Poslední ohlédnutí

Každý den cestou domů jsem ji potkával v parku.Pokaždé jiná a přesto pořád krásná.Kdykoliv jsem ji viděl,měl jsem pocit,že jsem se ocitl tváří v tvář opravdové víle.Skutečně tak vypadala.Byla štíhlá a krásná.Nosila letní šaty,které jí lehce poodhalovali dekolt.Na nohách,snědých a zcela dokonalých nosila lehké sandálky.Chodila tak lehce,až to vypadalo,že se vznáší.

  A její tvář?Mřla výrazné rysy a jemný nosík a studánkově modré oči.Její rty jako by vyzývaly k polibku.Dlouhé,ebenově černé vlasy nosila stažené do ohonu.

  Potkal jsem ji i tenkrát a poprvé našel odvahu se na ni usmát.Opětovala mi  úsměv.Toho večera jsem přemýšlel,jak ji další den oslovím.V hlavě se mi rodily situace a fráze tak otřepané a nenapadala mě ani jedna spásná myšlenka.A tak jsem usínal s hlavou plnou starostí.

  Následujícího dne jsem přišel do parku dřív a čekal za stromem ,až půjde a já ji budu moc vyjít naproti.Čekal jsem dlouho.Už jsem pomalu ztrácel naději že přijde.A pak se objevila.Ale nebyla sama.Vedle ní,ruku v ruce,šel mladík mého věku.Zůstal jsem stát za stromem jako zkamenělý.Když prošli kolem mé skrýše,vylezl jsem a vyrazil k domovu.Po pár krocích jsem se zastavil a naposledy se za ní ohlédl,zrovna ve chvíli kdy mladík přitiskl svoje rty na její.