Obyčejnej den

Obyčejnej den. Nikde se nic nestalo, nikdo neumřel, dokonce ani v televizi dneska ve zprávách nebyly žádný zajmavý bouračky a vraždy. Prostě nuda. Jediný, co se dneska postaralo o trochu vzrůša, byl příjezd mýho bratrance. Je to takovej obyčejnej týpek, co to jednou dotáhne na kriminálníka, tak to aspoň řiká naše babička. Věčně s sebou tahá různý nebezpečný věci. Dneska teda přitáh hladkou mouku. Aspoň sem to celou dobu po tom ,co sem to na pár vteřin zahlíd, za mouku považoval. Jenom mi trochu vrtalo hlavou, proč s sebou bratránek tahá zrovna todle, když naposled přitáh třeba bouchačku.

Tak sem obědval s tetkou, mamkou a ostatníma, naproti mně seděl slib dobrodružství, a čekal sem na to, až se konečně začne něco dít. Znuděně, myšlenkama skoro mimo, sem poslouchal ty rodinný žvásty o tom, jak se komu kde a v čem daří a sledoval pokrytecký úsměvy, který si tetka vzájemně s mamkou vyměňovala. Obě věděj až moc dobře, že jedna druhou nesnáší a nejradši by si při nejbližší příležitosti vjely do vlasů. Jenže tam právě u toho stolu s náma seděla babička. Takže zase žádný vzrůšo. Zasněně sem si zavzpomínal, jaká to byla sranda, když se obě v minulosti hádaly a nebraly ohled na pramáti. Řev, povyk, vřískot a naprosto žádná naděje, že by mohlo taky někdy dojít k nějakýmu kompromisu. Sledoval sem to s tajeným nadšením. Fakt bylo dycky strašně zajmavý sledovat jejich zarudlý ksichtíky a málem pěnu u hu... u úst.

Jenže s tim všim je bohužel už nějakej ten čas konec. Babka trpí na to srdce a tak se teď obě ovládaj. Někdy až mívám strach z toho, že by se ty dvě mohly skamarádit a že by naděje na další hádky v budoucnu zmizely někde v nenávratnu říše snů. Ale to si pak všimnu těch nejapnejch pohledů a hned je mi líp.

Tak sem se ponimral v jídle. Měli sme kuře a já kuře nesnášim. Od tý doby, co sme ho máme každou neděli, mi prostě leze krkem. Já už to máti zkoušel říct, jenže to nějak neklaplo. Že prej si vymejšlim, že to kuře máme jenom jednou za čas. Tak začínám pomalu mít strach o tu máminu paměť. Jednou za čas, jo... Jednou za sedum dní.

Konečně přišel čas zvednutí se od stolu a zmizení na zahradě. Šibalskej úsměv bratrance mě nažhavil, věděl sem, že něco příde.

Sedli sme si pod strom, taková chcíplá jabloň se suchejma větvema ( on se totiž vo tu zahradu nikdo nestará- já nemam čas a máti je líná jak veš ), a chvíli čekali. Jenom sme se chtěli ujistit, že nás nikdo nebude votrvovat, i když nás vlastně nikdy nikdo nevotravoval. Všichni byli dycky rádi, že sme ticho a nevotravujem. Ale i když tohle všecko víme, dycky čekáme. Je to takovej náš rituál.

Uběhlo podle nepsanýho pravidla těch pár důležitejch minut a pak bratránek vytáh pytlík s moukou. Tak divně se usmíval a já nevěděl proč, ale byl to určitě příslib něčeho moc zajmavýho.

¨ To budeš čumět vole, co tahle věc dokáže, vole. ¨ zašklebil se a vysypal obsah pytlíku na takovy špinavý zrcátko.

¨ Co jako se má dít, vole? Dyť je to enom mouka, vole ¨

¨ Drž hubu a krok a čum. Dělej pak to samý co já a pak uvidíš, vole ¨

Tak sem držel hubu a krok a sledoval sem ho, jak se naklonil nad zrcátko, špičkou nosu se dotk špinavý plochy a najednou udělal takovej divnej zvuk a nasál do každý nosní dírky jednu ze dvou lajn, který si předtim připravil kusem tvrdýho papíru. Pak mi rychle připravil taky dvě lajny, bylo tam tý moky teda míň, a řek, ať saju. Tak sem se taky nahnul nad zrcátko, udělal ten divnej zvuk, páč sem si myslel, že to musí bejt, a vdech po lajně do obou nosních direk.

¨ Wow! Jůůůů... Tyvole, co je to za mouku? Já snad budu lítat. To je hustý. Jaks to udělal? ¨

¨ Sou ty drogy, vole. Co nám vo nich furt blábolej ve škole a zakazujou nám je, páč prej z toho nekouká nic dobrýho. Tady to vidiš. To je hustý, ne vole? ¨

¨ Mámo, já chci ještě! ¨

¨ Nech bejt, vono to chvilku potrvá a eště to neni všecko. Teď drž tlamu a užívej momenta ¨

Skvělý to bylo. Začala se mi trochu točit hlava, takovej příjemnej pocit. Připomínalo mi to tu příhodu se třema lahváčema, který jednou bratranec přitáh. Bylo to tenkrát dost podobný, jenomže tohle bylo takový intenzivnější a příjemnější.

Nad hlavou se mi něco pohnulo. Jo, seděl tam takovej dost divnej pták na jedný z těch suchejch větví a koukal na mě. Měl takový inteligentní vočička. Docela mě dostal, když na mě začal mluvit. Fakt si nevzpomínám, že by nám někdy v hodinách přírodovědy vykládali o mluvících opeřencích. Ale tim líp, aspoň pak ve škole můžu zazářit.

Rozebírali sme s tim ptákem různý věci. Hudbu a tak. O ženskejch se bavit nechtěl, že prej sem na to eště moc mladej. Mrk sem na bratránka, jestli to taky poslouchá. Ale ne, von tam jen tak seděl a nehejbal se. Asi si povidal se žížalkama. Nechal sem ho bejt a ved dál svoje neskutečně inteligentní rozhovory s tim ptákem. Jenže von pak bohužel řek, že už musí letět, že má eště něco na práci a tak a prostě si vodletěl a nechal mě tam samotnýho sedět pod tou jabloní s bratrancem, co si povidal se slizkejma malejma hadama.

Jenže von si nepovidal. Jen tam tak nehybně seděl a mlčel. Voči votevřený dokořán a v ksichtě takovej ztrnulej výraz. Šťouch sem do něj a nic. Kop sem do něj a pořád nic. Von byl mrtvej. KURNIK!!! Proč? Asi si tý mouky vzal moc a nebo málo.

Zved sem se a zoufale sem běžel domu, abych to řek tetce a máti a babce. Matka se hádala s tetkou, babička ležela v posteli a tiše tam brečela a občas jenom vykřikla, ať toho nechaj. Skvělý, všecko zase při starým...

¨ Mami, von je mrtvej. Nehejbe se, je mrtvej, sme si vzali nějakou mouku a von je teď mrtvej. Honem, zavolej doktora... ¨

¨ Nevotravuj, nevidíš, že nemám čas? ¨

Nikdy na nás neměly čas...