Teď si něco přej

Teď si něco přej
Jan Alexandr Janíček

Světla zhasla. Chladný vítr se opřel do skleněných okenních tabulí. Onen pocit chladu a strachu ve mně vzplál, jako nikdy před tím. Přistoupil jsem k oknu. Stromy se klátily ve vichřici pod svitem ostrého měsíčního srpku, který hluboké tmě omšelých panelových domů dával stříbrný odstín modré barvy. Park za ulicí, obvykla plný blikajících lampiónů a světel z pouličních lamp, vypadal ponuřeji, než kdy jindy. S plným vědomím hltám strašidelnou atmosféru. Mé srdce buší stále hlasitěji, tep se zrychluje. Naslouchám ševelení větru a stromů, které zde doléhá otevřeným oknem. Hlas za mými zády přerušil mou nervozitu. Otáčím se. Je to můj bratr:

„Co tu děláš?“ ptá se. S upřeným pohledem do dálky mu odpovídám: „Ale nic, jen pozoruji tmu.“

„Proč zrovna tmu?“ nevrle klopí zrak na smetí na koberci.

„Protože proud nevypadává denně,“ v mých slovech jde slyšet pobavení. Bratr mi mlčky naznačuje, co si o mě myslí. Jeho tichá slova však ke mně již nedolehla, jelikož moji pozornost upoutala hvězdy posetá obloha. Vždycky mě lákal vesmír, jeho nekonečný rozměr. Cítil jsem se mu být tak blízko, jako bych byl jeho součástí, jeho principem, jeho příčinou…

Hle padající hvězda, úzká zářivá čára křížící oblohu. Úžas. Teď si něco přej, řekl jsem si v duchu a potichu vyřkl přání.