zatím bez názvu...

 ...Jednou,v kraji,kde řeky zpívaly na peřejích,lesy se zelenaly a
        louky jenom kvetly,jaro s létem skoro neodešlo.Nad řekou byl velký
        ovocný sad.Žilo tu pár vesničanů a velmi dobře o něj pečovali.Tu
        a tam se někdy trochu pohádali,kdo má lepší jablka,kyselejší višňě,
        komu špačci,kosi a ptačí neřest vyzobala třešně...Na malou vísku
        nad řekou tu bylo docela rušno.Občas sem zavítali kupci,přišli
        za obchodem a chtěli všelico.Domácí se nedali a dobrým kvasem
        a medovinou snížili povážlivě ceny...Nakonec se domluvili a
        každý dostal co chtěl.Dobře se prodalo i nakoupilo.Vesničané měli
        zase něco domů.Sklizeň byla výborná.Ovoce se vozilo do širokého
        okolí.V sadu,ale nebyly jen ovocné stomy.Žily tu ovocné víly.
        Bytosti rodu ženského,...marnivé,někdy plaché a divoké.Platila
        pro ně jiná pravidla,tajemná kterým nikdo nerozuměl.
        Určitě vysoké nad 170,ztepilé a velmi půvabné(zde příroda
        rozhodně nechtěla šetřit a přímo se vyřádila...)Z oblečení
        ...kromě letních šatiček,skoro nic neměly...a mlžný závoj.To,aby
        při tanci,byly lehoučké.Do osobní výbavy patřil hřeben,flakon s rosou
        mimořádné vůně a bludička.(Bludičku rozuměj)malou svítilnu,světla od
        ní bylo pramálo...Bludička odvracela nebezpečí srážky při nočním
        životě,zvlášťě o tanečcích bez úplňku,mezi svými družkami.Dřívější
        nehody byly hodně o boulích.A potom,jejich světlo svědčilo ovoci.
        Stromy kvetly častěji a ovoce zrálo rychleji.Tolik k výbavě.
          Dospělí a vůbec kdo na tyto roztomilé bytosti nevěřil...nemohl je
        nikdy spatřit.Zato děti ano,zvláště ty malé...když byli rodiče pryč,
        nebo si jen odskočili,víly na ně dohlédli.Nosily jim vybrané ovoce
        nejčastěji měsíční jahody.Děti potom již zdálky volali:,,Dobrotky,
        Dobrotky...,,Zvláště jedna víla chodila pravidelně a začali jí říkat
        Dorotka i když byla jen třešňová víla...
           Vždycky navečer chodily k jezírku tančit,bavit se,nabrat nové
        síly.Jen jedna zůstavala v sadu.Střežila a otvírala kouzelnou
        branku,kterou víly odešly.Jinak přebývaly v kmeni stromů...Odháněly
        škůdce všeho druhu,červi,zloděje mlsouny...těm měnili ovoce za
        nezralé a nejkyseleljší:-(((
           Jednou zůstala v sadu třešňová víla.Ostatní odešly tančit,bavit
        se a v hladině vodní prohlížet.Snad ve spěchu,poslední víla branku
        nedovřela.Už se nedovíme proč...možná světlo bludičky...a ona
        neviděla nejlíp.Po chvíli branku pootevřel vítr,zesílil a mocně
        ničil vše,co mu do cesty přišlo.Za větrem dorazily,k ránu dorazily
        mrazíky.Ve větru přišla víla o bludičku,světlo v ní pohaslo.Zkusila
        ještě dovřít branku,ale vítr jí odrazil.Zavřít už nešla...Vrátily se
        přitom větru i ostatní víly.Svítalo,některé stromy byly i s kořeny
        vyvráceny a polámány.Pupeny,květy a ovoce zle pomrzlo.Sad byl zničen.
        Víly se neměly kam vrátit s Dorotkou se nepohodly a zmizely pryč.
        Ona zůstala.Ráno přišli lidé...Nikdo z vesnice takové škody                  nepamatoval,začli pomalu s obnovou...,ale od té doby bylo
        chladno.Stromy žloutly,shodily listy...nekvetly.Lidé přestali věřit,
        opustili vesnici a hledali obživu u řeky,rybolovem.Zůstala jenom
        Dorotka,zmrzlá křehla...dál v sadu,přišla o světlo,moc i práci.
        Někdy zašla pro vodu i k jezírku,ale do hladiny se dávno nedívala.
        Ztratila i své půvaby.Zůstal jí pouze okouzlující hlas...,v opuštěné         vesnici našla někde černý plášť s kapucí.Hřál a tak jej začla                nosit.Do tváře jí nikdo neviděl.V plášti byla vidět,ale nikdo nevěděl         kdo to je...Po nocích chodila sadem,loukou i lese a tiše naříkala,
        jako meluzína...Zbloudilci začli vyprávět,že v po sadu straší duch
        černé paní.
            Řeka poskytla lidem trochu obživy,ale nebylo to jako dřív v sadu.
        Sotva zde přežívali,obchodníci nejezdili a málokdo k řece přišel.
        Cesta vedla nad údolím,za bývalou vesnicí i tak po čase zarostla.
        Zima se blížila,napadl první sníh.Přikryl všechno i široké údolí.
        Řeka zmrzla.Se sněhem zmizela i černá paní.Báli se jí,teď si mohli
        děti chodit hrát kam chtěli...Po cestě,jezdili na saních,klouzali
        se na řece.Každý den ubývalo jídla a zima se zdála nekonečnou.
        Jeden den přišel do malé vísky u řeky snad student,promrzlý a
