Povídka pro (nejen) Sáry

Jednou mi má kamarádka prozradila svůj sen a já se jen musela pousmát. Jenže ona to považuje jen za sen. Neví co je BDSM… Její fantazie mne inspirovala natolik, že jsem se rozhodla ji zvečnit do povídky.

Část 1.

Letiště

„Ksakru, let má zpoždění!“ Nadává pro sebe Sára. Trochu rozlítaná a zchvácená se dohnala do odbavovací haly na letišti v XXXX. A ono nic. Zmateně hledala v kabelce letenku. Zpocená. Před chvíli tlačila pojízdný vozík se zavazadly. Roztěkaně se rozhlíží kolem. Trochu zakoketovala na muže stojící opodál. Její oblíbená hra není omezená prostorem ani hranicemi. A jejím nohám se těžko odolává. Zajímavý obličej rošťandy nenechává muže na pokoji. Ráda se předvádí. Je totiž modelka.

Konečně sedí na svém sedadle v letadle. Těší se domů. Po tak dlouhé době…Těší se na něj. Na svého mocnáře, před kterým donekonečna utíká…Moc je tak opojná, svírá li v bezpečné náruči. Je ale taky nebezpečná, jako vrčící vrátka zlaté klece. Nesnese to. Vždycky chtěla jen jednu půlku mince a druhou se smíchem házela do studny. Co když se některá půlka vrátí jako magnet…?

Mocnář. Mefisto. Pokušitel. Otvírač i majitel klíčů. Ne! Ne! Nesnáší zámky!Tomáši….tolik bych se chtěla schovat do Tvé náruče…šeptá její srdce a ona nostalgicky hladí prsty kulaté okénko letadla. Po tváři se jí skutálí slza touhy. Sotva dopadne na klopu saka promění se v úzkost.

Praha…půl jedenácté v noci. Předjaří. Velkoměsto bliká milionem světel. Sára se doslova valí z letištní haly. Nikdo na ní nečekal. Nezahlédla žádnou známou tvář. S rodiči nemluví. S manželem se bude rozvádět. Před hlavním vchodem stojí řada taxíků. Těmi nepojede. Jsou moc drahé. Raději se bude trmácet s kufry autobusem. Když už se odhodlala a nasadila otrávený výraz číslo pět, vzal jí někdo ze zadu za loket.Otočila se. Je to On!

„Tomáši…“ splynulo jí bezděky se rtů. Nejdřív típl cigaretu. Políbil ji a vzápětí jí tlačil směrem k jeho autu. V jedné ruce její kufr a v druhé její předloktí.
„Jau, to bolí!“ Sykne Ona.
„Útěkům se musí předcházet.“Odpovidá věcně.
Vypadá jako Ďábel. Pomyslí si Sára. Kožený dlouhý kabát, kanady a černá bradka v ní vzbuzovaly démonický pocit. Co si to dovoluje? Rozčilovala se v duchu. Ve skutečnosti jí celá ta situace přitahovala.

Za rohem jí vstrčil do auta. Zabouchl za ní a potom naložil zavazadla.
„Kam jedeme? A proč se chováš tak tajemně a proč jsi ke mně takový? Okamžitě mi řekni kam jedeme a co to má znamenat!“ Prská na něj ze zadu Sára.
On se jen lehce pousměje. Zapálí si další cigáro. Natočí si na ní zrcátko a povídá:
„Tohle je hra jen pro nás dva. Ted ještě můžeš svou roli vzdát a já Tě odvezu domů. Nebudeme o tom už mluvit a víckrát už se se mnou do takové situace nedostaneš. Ale pokud se rozhodneš pro hru, musíš mi důvěřovat. Rozhodni se rychle, za chvíli budu muset zahnout k Tobě domů.“

Část 2.

Temná cesta

Během těch několika sekund, co mluvil, se Sára ztišila tak, že slyšela tep svého srdce. Když šla krev nahorů, šeptala hrdě „ne abys souhlasila!“ a když se vracela tam dolů, do všech těch míst, těch roztoužených míst, šeptala „důvěřuj mu a užíj si to“. Snad to bylo průtokem krve. Snad jeho vůní. Snad….sama neví, proč řekla
„Chci tu hru s Tebou hrát.“

Na její odpověď zajel On autem ke kraji silnice, pustil blinkry, otočil se na ni a pohladil jí po tváři. Potom jí vzal za bradu. Hleděla na něj vzpurně a zlostně. Přesto se celá chvěla. Ruce zkřížené v klíně. Vzal jednu a políbil ji. Pak tiše, s něhou pronesl větu:
„Důvěřuj mi a kdyby cokoliv z té hry, od které neznáš scénář, bylo pro Tebe něco nestravitelné, prostě jen řekni DOST. Ano?“
Sára polkla a zašeptala „Ano“

