Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePropast
Autor
johanne
Armelie seděla na pobřeží a vybírala z mořské vody barevné kamínky. Zítra musí odejít. Musí opustit Kärimssonii a třeba už se sem nikdy nevrátí. Cítila, že tahle karmínová říše zahalená v jemném oparu vonícího skořicí a sladkými ambrelami, jí jako jediná z těch zemí, kterými prošla, utkvívá v nitru. Snad je to tím mořem, řekla si. Podívala se na kamínky, které vylovila. Na slunci oschly a ztratily svou krásu. Smutně se usmála; nevezme si je s sebou. Ponořila je zpět do vody a pozorovala, jak se jim navrací ztracený lesk a krása.
Pohodila hlavou, aby se zbavila všech myšlenek, které by mohly narušit auru koncentrace, a pustila se do hloubání nad schopnostmi Malefiky. Už věděla, že se posunuly hranice jejího vnímání a schopnost sebekontroly. Že dokáže najít cestu k cíli, který nikdy neviděla a o kterém dokonce nikdy ani neslyšela. Že se jí rozšířily znalosti o Lúmenorbis - zjistila, že při vyslovení jména jakékoli osoby či názvu hor a řek, vidí jejich podobu. A že dokáže vzkřísit mrtvé. Nicméně dosud nedovedla nových kouzel využívat s jistotou a efektivitou.
"Armelie?"
Otočila se; byl to Dënuelův hlas. Už byla připravená na to, že jí řekne, že se situace změnila a ona se musí neprodleně vydat k Aquirifenu, ale Dënuel měl zcela jiný důvod, proč přišel. Vtiskl jí do dlaně něco chladivého.
"Vévoda ti posílá arebren. Myslí, že by se ti možná mohl hodit."
Armelie si prohlížela nečekaný dáreček od vévody. Arebren byla zvláštní látka, něco mezi kamenem a kovem, která vznikala v hloubi Togrearské bažiny - asi deset metrů pod povrchem. Vzpomněla si na Dënuelův obrázek v písku a na jezero, které jen tak mimochodem načrtl vedle skal Aquirifenu. A na to, jak ji nenechal dopovědět otázku, když se chtěla o jezeru dozvědět víc. Togrearská bažina je tedy nedaleko Aquirifenu. A vévoda jí posílá arebren. Zná snad čarodějnické stupně?
Zvedla hlavu k Dënuelovi. "Vzkaž mu, že děkuji a že jsem mu velmi… velmi zavázána."
Dënuel lehce pohodil hlavou a usmál se, že vzkaz vyřídí.
Když odešel, zkusila si vybavit vévodu a jeho říši. Nejdříve neviděla nic než podivnou šedou mlhu, která však se však postupně formovala do tvaru ostrých skal. Přenesla se přes ně a pronikala pohledem do srdce schovaného vévodství. Spatřila mohutnou citadelu, patrně sídlo vévody a hradby vytvářející v kombinaci se skalami dokonalý obranný val; štíhlé strážní věže, na jejichž vrcholech se třepetaly prapory v barvách vévodství - sytě šedé a temně modré. K cimbuří hradu se slétali draví ptáci - orlové a vévodovi orlonoši s nimi mizeli v útrobách hradu nebo je naopak vysílali za novými úkoly. A pak uviděla vévodu Adriena, stojícího mezi sloupořadím na visuté terase s pohledem upřeným daleko před sebe, jako by chtěl nahlédnout do samotného Rmaeoru nebo snad do budoucnosti. Černé vlasy mu vlály ve větru kolem obličeje a byly tím jediným, co nepůsobilo na vévodovi strnulým, napjatým dojmem. Rty měl pevně semknuté; snad už vše, co mělo být k věci nebezpečí Dmorgů řečeno, vysloveno bylo a nezbývalo než čekat. Nejspíš ho něco napadlo, a tak rychlým krokem přešel k točitému schodišti, seběhl dolů a ztratil se Armelii z dohledu.
Vrátila se vědomím zpět na kamenitou pláž v Kärimssonii. Uvědomila si, že si bezmyšlenkovitě pohrává s arebrenem a položila jej před sebe, mezi obyčejné oblázky. Soustředila svou mysl na kobaltiny, které do ní v Lätiferu prošly skrz oči, a snažila se je v sobě najít. Po zevrubném hledání je objevila skryté ve spánkové kosti lebky. Zkusila se ještě víc uvolnit a koncentrovat na jejich vyjmutí. Cítila v hlavě obrovský tlak a kouskem vědomí, který se zcela neupínal na oddělení kobaltinu od kosti, byla vděčná za větší rozpětí mysli díky karakornské vodě. Počkala chvíli, až se celé její tělo bude chvět v tepajícím rytmu kladiv, které vyvolala a nasměrovala ke kobaltinům. Popustila vpřed sílu kouzla přivolávajícího blesk a místo aby jej vrhla do prostoru, nechala jej projet svým tělem a uhodit do lebeční kosti. Škubla sebou, jak jí probíjela elektrická energie, a sesunula se k zemi. Přesto si stále udržovala vědomí naplněné koncentrací až po okraj. Umožnila tělu vstřebat šok a bolest a upnula se opět na kobaltiny, které se bleskem skutečně odštěpily od spánkové kosti. Byly tedy volné, zbývalo jen dostat je ven.
Pomalu je dostrkala směrem k očím a druhým kouzlem vyvolala doutnající oheň, jenž se brzy přeměnil na nesnesitelnou výheň tavící kov. Kobaltiny, jejichž značná část byla tvořena odštěpky měkké rudy, přecházely do kapalného skupenství.
Po tváři Armelie stékaly slzy. Oheň vyhasínal a její mysl se vracela do normálního stavu. Dlouho ještě ležela nehybně; všechny slzy osušilo slunce a rozteklá hmota kobaltinů se zformovala do původního tvaru. Když přišla plně k sobě, vzala do ruky nejprve černý arebren, z nějž vytvarovala kříž s protáhlými, cípatými konci, a pak dva modře zářící kobaltiny, které do něj vsadila. Horniny krátce zajiskřily a splynuly, že již nebylo možné je od sebe oddělit. Armeliiným tělem projela zároveň vlna magie a zmítala jím, než našla své místo ve vědomí.
Armelie zavěsila egeorin - amulet vytvořený z arebrenu a kobaltinů - na skoro neviditelný řetízek a převlékla jej přes hlavu. Egeorin jí posunoval ze třetího stupně čarodějek na čtvrtý, čímž opět získala větší vládu nad magií a kouzly. Zvláštní bylo, že pouze čarodějky věděly, k čemu mají mířit, aby dosáhly vyššího stupně; jen čarodějky - nikdo jiný, mágy nevyjímaje. A přitom jí sám vévoda - elf poslal arebren, který se všem ostatním obyvatelům Lúmenorbis jevil jako nicotný zmetek přírody, a vystavovat se kvůli němu nebezpečí utonutí v bažinách by považovali za čiré šílenství.
Musím se jej zeptat na spoustu věcí… a za spoustu věcí mu poděkovat, pomyslela si Armelie.
Venku se pomalu stmívalo a Dënuel s Armelii procházeli obrazárnou debatujíce nad výtvory neznámých umělců.
"Tak mě napadlo," řekla Armelie, "proč vede má cesta do Aquirifenu přes Kärimssonii? Vždyť s mým posláním mě stejně tak mohli seznámit Adrienovi mágové, arebren by nemusel vévoda posílat po svých orlích poslech a… bylo by to celkově jednodušší, nemyslíš?"
Dënuel zprvu vůbec nereagoval na nový směr rozhovoru. Vůbec nespustil oči z abstraktní malby před sebou a zkoumavě si ji prohlížel. Pak trochu zamyšleně odpověděl:
"Nelíbí se ti Kärimssonie?"
"O to nejde. Je tu krásně…" Armelie přešla k vysokému oknu a přeběhla očima po ztmavlé zahradě. "Je tu tak podivně krásně," dodala spíš pro sebe.
"Nuže?"
"Jsem šťastná, že jsem tady. Ale to přece nevysvětluje důvody, proč mě pegas neodnesl přímo do Aquirifenu."
"To ne."
"Děje se něco?" Armelie vycítila v Dënuelových slovech nějaký skrytý význam, ale jeho smysl jí unikal.
Přestal zkoumat obraz a přistoupil k Armelii. Vyzývavě zvedla bradu a stáhla oči do úzkých štěrbinek. Brání se, blesklo mu hlavou. Ještě neobjevila, že může číst myšlenky. Neovládá své nové vlastnosti, není ještě dost… Zarazil se a promluvil:
"Řekněme, že to byl můj nápad."
"Tvůj nápad? A jaký záměr sleduje?"
