Na Vídeň, Vávro, na Vídeň!

Mě rychlé vstávání nedělá dobře, říká děda Lebeda po ránu svým plavčíkům, tak by mě zajímalo co by říkal při zvonění budíku ve tři. Umýt hlavu, zuby vyčistit a spoustu nutných drobností, jako zabalit si spodní prádlo a dvoudenní svačinu, jsem stihl poměrně rychle a tak jsem pevným krokem vykročil k místu odjezdu. Již z dálky bylo jasné, že se ke šplhounům nezařadím, skupina choulících se většinou chemiků již na parkovišti byla. Autobus také. Po nezbytném sčítání a rozdávání kartiček pojištění jsme nasedli a vyjeli.

Už ku Praze se nám ale cosi nezdálo, řidič jel velmi opatrně, s jistotou sobě vlastní (jak jsme později poznali) odbočil na delší ze dvou tras a čas 40minut nepatřil ve srovnání se zastávkovým Nerabusem k nejlepším. Jeli jsme tedy bezpečně. Taková bezpečnost sice má své nepopiratelné výhody, ale ne ve chvíli, kdy se člověk chce dostavit na místo dostaveníčka co nejdříve. My se do Vídně dostavili kolem deváté s pocitem, že náš řidič dostal řidičák teprve včera, anebo musí umět aspoň rychle couvat, když už ne jezdit dopředu.

Vídeň nás přivítala grandiózním pohledem na široké vody Dunaje. Při přejíždění jednoho z mostů ve mně hloubaly pochybnosti. Vždyť se známý valčík jmenuje Na krásném modrém Dunaji. Tenhle Dunaj připomínal oslavy dne svatého Patricka. Sytě zelená voda se zvolna drala korytem Horního, Dolního, Starého, Nového i jen Dunaje, dokonce i umělým Dujaským kanálem.

Při snaze dostat se k Hundertwasserově domu jsme se proplétali s naším luxusbusem neuvěřitelně úzkými uličkami a to si vzápětí vybralo svou daň. Po chvíli troubení a ujetí ještě stopadesáti metrů nás dohnalo BMW, jehož zrcátkový lak ulpěl na našem levoboku (což náš pilot přesdívaný Šumi vůbec nezaregistroval. Na rozdíl od Prahy se policie dostavila na místo sporu asi za pět minut. Za dalších dvacet minut, kterým předcházel bravurní manévr otáčení v úzké uličce, kdy jsme zastavili dvě tramvaje a několik automobilů systémem jízdy „zig-zag“, bylo zaparkováno a vyřízeno papírování. Sláva pojišťovnám.

Stejně jako má Barcelona Gaudího, kterého architektonická tvorba je tam na každém kroku, Vídeň má svého Hundertwasera, původně Čecha Stovodu. Dům jím navrhnutý vypadal zajímavě (stejně tak jako nový plášť spalovny, kolem které jsme projížděli dříve). Každé okno jiné, střídání materiálů a absence strohých hran a pravých úhlů, vše obklopeno chodníky kde se dláždění měnilo na každém kroku, dle autora - aby se oči nenudily, stromy i na střechách jsou nezaměnitelným rukopisem Hundertwasera (http://www1.kunsthauswien.com/english/hundertwasser.htm). Kšá, kšá, už nás zase průvodkyně žene do autobusu. Soukromě jsem jí nazýval Oranžová Taška – nosila jí. Aspoň byla vidět.

Autobus nás převezl k zámku Shönbrunn (http://www.schoenbrunn.at/), když jsme cestou museli prudce brzdit, řidič o další pojistnou událost dneska zřejmě nestál, někteří se již jeho schopnostem hlasitě pohihňávali. Dorazili jsme záhy vnitřním jednosměrným okruhem po bývalých hradbách přeměněných na bulvár až k zámku a hromadně zakoupili vstupenky. U vchodu jsme fasovali českého psaného průvodce a na rozdíl od Versailles byly místnosti označeny, což přispělo k lepší orientaci a člověk se nemusel podle popisu pokoje domýšlet, kde se vlastně nachází. Náš velký okruh byl zaměřen na Marii Terezii a chotě Františka Štěpána Lotrinského. Rozhodně bylo na co se dívat (viz prohlídkové tour na odkazu výše).

