Šel mu na nervy

„Nazdááál, Calebé, co děláš?“

Sakra! Pomyslel si Caleb, ten mi tu chyběl! Fakan jeden zatracenej! Co to za sebou táhne? Sáňky! To je nápad! V létě sáňky! To může napadnout jenom takového pitomého mrňouse. Áále, co – nebudu si ho prostě všímat. Třeba dá pokoj.

„No tak, Calebe, co to děláš?“

Kdepak. Ten pokoj nedá.

„Nevidíš, prcku? Sklízím fazole.“

„A ploč?“

„Proč? Proč asi, troubo? Nejspíš proto,že neznám lepší zábavu!“

„Poď se mnou na hlozny, plosím!“

„Jak s tebou sakra můžu jít na hrozny, když tady musím trhat ty zasraný fazole, prcku?“

„Ehmmm…“ Klouček chvíli špekuloval.

„Calebe?“

„No? Co zas?“

„A když ti pomůžu, tak se mnou pak pudeš?“

„No, možná… uvidíme… až jak budeš užitečný. Sáňky dáme zatím tady na zídku, jo?“

„Tak jó.“

„Calebé?“

„No?“

„A ploč mají fazole lusky?“

„Cože? Nejspíš proto, aby se smradi jako ty měli na co ptát!“

„Ty si plotivnej Calebe. Mě už to s tebou nebaví. Dej mi moje sáňky, já si pudu hlát jinam. A tetě a stlejdovi žeknu, jakej si byl na mě zlej!“

„Nikam nepudeš, parchante! Tady budeš! Řek si, že mi pomůžeš s fazolema, tak dělej! Zatím jsi toho moc neudělal.“

„Né a ne a ne! Tlhej si fazole sám! Já du plyc. Koukej – já na ně dosáhnu…“

„Necháš je tam? Co jsem ti řek!“

„Ty mi nemáš co poloucet! Nejsi můj dooplavdickej blácha, já to vím, si cizí!“

„No počkej, smrade – šup! Aha, a kdepak jsou sáňky, co? Na stromě. Kiš, kíš!“

„A já na ně zase dosáhnu, koukej! Ještě kousek, a budou moje!“

„Povídám – ti nech je tam, nebo uvidíš!“

„Pfff!“

Zmetek jeden. Jako by nestačilo, že se tady z ničeho nic objevil, když o něj nikdo nestál! Jako by nestačilo, že jsou z něj Sharpeovi celí pryč! Jako by nestačilo, že se s ním musím o všecko dělit. Ještě mě musí v jednom kuse otravovat. Kdyby tak zmizel… cha! Kdyby tak zmizel – a proč by nemoh? Když to dokázala ta černá dvanáctiletá holka, proč bych to nesved já? Nic prý na tom není…

„Fňuk, fňuk, sou lozbitý, Calebe. Tys mi je lozbil. To se žekne… fňuk…moje sáňky…béééé…“

„No tak, nebreč. Pocem, ukaž….no, to není tak hrozný, to spravím jedna dvě. Víš co? Půjdem na ty hrozny, chceš?“

„Teď hned? Fňuk!“

„Jo. Ale přestaň už fňukat.“

„Kam to dem?“

„Do stodoly pro nůž.“

„Na co nůž?“

„Hrozny mají pevnou stopku. Blbě se trhají. Je lepší odřezávat je nožem.“

„Aha.“

„Tak. Jsme tady. Sakra, ten nůž je ale tupý. S tím bychom toho moc nepořídili. Nabrousíme si ho, jo?“

„Jó.“

„Tak mi ho takhle hezky přidržuj, ať je ostří hezky rovné, tak. Vidíš, jak se to dělá? Příště už to budeš umět sám…“ (haha! Žádné příště už nebude, zmetku, ale to ty ještě nevíš!)

„Calebe, můžu ho nést?“

„Můžeš, ale opatrně, ať se neřízneš!“ (Kdyby se ti chtělo se na něj napíchnout – ušetřil bys mi práci!)

„Calebe?“

„No?“

„Na co beleš tu sekylu?“

„Tak. Řek sem si, že to vezmem zkratkou přes les a že bych cestou zpátky mohl nasbírat trochu klestí.“

„Ty chceš jít přes les?“

„Jasně. Je to mnohem blíž. Neboj se, pojď.“

„Calebe?“

„No?“

„Já se psece jen tlosictu bojim. Je tady taková tma a chladno…“

„Nepřeháněj. Tma tady rozhodně není. Je tady šero – jako v lese. A ten chládek je fajn, ne? Jen počkej, jak se ti po něm bude za chvíli stýskat, až se do nás na vinici opře slunko! Tam panečku bude pečák! Hele – veverka…“

„Kde, kde?“

„Támhle, copak si slepej?“

„Já žádnou nevidím…“

Tu máš, zmetku! A ještě jednu! ------ Cože? To je to opravdu tak snadný?