Začínala být jízlivá. Přestává mi věřit, stahuje se, napadlo jej. Připadá jí to moc jednoduché, moc krásné, než aby to mohla být pravda.
"Armelie, ty sama víš, že jsi ve stupních čarodějnictví nevystoupala příliš vysoko-"
"Poslal mi arebren. Kobaltiny jsem měla… z předchozí malé akce v Lätiferu, která-"
"-mohla skončit tvým upálením."
Kousla se do rtu. Ano, byla jsem neopatrná. Ale vyplatilo se mi to, vyplatilo, opakovala si umíněně.
Vytáhla ze záňadří egeorin.
"Vidíš? Ovládám magii čtvrtého stupně."
"Jsou čarodějky, které už stojí na vrcholu. To víš. Garaella nebo Valerie, o kterých jsem se zmiňoval. Měly lepší předpoklady. Kdyby se jedna z nich stala Malefikou, nebylo by pochyb, že vzkříšení niagrorského mága proběhne hladce, protože… jednoduše protože už ovládají celé spektrum kouzel, které čarodějnice ovládat mohou. A protože by dokázaly zacházet s kouzly Malefiky okamžitě, ty teprve opatrně našlapuješ a zkoušíš."
"Proč si tedy vybrali mne?"
"Vévoda si tě vybral."
"Ty jsi byl proti?"
Dënuel chvíli mlčel. "Ne, nebyl. Garaella i Valerie tíhnou k temné magii a inklinují k horším skutkům než čarodějky z Male Greolu. Bylo by nebezpečné dovést je k takové moci."
Armelie se trochu uklidnila.
"Armelie, byl jsem první Vzletný. Vím o Deumské fontáně všechno a vidím do všech, kteří se napili její vody."
"Ty… vidíš do mě?"
Dënuel neodpověděl.
"Co vidíš?"
"Armelie… vidím, že jsme se spletli. Ty královského mága vyvolat nedokážeš. Získala's kouzla Malefiky, to ano. Ale akt vzkříšení zakončuje přečtení zaklínací formule, která je obsažena v simeolské knize mágů. To ty nedokážeš."
Armelie se na něj podívala trochu udiveně.
"Domníváš se, že neumím číst?"
"Vím, že neumíš přečíst silerštinu. Je to rozšiřující jazyk, kterým se už dnes nemluví, ale posvátné spisy mágů jsou psány jen v něm. Silerština a devět dalších zapomenutých vznešených jazyků-"
"Jejich znalost patří do pátého stupně…"
"Je mi to líto."
Jako divoké zvíře v kleci křižovala terasu nad útesy. To není možné. To přece není možné! Hlavou jí vířily stovky myšlenek a všechny je spojovalo jedno slovo - Aquirifen. Opřela se rukama o kamennou balustrádu a naslouchala šumění moře, což ji do určité míry uklidňovalo.
Otočila se a zadívala se do galerie; Dënuel stál u jednoho z obrazů a vypadal, že je jím plně zaujat. Zhluboka nasála do plic čerstvý vzduch. Prohrábla si rukama zacuchané vlasy a zavřela oči, aby přivolala zpět ztracený klid. Nakonec vykročila zpátky do obrazové síně, odkud tak rozrušeně vyletěla.
"Dënueli?"
Přestal se věnovat jemným linkám obrazu a zamířil směrem k ní.
"Omlouvám se."
"V pořádku."
"Vévoda to ví?"
"Vévoda mi důvěřuje. Nezná pravý důvod, proč jsi tady. Netuší, k čemu jsem dospěl. Nechtěl jsem mu brát naději - myslel jsem, že bys mohla chtít pokusit se mu pomoci, i když jsou šance na úspěch minimální."
Usmála se. Hřálo ji pomyšlení, že v ni přece jen věří - alespoň v její čest.
"Chtěla bych to zkusit," řekla pomalu, jakoby zamyšleně. Hlavou jí prolétly události posledních dvou dnů. Ortel smrti - proměna v Malefiku - poznání Kärimssonie - postoupení o stupeň výš v hierarchii čarodějek. Cítila v sobě pulzovat obrovské množství nově nabyté magie a uvědomovala si, že oba její kroky vpřed byly umožněny vírou vévody v ní. Snažila se nemyslet na to, že jej zklame.
"Jaká je má šance uspět? Skutečná šance…"
Dënuel se smutně usmál.
"Věřila bys někdy tomu, že elf z Lirudienu postaví do čela armády bahenních skřetů?"