        vyčerpaný.Když pookřál,vyprávěl,že zima je všude kolem.Kdo se chtěl
        odtud dostat,trvala by mu cesta dlouho.Země tam daleko je kvetoucí
        a příjemně vyhřátá.Ve vsi nebylo jídla na tak dalekou cestu...
             Odpoledne,děti vyhládlé po slabém obědu,začli i sníh pojídat.
        Hrabali se v něm,našli lampu a kousek látky.Hrabali dál,našli někoho
        v plášti.Dali jej na sáňky a pomalu prašanem těžce táhli do vsi.
        Doma poznali děti Dorotku,dospělí se báli skrze plášť.Skoro zmrzla,
        přebývala v dutině stromu...ráno byl silný mráz.Tak se vydala do vsi.
        Pomoci milé Dorotě nebylo...vesničané i student jen mlčky přihlíželi.
        Z pod černého plášťě uviděli nádhernou látku se vzory letních květin.
        Nejodvážnější student poodhrnul víle část kápi i vlasy a pohlédl jí          do tváře...vypadala,jako když usnula.Tohle měla být černá paní co
        straší vesničany a děti?Co snad mohla za neštěstí v sadu...?
             Co s vílou,které pomoci nebylo...Ptal se stařešina,uložíme jí
        do komory a potom pohřbíme,navrhl kdosi.Dali jí tedy do komory.
        Oheň který v krbu hřál,pomalu dohoříval.Dávno minuly časy,kdy se tu
        pekla pečeně z ryb a zvěřiny.Student vzal bludičku,víle sloužila
        dobře,proč ne ostatním?Vzal suchou větévku,kterého si stromu ze sadu
        uvadlého a vložil mezi žhavé uhlíky.Ta prudce vzplála...pomalu s ní          zapálil knot...nechtěl chytnout,až pochvilce.Jeho světlo bylo jiné,
        zářivější,jen co se plamínek rozhořel,prudce prsknul a poblikl.
        Nezhasl...,jen svítil hodně málo,malé světlo nikomu nevadilo a lampu         dali nad vchod...
               Ráno bylo skoro po sněhu,přes noc přišla obleva,začalo skoro          jaro.Vedle cesty u dveří,rostly první sněženky,přímo pod lampu...
        Sníh prudce mizel i z kopců v dáli.Odpoledne po něm nebylo památky.
        Lidé z vesnice se začali radovat...brzo se budou moci vrátit.Tady
        u řeky to není ono,voda neuvěřitelně stoupla...domy nezaplavila,jsou
        výše.Student šel ještě do komory...milou vílu nenašel.Nenašel jí             nikdo,prostě zmizela...jen když zavíral dveře,zvedl se prudce vítr
        a lehce mu poladil tvář.Z vchodu mezitím zmizela lampa...vítr vál
        mezi stromy,až nahoru do sadu.Tam se chvíli točil skrze stromy...a
        odletěl kamsi k lesu.Pár vesničanů přišlo prohlédnout sad...po               vichřici,mrazu a škodách ani památka.Stromy nasadily pupeny.Šel i
        student,všichni šli.Stěhovali se zpátky,domů,sad byl v pořádku.
        Už na zítří,začala většina kvést...počasí přálo,Slunce ukázalo jarní
        sílu,teplý vítr občas vymetl kouty sadu s uschlým listím...Jediný
        kdo postrádal radostnou náladu byl student,z oslavy jara se ztratil
        brzy,na oběd nebyl k nalezení,večer si vzal jen trochu jídla stranou.
        Ráno zmizel,zmizel i jeho černý vak...děti jej zahlédli,za humny.
        Rozloučil se tedy s nimi,náladu měl velice posmutnělou...Děti s ní           šli tedy kousek dál.Když procházel cestou skrze sad,našel pod mladou         třešni podivně položený plášť....Černý plášť,ten samý co měla Ona!
        Jako by mu v očích vysvitlo slunce,velmi jemně pohladil látku...dal
        plášť do vaku.Pokynul ještě jednou dětem a odcházel k lesu...
            Věděl,že plášť patří Té tajemné paní v krásných šatech,která
        mu zmizela.Určitě nebude daleko po okolí,kousek odtud je studánka...
        Malebá s pramenitou vodou,...zmohla ho únava,na louce si plášť pod           hlavu dal a usnul.Zdálo se mu,že se zvedl vítr a stála tam paní v            hedvábních šatech...Promluvila naň okouzlujícím hlasem a poděkovala
        mu za záchranu svou i sadu(s polibkem)...Student ani nedutal,teprve          když dostal třetí zalíbilo se mu to,voněla moc hezkou vůní...Luční           rosou,...štípla ho asi včela...V tu ránu se probudil,našel se v              roztomilém objetí víly i květu bodláku.Prosím,už mě nehledej...tiše
        špitla,nemohu být Tvou,patřím jinám...Daruji Ti,ale něco památku,
        nech si ten plášť,bude Tě chránit.Potom vzala studentovi ruce,jemně          je pohladila a pak něco zašeptala.V tomto světě je mnoho nemocných a         já Ti dávám darem,co budeš živ,sílu uzdravovat...Na rozloučenou
        se usmála a darovala mu poslední polibek...Potom mávla mlhovým               závojem a tiše zmizela.
       
         
       
               
              
      
          

---