NETYPICKY V PRÁCI

Toho rána jsem jako tradičně přijel na parkoviště. Jenže při snaze zabrzdit mi neuniklo, že pedál od brzd není. A místo něho je v podlaze velká díra. Trochu mě to vyvedlo z míry, načež jsem před kapotou svého auta zahlédl kolegu z práce pana Vorlíčka. Vzápětí se jeho vyděšená tvář objevila připlácnutá zvenčí na předním skle.
„Dobrý ráno přeji. Já to nějak nemůžu ubrzdit. Mohl by jste mi říkat, kam vlastně jedeme?“ sdělil jsem mu tázavě. Ten mi však nestačil cokoliv říct, protože následoval náraz.
Po něm se křičící postava kolegy přemístila do fontánky, která byla ale bez vody. Mně při nárazu neuniklo, že se můj automobil rozpadá. Což u něho nebylo nic neobvyklého.
S naraženým volantem kolem krku jsem po čtyřech vylezl z totálně rozpadlého automobilu. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo z úst vytáhnout zpětné zrcátko a z ucha čouhající stěrač.
Kolega Vorlíček viditelně otřesený vylézal z fontánky a přitom se usmíval jako sluníčko. Když se mu vše srovnalo v hlavě, tak se mu úsměv ve tváři proměnil v podivnou šklebící se grimasu.
„Přeji kolegyním a kolegům dobrý den. A chci vidět ve tvářích úsměv! S úsměvem jde všechno přeci lépe!“ ozval se z velkého ampliónu hlas našeho šéfa Macháčka. Zároveň na střeše budovy byl už vysunutý obří hvězdářský dalekohled.
Podařilo se mi nahodit celkem věrohodný úsměv, tak jako všem ostatním, kteří přicházeli k budově. U některých zaměstnanců jsem si však povšiml, že mají na obličejích smějící se masky se svou podobiznou.
„A heslo pro dnešní den je: Přesčasy nám nevadí, úsměv nám to nezkazí!“ ozvalo se opět z ampliónu. Tahle hláška měla za následek, že se mnozí začali usmívat křečovitě. A ostatním spadly masky.
„Kdo za včas na pracoviště nechodí, svým prémiím uškodí!“ vykřikl Macháček varovně do ampliónu. A reakce zaměstnanců byla okamžitá.
Chodba, co vedla k výtahu byla náhle plná běžících lidí. I já jsem se přidal k závodu, kdo bude první u výtahových dveří. Ale zrovna ze dveří komory vycházející uklízečka pani Hadrová mi zastoupila cestu. Náraz do ní následoval vzápětí. Celkem by se nic nestalo, kdybych neklopýtl o její velký kbelík plný špinavé vody. Ve snaze zabránit pádu jsem se snažil něčeho zachytit. Tím něčím byl hasicí přístroj. Nevím jak se to mohlo stát, ale zůstal mi v rukách. Pak následoval neodvratný pád.
Ta skutečnost, že podlaha chodby je ještě ke všemu čerstvě vytřená, bohužel unikla ostatním běžícím zaměstnancům. Vzápětí se ozvaly mnohonásobné výkřiky. Ty se mísily se syčením stříkajícího hasičáku, který jsem svíral v rukách. Zároveň se na mé hlavě ocitl hadr. Vedle mne po dlaždičkách chodby jel po břiše křičící kolega Vorlíček, který měl na hlavě naražený kbelík. A na něm seděla vřískající uklízečka. Oba vzápětí zasáhla stříkající pěna, a nejen je.
Za okamžik byla chodba plná zmítajících se,  nadávajících a také pěnou obalených mokrých postav. Někteří začali vykřikovat něco o pracovním úrazu. Já jsem měl snahu ze své hlavy sundat naražený obraz. Přitom mi neunikla ta skutečnost, že jsem hlavou roztrhl plátno obrazu. A vzápětí následovalo zjištění, že v plátnu je také hlava kolegy Vorlíčka.
„To máme na sebe nějak dnes štěstí, že jo,“ řekl jsem mu. Ale Vorlíčkovi se všemi směry protáčely panenky. A bylo vidět, že je lehce mimo.
„Hola, hola, začátek pracovní doby vás volá,“ rozlehl se z reproduktorů hlas šéfa Macháčka. To na všechny zapůsobilo jako rána elektrickým proudem. A dveře výtahu se staly svědkem dalšího dramatu.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI