tebe, zněla odpověď. Já měl chuť skočit z okna. V duchu jsem si vybavil, jak asi před rokem se u nás konal podobný koncert podobných kluků a já byl málem ubit davem lidí, kteří mě zřejmě považovali za jednoho z nich, a vůbec nemohli pochopit, že jsem jel na kole domů. Bicykl je od té doby v opravně a nikdo si s ním neví rady, navíc se mě pořád ptají, na jakém poli mě ten kombajn přejel. Nicméně jsem sestře kývl a odběhl do pokoje, kde jsem začal psát dopisy na rozloučenou. Když nadešel ten slavný den, u kterého jsem si už dopředu udělal v pamětníku křížek, sestra moje pocity nesdílela, měla radost, že je konečně uvidí naživo. Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že jestli je chce vidět, musí dopředu a pochybuji, že se jí to povede, odbývala mě, že ty její lístky nejsou jen tak obyčejné lístky, má je z první ruky a jsou označeny slovem ČESTNÉ. Sotva jsme došli k hale, mé chmurné představy se začaly naplňovat. Venku stálo asi pět set lidí, přičemž hala byla plná. Teď se ukaž, čestné lístky, popichoval jsem sestru, ale ona nedbala mých narážek a klidně proplula až do sálu. Tam už čestné lístky neplatily, musel jsem vzít zavděk lustrem, zavěšeným proklatě vysoko. Už vím, proč pocházíme z lidoopů, jejich geny se teď výborně hodily. Řeknu vám, že výhled není špatný, zvláště když se začnete otáčet. Jen jsem měl obavy, zda elektrická šňůra nevalné tloušťky udrží mých devadesát kilo. Pode mnou se začaly srocovat davy, včetně mých nepřátel, kteří se tak stali terčem produktů mých slinných žláz. A že jich nebylo málo. V duchu jsem litoval, že jsem si na koncert nevzal vody víc, než byly schopny mé orgány vyloudit, přitom se činily tak dobře, že druhý den jsem musel jíst jen kašovitou stravu, neboť maso se nemělo s čím mísit. Zatímco se pode mnou divili, jaktože v sále najednou prší, já už neměl tu sílu houpat se na lanku a seskočil jsem dolů. Už ani nevím, kterému dobrákovi jsem skočil za krk, jen jsem slyšel křupnutí a vzápětí se místo kolem něj obdivuhodně vyklidilo. Taky dobře, pomyslel jsem si, mají mě rádi. Vtom se u mě objevila sestra. Kdes byl, ptala se, ale než jsem se nadechl k odpovědi, spustil se v sále takový hluk, že v tu ránu jsem byl znovu u stropu. Netušil jsem, že na koncert směly i zvířata. Ať jsem se rozhlížel, jak rozhlížel, žádné jsem nenašel, a to mě tak překvapilo, že jsem skončil opět mezi davem. Šlápl jsem přitom na něčí ruku, zajímavé bylo, že ten člověk ani nezakřičel. Dál už jsem si ho nevšímal, protože kolem mě začaly létat hračky. Tak přece zvířata, pomyslel jsem si, i když jsem absolutně nechápal, proč létají zrovna na hlavy těch, kteří byli před chvílí tak bouřlivě přijati. Sestra, očividně vyvedená z rovnováhy jedním nosorožcem, který si našel místo na její hlavě, pípla, že se jí tu nelíbí a chce domů. Podotkl jsem, že pro mě za mě může jít, musí se ale naučit létat, neboť jinak se ven nedostane. Otázka by také zněla, kde se tomu má naučit, když nemůže zvednout ruku, aniž by přitom nedošlo ke ztrátám na životech. Ptala se mě, kudy ven. Pokrčil jsem rameny, přičemž spadla holka stojící na nich, žádný jiný pohyb mně nebyl dovolen. Chlapci na pódiu se pomalu rozezpívávali (to byl žert, jeli na playback), zatímco i já cítil, že je kolem tak husto, že k těm ztrátám možná brzo dojde. Představoval jsem si, jak zde tiše skonáme, jeden po druhém, pak celý sál zapálí a zbytky hodí do řeky. Naštěstí koncert brzo skončil, s jedním albem se nedá dělat Woodstock, a když odezněla i poslední, pátá písnička, a publikum si žádalo přídavky, tudíž by chlapci museli narychlo napsat a nahrát další skladby, pořadatel koncert ukončil. Snad ze strachu, aby střepy z lustru, který se nebezpečně houpal u stropu a o jehož pevnosti se dalo pochybovat, někoho nezranily. Byla to celkem zbytečná obava, když nikdo nevěděl, jestli je v sále ještě pořád tolik živých, kolik jich sem vešlo. Ztráty zřejmě byly povoleny. V momentě vyřčení se davy, zřejmě nespokojené s tak náhlým koncem koncertu, vydaly na strastiplnou cestu ven. První pokus, prorazit silou skleněné dveře vyztužené ocelovými tyčemi, nebyl úspěšný, jen přední řady prořídly. Takhle to nepůjde, prohlásil kdosi a zkoušel se probít zdí, zapomínaje, že je tlustá dva metry. Marně se pořadatel dožadoval rychlého opuštění budovy, neboť na odstřel ještě není, ale byl vynesen v zubech neznámo kam. Když opravdu hrozilo zřícení a budova se pomalu nafukovala, tu kohosi u dveří napadl spásný nápad: otevřít je. Moře díků se sneslo na jeho hlavu a všichni si libovali, že chytré hlavy ještě pořád existují. Ani nevím, jak jsem se dostal až na čerstvý vzduch. Určitě to nebylo po svých. Neztratil jsem hlavu a prchal od toho pekla. Teprve doma jsem si uvědomil, že jsem na koncert neodcházel sám. Sestra přišla až druhý den. Usmívala se a o překot vyprávěla, jak spolu s jednou kamarádkou zůstaly na koncertě, popovídaly si s těmi hochy a strávily tak příjemnou noc, z

---