Blbost z nudy

Nad ránem mlha probudila se z oparu, bloudí v krvi z komárů, pláče žába na kameni, vypadl vlak z kolejení. Obzor se už zbarvil smogem, jdu s modrou hlavou kolem, vojáci mne rozstřílí, střeva olovem mi zašili. Zašili i oči blátem, by si ozdobili krky zlatem, si ozdobili ocasy, co z jejich klobouků jim visí. Pláčou ženy nad úsvitem, že maj ňadra se závitem, že je mlha neschová, na odiv jejich vnady dá. Jak tančí víly nad uhlím, trávu s koksem si hulím. By dobře mi bylo, všem se trapně nedělalo. Jen tak dál, říká mi šelma snová, zkus mne zabít znova. Jen tak vymýšlím tyto verše, neb blecha pod tričkem mne kouše.