Bála se. Napětí vzrůstalo s nejistotou a kupodivu nejistota vyvolávala vzrušení i touhu. Vrhnout se na něj a bušit do něj pěstmi, aby ji pak mohl přemoct a utišit ve svém pevném sevření paží. Neměla odvahu to udělat. Seděla tiše na zadních sedadlech a pozorovala z okna ubíhající cestu. Nepoznávala kudy jedou. Prahu už minuli. Ted jeli po silnici lemované stromy. Nervózně poposedla.
„Tomáši, chci vědět kam jedem!“
On odpověděl otázkou: „Přestáváš mi věřit? A chceš to opravdu vědět?“

„Chci! „ Téměř vykřikne Sára.
Tomáš mluví tiše. Má ve scénáři klid a nadhled ve všem, co se bude dít:
„Hmm, to co chceš je pro mě velmi důležité. Ale v tomhle směru Ti nemohu vyhovět. Nedostaneš odpověď. Leda bys chtěla celou hru ukončit. Jako, když vypneš televizi….“
Sára zarytě mlčela. Nechtěla hru ukončit ani nechtěla přiznat, že se jí tohle vlastně líbí. Chvíli bylo ticho. Oba byli plni napětí i vzrušení. Jen Ona si to nechtěla přiznat.

Po chvíli zahnuli na polní cestu. V kopci se v dálce rýsoval les. Sářino napětí vzrůstalo. Co chce dělat? Ohnout jí tady v příkopě? Tak to ani náhodou….honilo se jí hlavou plno vzdoru. Mračí se. On se lehce usmívá. Není drzý? Myslí si Sára a z očí jí poletují blesky. Tomáš vystupuje. Něco hledá v kufru. Pak otevře dveře, kde sedí.
Naprosto klidným ale odpor nepřipouštějícím tónem sděluje: „budu Tě muset poprosit, abys na chvíli vystoupila z auta. Zaváži Ti oči. Potom ještě kousek pojedeme.“

Sára v rozpacích pár sekund váhá. Potom vstane a obejme ho kolem krku. Chtěla tak zaplašit strach a zbavit se napětí. Nechává jí chvíli takhle zatulenou k jeho tělu a hladí jí po vlasech.
Líbá jí něžně na ucho do kterého jí vzápětí šeptá:
„Otoč se ke mně zády a dej ruce podél těla.“ Když nereagovala, nadzvedl jí a sám otočil. Pohladil jí ruce a přitiskl je k tělu.
„Tak je hodná holčička. A nehýbej se.“ Dodal. Potom vytáhl z kapsy černý šátek.

Část 3

Světlo a důvěra

Sára sedí opět na zadním sedadle s šátkem přes oči. řekl jí, že si jej nesmí sundat. A tak má ruce nervózně sepjaté v klíně. Asi za 15 minut auto zastaví. Ona napíná uši ke každému zvuku. Srdce ji divoce tluče. Podle bouchnutí dveří už musel vystoupit.
Co dělá? Kde je? A proč jí tady nechává čekat?
Ta doba se jí zdá nekonečně dlouhá. Snad po 5 minutách slyší kroky a potom se otevírají zadní dveře kabiny. Teplá ruka jí pohladí na skráních.
Vnímá jeho horký dech, když šeptá: „podej mi ruku.“ Podává mu ruku a nechává se vyvést z auta. "Hodná a šikovná." Komentuje její spolupráci. Pak ji obejme kolem pasu přidržuje si jí. Chce, aby mu důvěřovala.

Sára cítí, že se terén pod nohama mění. Jakoby šla po posekané trávě. A teď jako by stála na zápraží. Objetí povolilo. Otvírá dveře. Ozývá se klapnutí kliky a po chvíli dunění jejich bot na dřevěné podlaze. Sára sebou najednou cukne a chce se mu vymknout ze sevření ruky.
„Už mě rozvaž oči, chci vědět, kde to sem!“ Vzteká se a škube celým tělem navzdory jeho pevnému stisku kol jejího útlého zápěstí. Rozvazuje jí šátek a tiskne jí k sobě.
Ona se uvolňuje a sklidňuje v jeho náruči. Chvíli tak stojí, přitisknuti na sebe a vnímají tlukot svých srdcí. Místnost zaplavuje teplé, žluté světlo. Už není nic, co by nahánělo strach. Nic neznámého.

Tomáš zatápí v klubkách. Na ohřev staví velkou nádobu s vodou. Pak odejde a vrací se s mosaznou malou vaničkou na čtyřech nožkách. Sára se tváří šťastně. Pozoruje jej a zálibně se rozhlíží kolem. Není to tu velké, zato útulné. Prostor tak 6 na 6 metrů.Trámy dělí místnost na dvě části. Na jídelnu s kuchyňkou a na obýváček, kde je letiště z veliké postele, gauč, dvě houpací křesílka a knihovna. Na stěně visí kytara, sekyrky, hlava Muflonka a Lišky.
Tomáš si sedá k Sáře na postel.
„Všechno je připraveno, aby ses mohla umýt a aby Ti bylo dobře. A nemysli, hra neskončila. Teprve začne.Budeš-li chtít….“