„Olivere? Olivere, slyšíš mě? Řekni něco!“

Ne. Asi je vážně po něm. Leží tu jako – jako kus masa. Už nežvatlá ani neposkakuje. Je mrtvej. Dočista mrtvej. To já ho zabil! Já, Caleb Adams! Zabil jsem miláčka svejch pěstounů! Ale co bude dál? Budou se po něm shánět. Budou se mě vyptávat. Co jim řeknu? Chudák strejda Reuben, chudák tetička – byli na mě takový hodný oba dva. Ne, ne, u toho já rozhodně nechci bejt. Ne ne, k nim já se už vrátit nemůžu. Ne – musím pryč. Co nejdál odtud…

Setmělo se, a jak Caleb správně předpokládal, po chlapcích nastala sháňka. Starý Reuben Sharpe okamžitě zburcoval sousedy a všichni společně se jali prohledávat okolí. Tělíčko pětiletého Olivera Woodwortha s rozraženou lebkou a proříznutým hrdlem bylo zakrátko nalezeno. Podezření okamžitě padlo na zmizelého Caleba. Nebylo těžké ho vypátrat – bez peněz se daleko nedostal. Dlouho nezapíral. Rozhodl se prý Olivera zabít, protože mu šel na nervy. Žárlil na něho a chlapec mu nedal chvíli pokoj. Táhl se za ním jako sopel, furt se ho na něco vyptával a všelijak si ho dobíral.

„Calebe, jak jsi to mohl Oliverkovi udělat? A mně a strýčkovi? Co teď s tebou bude?“

„Já nevím. Přišlo to tak náhle. Najednou to bylo v mý hlavě a v ten moment už jsem nedokázal na nic jinýho myslet. Všechno šlo tak rychle, snadno a samozřejmě, jako bych pouze slepě vykonával něčí příkazy- Zaveď ho do stodoly, nabrus nůž, vem taky sekeru, vem ho do lesa, teď ho udeř… pak tam ležel a já se na něho díval, a vůbec jsem nechápal, co se to stalo. Jako bych právě procitl z nějakého snu. Já… je mi to líto…ale už se to stalo. Nevím, co teď bude. Jak to mám vědět? Jsem tady zavřenej, na mě už nezáleží. Pro mě to celý skončilo. Co bude, o tom už rozhodnou jiní.“

„Hlavně se musíš usmířit s Bohem, Calebe. Ať už to s tebou dopadne jakkoliv, je důležité, abys znova nalezl Boha, abys mu otevřel své srdce a aby ti odpustil. Věř mi, Calebe, že nic na světě není ztraceno, dokud je s námi milost Boží. Jestli chceš, požádám reverenda Lyona, aby tě navštívil. Chceš?“

„Já nevím…. snad… když myslíš, tetičko. Cožpak mi Bůh může odpustit?“

---

„To víš, že může, synu, víc, než kdokoliv jiný. Neboť Bůh tak miloval lidi, že dal syna svého jediného, aby vzal na sebe jejich hříchy.“

„Co to znamená, otče? Že jsem bez viny?“

„Rozhodně ne, Calebe. Tvé viny a hříchy jsou veliké. Provinil ses jak proti lidem, kteří tě přijali mezi sebe a zahrnuli tě bezmeznou láskou, tak proti Bohu. Ale máš štěstí – tví pěstouni, kterým jsi ublížil nejvíc ze všech, už ti odpustili. A jestliže ti dva našli v sobě sílu ti odpustit, jakpak by ji v sobě nenalezl náš všemohoucí Pán? Jediné, co musíš udělat, je otevřít mu své srdce a činit pokání.“

„Pokání? Co je to, otče?“

„Pokání, milý Calebe, je jedna z největších svátostí. Pokání znamená zamyslet se hluboce a upřímně nad všemi svými skutky a omluvit se sobě, Bohu i lidem za všechno zlé a nečisté. Pokání rovněž znamená oprostit se ode všech nekalých myšlenek, zříci se hříšného myšlení i konání a přiklonit se k Bohu a mravnímu dobru. Pokání rovněž znamená naplnit své srdce na jedné straně pokorou a na straně druhé velikou odvahou – to proto, abys byl schopen bez reptání a beze strachu přijmout svůj úděl.“

„Moc tomu nerozumím, otče. Ale jsem ochoten se o to všechno s vaší pomocí pokusit. Ale co bude pak? Pustí mě snad z vězení?“

„To asi ne, Calebe. To je něco jiného.“

„Proč? Když říkáte, že mi všichni, včetně Boha odpustí…“

„Spáchal jsi zločin, Calebe, nechápeš? Porušil jsi zákon. Lidé ti odpustit mohou. Bůh ti také odpustí. Ale zákon, Calebe, ten neodpouští.“

„Jak je to možné? Co je to vlastně ten zákon? Je to snad něco nad Bohem a nad lidmi?“

„To ne, Calebe. Zákon pochází samozřejmě od lidí. Ale je schválně tak udělán, aby neodpouštěl – nebo lépe řečeno – nepromíjel. Odpustit vinu, je totiž jedna věc. Ale prominout či neprominout trest je věc druhá. Tak je to správné. Každý zločin musí být potrestán pro výstrahu ostatním. Jinak by si mohli myslet, že stačí prosit o odpuštění a vše jim bude prominuto. Bůh nás nabádá k odpouštění proto, abychom své viníky soudili spravedlivě, bez zaslepující zášti a touhy po pomstě.“

„Takže já budu tedy potrestán?“

„Ano, Calebe, to budeš. Samozřejmě.“

„A jak. Už se to ví?“

„Ne, Calebe, o tom rozhodne až soud. Budu však k tobě upřímný – nevypadá to s tebou dobře. Bylo provedeno rozsáhlé šetření. Vyšlo najevo, že tvůj otec opustil tvou matku kvůli ženě pochybné pověsti a nechal ji zemřít v bídě a žalu krátce po tvém narození. Žil jsi pak nějakou dobu s nimi, dokud tvůj otec i tuto ženu neusoužil k smrti. Nějakou dobu jsi pak rostl jako dříví v lese, než se tě ujali Sharpeovi, kterým jsi jejich nezištnou lásku a péči odplácel neustálým lhaním, drobnými krádežemi a rozličnými lumpárnami. Mnoho lidí si myslí, že za to, co jsi udělal, nemůžeš být vzhledem k těmto skutečnostem činěn plně odpovědným. Já si to myslím též, myslí si to i tví pěstouni. Bohužel, více je těch, kteří soudí, že to vše je pouze dokladem toho, že jsi svou špatnou povahu zdědil po svém otci, že jsi za svůj krátký život dokázal, že za dobré odplácíš zlým, ničeho si nevážíš, nebojíš se Boha a jsi zkrátka a dobře nepolepšitelný…“

„To ale přece není pravda! Já lituju toho, co jsem udělal. Chci se smířit s Bohem. A strýčka a tetu mám opravdu rád! Vždyť jsem je poslouchal, pomáhal jsem jim na poli…“

„Já vím, Calebe, já vím. Ale v tomhle ohledu nic nezmohu. Jsem tady, abych ti pomohl očistit tvou duši a najít cestu k Bohu. Víc není v mé moci.“

„Dobře, dobře, ale co to k sakru všechno znamená? Jak to celé dopadne? Dostanu se ještě vůbec někdy z kriminálu?“

„Obávám se Calebe, že to je ještě horší.“

„Jak horší? Co tím chcete říct?“

„Vypadá to tak, že ti nedovolí dál žít.“

„Cože? To jako že…chcete říct že…“

„Ano, Calebe. S největší pravděpodobností tě pověsí.“

„Pověsí? Pověsí? To přece nejde! Jak mě můžou jen tak pověsit? Vždyť mi ještě nebylo ani osmnáct…“

„Zabil jsi člověka, Calebe. Dítě. Bezbranného hošíka, který ti důvěřoval. Dokážeš si představit strašnější zločin?“

„Já nevím, já… já prostě nechci umřít!“

„A myslíš, že Oliver chtěl?“

„Oliver, pořád jenom Oliver! Kdyby se pořád netočilo všechno jen kolem měj, mohl tu s námi klidně být dál. A já nemusel být v týhle bryndě!“

„Klid Calebe. Rozčilování ti nepomůže.“

„A co mi teda pomůže? Pověsí mě. Zabijou. Zavraždí. Záleží snad ještě na něčem?“

„Ano, Calebe, záleží. Na spáse tvé duše.“

„Ach tak. Já zapomněl. A co to vlastně je? Co když vůbec žádnej Bůh není? Kde potom je nějaká spása?“

