Tajemství bedničky - Kap.6

„Nehltej tak,“ napomenula maminka Kateřinku při snídani. Ta nacpala zbytek rohlíku do pusy, takže vypadala jako křeček, a spěchala na zahradu.

V altánu sáhla do skrýše pod prkny a vyndala bedničku. Položila ji na stolek, aby lépe viděla dovnitř, a odklopila víko. Panty zavrzaly. Uvnitř bylo několik pavučin, starý modrý sešit a poloprázdná skleněná lahvička se zelenou tekutinou. Kateřinka vyndala sešit i lahvičku na stolek. Srdce jí bušilo jako o závod. Sešit byl nadepsaný slovem deník. Otevřela ho a začala číst řádky úhledného písma:

Děje se něco tak divného, že jsem se rozhodl začít si psát deník. Poslední tři noci jsem nemohl spát. Měl jsem pocit, že mě někdo pozoruje. Ležel jsem na posteli a měl zavřené oči, dělal jsem, že spím, abych tomu přišel na kloub, ale když jsem je otevřel, zahlédl jsem jen stín, co se mihl pod dveřmi. Dnes jsem se ho rozhodl sledovat. Byl tak rychlý, že jsem neměl šanci nic zahlédnout, ale myslím, že mířil směrem do kuchyně. Zítra ho musím chytit, nevydržím déle nespat...

Už je to jisté. Bydlí to v kuchyni. Slyšel jsem odtamtud zvuky. Mám strach, jestli mi to neublíží. Ve škole jsem se radši s nikým nebavil, co kdyby v tom měli prsty. A když ne, stejně by mi nevěřili. Připadám si jako blázen! Vůbec nevím, co si mám o tom myslet. Co mám dělat?...

Zítra v noci budu doma sám. Naši odjedou na víkend k babičce. Chci zůstat tady, abych to konečně chytil. Moří mě to. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem usnul ve škole. To se už nesmí stát. Nevěřím nikomu. Sestrojil jsem past, do které se to prostě musí chytit. Dnes večer ji nastražím...

Asi jsem se zbláznil. Klepou se mi ruce. Nemám odvahu to ani napsat, natož abych to někomu řekl. Dnes v noci jsem to chytil. Past sklapla a já se šel podívat, co mě to tak děsilo. Chytil jsem skřítka! Seděl tam a nasupeně na mě zíral. Nevěděl jsem, co říct. On začal. Pěkně mi vynadal, že jsem si dovolil zmařit jeho pozorování. Prý se chtěl jen podívat, jak vypadá opravdový člověk. Nechtěl mě děsit, což se mu očividně nepodařilo. Dal jsem ho do klece po křečkovi a šel spát. Snad neuteče. Je toho na mě moc. Zítra uvidím, co dál...

Skřítek neutekl. Zeptal jsem se ho na několik věcí a on mi všechno řekl. Tvrdil, že se jmenuje Tydlín a bydlí v kávové dóze v kuchyni. Vyprávěl mi o svojí říši. Je obrovská a dělí se na jednotlivá království. V každém domě je jedno takové. Náš dům je centrem pro všechna království v našem městě. Je tu Nejvyšší soud a Skřítkovský žalář. Ptal jsem se, k čemu slouží. Řekl, že zde se udělují všechna vyznamenání a trestají se všichni, co neplní své povinnosti. Povinností skřítka je prý řídit se Řádem skřítků, který zadává každému úkoly. Například on, který bydlí v kuchyni v kávové dóze, musí hlídat, aby káva nevyčpěla. To jsou Dobré úkoly. Jsou ale i Zlé úkoly, třeba ztrácet ponožky, aby nebyly v párech, schovávat klíče a podobně. V Řádu je i soupis pravidel, která platí pro všechny skřítky. Třeba, že se všichni  musí účastnit slavností Slunovratu. Už mi z toho šla hlava kolem. Je to složité. Lepší by bylo, poznat to na vlastní kůži.

Kateřinka se nad tímto přáním pozastavila. Je možné, aby se člověk dostal do říše skřítků? Jestli ano, chce okamžitě vědět jak. Slyší maminku, jak ji volá. Musí jít. Uloží věci zpět do bedničky a schová ji do skrýše pod podlahou.