Vskutku monumentálně rozlohou pojaté nádvoří a rozlehlý trakt zámku (prý je v něm 1500 místností) sousedil s ještě rozlehlejší zahradou ve francouzském střihu, a tak nechybělo bludiště, geometricky položené chodníky i květiny na travnatých plochách, dokonce zde bylo i malé Zoo. Nutno podotknout že mnoho částí, kam by člověk zašel bylo placených. Díky prozíravě krátkému vyhrazenému času od Oranžové Tašky, jsem se dostal pouze k nádherné kašně od které zámek pochytil své jméno – Schöner Brunnen.

Konec zahrady na mírném kopečku uzavíral pavilon Gloriette s vyhlídkou na město. Tomu jsem ovšem pouze zamával, nebyl čas. Času bylo tak málo, že i autobusák rozdával chlazené pivo z vozové ledničky bez placení, že prý nám důvěřuje, zaplatíme později. A hurá do centra. Jako první přišla na řadu Vídeňská opera (http://www.wiener-staatsoper.at), kde náklady plesavců za jedinou akci dosahují až 1000 ojro (jak vyslovuje má babička evropskou měnu). Další zastávkou byl chrám svatého Štěpána (http://www.stephanskirche.at/). Výrazně gotická stavba byla pokryta taškami z Čé-eR, nuže dmuli jsme se pýchou, a protože přímo v kostele byla možnost vyvézt se výtahem na vyhlídkovou věž – proč ne řekl jsem si. Za zaplacený peníz jsem vyfasoval letáček s informacemi o tamním zvonu Pummerin – druhém největším v západní Evropě (22,5tun). Cestou směrem blíže k Bohu jsem se liftboje, vlastně Aufzugjunge optal, jak je výtah starý. S úsměvem odvětil, že je z roku 1975 stále ještě jezdí. Raději jsem vystoupil stejně jako zbývalí čtyři spoluvytahovaní. Nádherný rozhled po celé Vídni se rozvinul kolem mě, trochu jsem se podivoval, že zábradlí proti sebevrahům není nejvyšší, ale rozhled krásný. Nikoli vědomě jsem ale musel srovnávat opět s Paříží a Eifellovkou. Uzemní plán Vídně je zřejmě dokument často se měnící a tak mi pohled připomínal spíše Prahu. Neuspořádaně rozmístněné domky, domečky i domy splývali v moře střech. Nad trčelo jen několik novodobých staveb a ruské kolo v Prátru.

Následoval asi 1,5hodinový rozchod, někteří šli navštívit Kapucínskou kryptu , kde odpočívá téměř 150 habsburků, jiní jako já se věnovali nákupům – hlad nečeká. Koupil jsem pár Mozartových koulí (ty ovšem do Čech nedojely), nejlevnější Camembert, bagetu a pití. Obhlídku jsem dokončil pochůzkou kolem Albertiny – Vídeňské galerie (http://www.albertina.at), kde zrovna visel Rubens (litoval jsem že není čas), další cesta už směřovala kolem Hofburgu (bývalý hrad dnes sídlo prezidenta, http://www.hofburg-wien.at) na sraziště u sochy Marie Terezie mezi dvěmi stejně se tvářícími budovami  Uměleckohistorického muzea. Cestou jsem ovšem musel vyřídit jednu neodkladnou věc – dát si ve vídni Vídeňskou kávu. Dlouho připravovanou větou s perfektní výslovností: „Eine Wiener melange bitte und zahlen“ – „keine torte?“ – „Nein danke“, jsem si objednal v kavárně Hofburgského zámku, počkal na donášku a s pocitem naplnění cíle cesty i slastně vypil.

Po troše čekání před Terinou sochou, jsme zahlédli opodál u silnice Oranžovou Tašku s třicetihlavým davem strašpytlů co se báli trhnout se, nikoliv u sochy jak bylo domluveno, ale u silnice. Asi deset unavených se spolu se mnou sebralo z trávy a vzdorně čekalo. Místo srazu je místo srazu. Bylo domluveno u sochy. Ale znáte to, pak se utrhne nejslabší článek, ostatní se přidají a je po revoluci. Šli jsme tedy na autobus.

Pět hodin odbilo a my ujížděli na Moravu do vinného sklípku v Prušánkách (http://www.ujenoura.cz/) na večeři a  „degustaci“

… to je ovšem jiná pohádka milé děti, teď už jděte spát. Příští díl bude o podunají.