„Není-li Bůh, pak je s tebou konec, milý Calebe. Pak tě čeká jen zánik a prázdnota, nekonečná, temná propast věčné, beznadějné smrti. Avšak pokud existuje – opravdu pochybuješ o jeho existenci? Cožpak vidíš kolem sebe pramálo důkazů? Jen se podívej z okna – vidíš nebe s roztodivnými, tajemnými útvary mraků, vidíš nádhernou zeleň stromů, vidíš a slyšíš v korunách stromů zpěvné ptactvo, a konečně – vidíš člověka a jeho ohromné dílo. Vidíš lidi stavět domy, orat svá pole – cožpak je možné, aby to všechno vzniklo jenom tak samo od sebe? Kdo dal člověku jeho dar myslet, mluvit, měnit svět k obrazu svému? Pokud by to byla všechno jen pouhá náhoda, jak je možné, že toho je schopen ze všech pozemských živočichů právě a jen člověk? Není to snad postačující důkaz, že právě jeho si Hospodin vyvolil, že právě jeho vytvořil k obrazu svému? Možná tě napadne otázka, proč svět, který nám Pán náš dal v léno, není prost zla. Proč musíme trpět a snášet všemožná strádání, proč jsme neustále pokoušeni ďáblem. Na první pohled se to zdá opravdu kruté a nepochopitelné, ale to proto, že ve svém omezeném rozhledu nejsme sto pochopit boží záměr. Ale Pán Bůh je nekonečně důvtipný a dobře ví, že dar, kterého si obdarovaný neváží, není plnohodnotným darem. Dobře ví, že má-li si někdo považovat daru, musí si uvědomovat jeho cenu. Ale jak by si člověk mohl uvědomit cenu věčné blaženosti v zahradě rajské, kdyby kromě ní nic jiného nepoznal? Člověk není, na rozdíl od Boha, tvor vševědoucí. Neví dopředu, ba ani nepozná na první pohled, co je špatné a co dobré. Učí se zkušeností. Proto musí naše duše zde na zemi trpět, aby posléze dokázaly ocenit, co to znamená být navěky prost utrpení – nebo naopak, co to je být uvržen v utrpení věčné! Neboj, nechci tě tady strašit plameny pekelnými. Nic takového možná ani nikde není. Proč také? Není snad psáno, že tím největším utrpením je ztráta Boha? Jen si představ, co se s tvou nesmrtelnou duší stane, když tě Pán do svého království nepřijme – tvá duše se ocitne uprostřed ničeho. V naprosté temnotě, chladu a osamění, nikde žádné světélko, za kterým by bylo možné se vydat, nikde žádný čas, který by ubíhal. Jen prázdná, bezedná, nekonečná a temná věčnost. Řekni mi, Calebe, dokážeš si představit něco horšího? Když jsi byl na útěku, strávil jsi několik nocí v lese, po širým nebem. Byl jsi sám, ale byl jsi obklopen přírodou, nad hlavou ti svítily hvězdy a stejně – nebyl jsi nakonec rád, když tě chytili? A teď si představ, že bys byl takto sám ne jeden dva dny, ale věčně! Víš, co to znamená věčně? To není sto dnů, ani tisíc dnů ani milión dnů. To je stav, kdy žádné dny prostě neexistují. Ani hodiny ani vteřiny – nic. Věčnost je jako jeden jediný zlomek sekundy, který však nezačíná ani nekončí. A pak ta dokonalá prázdnota – dovedeš si to představit? Nikde nic, na co by bylo možné pohlédnout, nikde nikdo, s kým by bylo možné promluvit. Ano, ve skutečnosti tam sám nebudeš – budou tam s tebou další zatracené duše, ale ty budou stejně slepé, hluché a němé jako ty. Takže se neuvidíte, neuslyšíte, neucítíte. Vůbec o sobě nebudete vědět. Teď mi řekni, Calebe, opravdu bys sis tohle přál? I kdyby to nebylo jisté, do konce i kdyby tu byla jen docela nepatrná možnost, že to takhle nějak může být, chtěl bys to riskovat? Proč? Kvůli čemu? Co stojí za takové riziko?“

„Já… otče,… já….já bych… prosím, otče, pomozte mi! Snažně vás prosím! Pomozte mi, aby mě Pán Bůh nezatratil! Já vím, že jsem byl špatný kluk – ale to ne proto, že bych chtěl. Se mnou prostě ještě nikdy nikdo takto nemluvil! Já… vím že už mi nebude dopřán čas, abych odčinil, co jsem způsobil, ale říkal jste přece, že Bůh mi může odpustit i tak… já… já se budu hrozně moc snažit… já… já udělám všechno, co mi řeknete. Jenom mě prosím vás neopouštějte!“

„Neboj se, Calebe. Zůstanu s tebou. Zůstanu s tebou – až do konce…“

Nakonec se stalo, jak reverend Walter Lyon předpověděl – soudce ani porota neuznali Calebu Adamsovi žádné polehčující okolnosti. Právě naopak – vše, co bylo řečeno o jeho nešťastném dětství je pouze utvrdilo v tom, že Caleb je živel pro společnost nežádoucí a že je třeba zbavit společnost hrozby, že by mohl dále škodit. Nic nepomohla ani petice občanů, kteří, pohnuti Calebovým osudem, orodovali za mírnější trest. Soud ji odmítl přijmout jako nepřípustné vměšování. Caleb byl souzen a odsouzen.

I nadešel den popravy – psalo se 20. listopadu roku osmnáctistéhotřetího. Na náměstí před radnicí, kde měla být exekuce vykonána, se sešel tisícihlavý dav lidí. Caleb Adams se dostavil v doprovodu vrchního šerifa Shubaela Abbeho, reverenda Samuela Notta z Franklinu, reverenda Elijaha Watermana z Widhamu, svého zpovědníka a duchovního pastýře reverenda Waltera Lyona z Abingtonu, reverenda Mosese C. Welshe z Mansfieldu a několika ministrantů. Kráčel odhodlaně, s hlavou vztyčenou, pohroužen do hlubokých myšlenek.

Reverend Samuel Nott zahájil bohoslužbu vroucí modlitbou, po které následovalo kázání otce Elijaha Watermana. Bylo to jímavé kázání založené na Evangeliu podle Lukáže:

Nikdo nerozsvítí světlo, aby je postavil do kouta nebo pod nádobu, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli. Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko zakalené, i tvé tělo je ve tmě. Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září.“

Po tomto kázání přijal Caleb křest z rukou otce Waltera Lyona. Pak se vydal na svou poslední cestu. Jistě a sebevědomě kráčel přímo k šibenici a při pohledu na ni se ani nezachvěl. Byl-li někým osloven, vlídně odpovídal. Klidně a bez váhání vystoupil na popraviště a otočil se čelem k zástupům. Reverend Moses C. Welch nyní v krátkosti zrekapituloval odsouzencův život. Na konci jeho řeči Caleb poklekl, pomodlil se a oslovil shromáždění:

„Sám ďábel se zmocnil vlády nad mým tělem a nevzdal se jí, dokud odporný zločin nebyl vykonán. Potom mne opustil a já teď musím nést všechny důsledky tohoto činu. Uvědomuji si, že můj hřích je veliký – spočívá především v tom, že jsem se včas neobrátil k Bohu a nevydal se cestou pravdy. Věřím však a doufám, že i já dojdu milosti a odpuštění skrz Ježíše Krista, neboť po dlouhou dobu se nenašel nikdo, kdo by  mi pravou cestu ukázal. Nyní přijímám z rukou vás všech svůj trest jako své pokání a současně věřím, že můj nešťastný konec poslouží vám všem jako varování, které jim pomůže vyhnout se cestám hříchu.“

Vstal, postavil se pod šibenici a kat mu navlékl na hlavu kápi. Slova se ujal reverend Lyon:

„Pomodleme se nyní za duši našeho zbloudilého bratra Caleba Adamse, který, přestože těžce zhřešil, dokázal znova najít cestu k našemu Pánu.“ Kat přehodil odsouzenci kolem krku smyčku, utáhl ji a posunul uzel na stranu. Reverend zatím pokračoval: „Modleme se vroucně za našeho bratra Caleba a prosme společně s ním Boha o slitování, neboť všichni jak jsme tady jsme lidé hříšní a chybující, nikdo z nás neví, jakým zkouškám bude jednou vystaven, ani to, jak v nich obstojí. Mějte neustále na paměti slova našeho Pána Ježíše: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete sami souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří i vám. Kdo sám jsi bez viny, první hoď kamenem! Nyní přikročme k motlitbě:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

Buď posvěceno jméno tvé,

Přijď království tvé,

Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.¨

Náš denní chléb dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

Jako i my odpouštíme svým viníkům.

A nevydej nás v pokušení,

Ale chraň nás od zlého.

Amen!

Kat trhl pákou, propadlo se otevřelo, tělo Caleba Adamse kleslo a zhouplo se na provaze.