strašák

...život? .... smrt? .... nebo??

Škodovka upalovala po silnici, a pomalu odkrajovala poslední zbývající kilometry k vesnici. Za volantem seděl Štěpán. Pospíchal do jedné vesnice za kamarády. Mejdan měl brzy začít. Z přímých slunečních paprsků vjel do jakéhosi lesíku, kde bylo přítmí. Štěpánovi oči si ještě nějakou chvilku musely zvykat na novou úroveň okolního světla. Jak se tak rozhlížel po okolí, tak náhle viděl cosi zvláštního. Uviděl strašáka do pole. V první chvíli mu to nepřipadalo tak zvláštní, ale něco mu jaksi nesedlo! Vždyť byl přeci v lese!! Tam se přeci strašáci nedávají. No, Štěpán o tom příliš nepřemýšlel , když tu si všiml, že počasí se prudce změnilo. Jasný slunečný den se změnil na mlhavé přítmí. Ta změna byla velice náhlá, a přesto plynulá, neboť Štěpán nepostřehl okamžik, kdy k této změně došlo. Postupně snižoval rychlost vozu. Snížená rychlost se projevila i snížením hluku v kabině. Štěpána přepadl jakýsi zvláštní pocit. Takový známý a neznámý zároveň. Jako by tu už někdy byl. Ano, určitě, támhle za tou zatáčkou je lesní cesta... Jak tohle mohle vědět? Opravdu se nevzpomínal, že by tu už někdy byl. Možná jaké malý s rodiči. To se přeci dá pochopit i vysvětlit na základě zdravého rozumu. Mlha byla čím dál tím hustější. Stodvacítka nyní nejela rychleji než padesát. Štěpán rozsvítil světla. Mimoděk mu pohled padl na palubní desku. na ručičku teploty motoru. Cože?? Ručička byla na okraji červené oblasti!!! No to tak ještě chybělo. Štěpán zde přece nemůže zastavit. Vždyť by zcela jistě v této mlze do něj někdo naboural. A co ta lesní cesta? To by snad šlo... Pravá příčina však byla, že Štěpánovi se vlastně ani zastavit nechtělo... Pitomý termostat... Hloupá škodovka.. Tohle není auto.. To je trest Boží. ¨ˇStěpán věděl, že bude muset zastavit. Věděl, že tu někde musí být ta lesní cesta.. Už nebylo vidět pomalu ani na krok. Mlha byla tak hustá, že se stejně nedalo pokračovat v cestě. Konečně. Štěpán dal blinkr doprava ( i když pochyboval, že v té mlze by jej někdo mohl vidět..), vypnul motor a pouze na setrvačnost sjel z kopce na lesní cestu... "No snad mám v kufru lahve s vodou", řekl si nahlas, aby prolomil to zlověstné ticho, co na něj náhle dolehlo. Jak sjížděl ze svahu, najednou cítil prudké drcnutí, ránu a skřípění plechu. Vůz mu začal prudce táhnout doprava. Štěpán strhl volant doleva a zběsile zašlápl brzdu. Vůz se se skřípotem zastavil. Štěpán zajistil parkovací brzdu a vystoupil, aby se podíval co se stalo. Obešel vůz a zjistil, že se mu utrhla zadní poloosa i s kolem.. "No do prkený ohrady, To snad není pravda!!!!" Co teď? Kvůli mlze se vůbec neorientoval. Náhle jej cosi zaujalo, ale nevěděl co to bylo. Pak si to uvědomil. Bylo to TICHO. Né takové ticho, co známe z lesů, bylo to jiné ticho. Takové až hororové, mrtvé ticho. Nikde ani ptáček nezazpíval, strom se nepohnul, vítr nezafičel, hmyz žádný nikde nepoletoval. Dokonce ani klapot chladnoucího motoru nebyl slyšet. Štěpán udělal pár kroků. Zvuk vlastních kroků mu připadal neobyčejně hlučný a hlasitý. Mimoděk mu naskočila husí kůže. Zastavil se.. Všechen zvuk opět ustal. Jako by všechno pomřelo. Jakoby se všude roztáhla jakási nicota nebo prázdnota. Jakási vyšší moc, jako by přikázala všem zvukům, aby utichly. Štěpán věděl, že musí jít. Jinak by z toho mohl zešílet!! Udělal opět několik kroků, a opět se zastavil. Obrysy vozu se ztrácely kdesi v té neproniknutelné mlze. Štěpán se otáčel na všechny strany. Srdce mu začalo hlasitěji tlouct. Buch buch. Buch buch. Buch buch.. Nevěděl kde je.Udělal ještě pár kroků dopředu a najednou jej přepadl tísnivý pocit, že je sledován!! Jako by si s ním kdosi hrál nějakou divnou frašku. Přirovnání ke hře na kočku a na myš bylo sice nejbližší, které jej napadlo, ale tam přece byly role jasně rozdány. Kočka byla kočkou a myš myší. Kdo byl ale kočkou v této hře, kterou si se Štěpánem hrál? Při pomyšlení kdo zde představuje myš, Štěpána zamrazilo. "Ještě alespoň dva kroky, ještě jeden", přesvědčoval se. Náhle se mu vydral z úst výkřik hrůzy. Někdo jej chytil za rameno... Otočil se. Za normálních okolností by jej to co spatřil asi rozesmálo, ale dnes mu to nepřipadalo ani trochu směšné. Ramenem se dotkl ruky toho strašáka, kterého spatřil když přijížděl.. Ale to je přeci nesmysl!! Toho strašáka spatřil asi pět kilometrů zpět po cestě... Ale přeci to byl on. Z jakési vycpané punčochy vytvarovaná hlava. Na ní úděsný úsměšek, který figuríně dodával tak nechutně živý výraz. Paňáca neměl nos, jen dvě zcela asymetrické oči. To přece nemůže být ten samý strašák, kterého viděl při cestě. Jak by se sem dostal?? Náhle se Štěpánovi v hlavě ozval jakýsi hlas. Nobo to možná ani nebyl hlas, bylo to spíše něco jako vnucená myšlenka, nebo jakýsi hlas z pátého rozměru. Jakýsi hlas, který byl velmi příjemný a přesto k němu Štěpán nepocítil ani krapítek důvěry. Ten hlas říkal:"Pojď........Musíš dojít pro pomoc.. Já Ti pomohu.." A znovu:"Pojď za mnou.. Tady Ti někdo nepomůže.. Jen pár kroků, a jsi z toho venku...." Štěpán se ani nepohnul. Náhle uslyšel ten hlas znovu.. Tentokrát nebyl sladký ani roztomilý.. Zněl rozzlobeně a arogantně.. Také úsměšek na strašákově tváři jako by se změnil. Jako by nabyl jakési krutosti. "Sakra pojď už, ať to máš za sebou.. Udělej ten jeden jediný krok...Zbavíš se Tím všech problémů. Pohni tím zadkem...Dělej!!" Štěpán v hráze zvedl nohu, a hlas, nyní již daleko klidnější, pokračoval:" Tak je to správně, tak se mi to líbí... Pokračuj.." Štěpána cosi odradilo, aby ten krok dokončil. Položil nohu na zem.. Hlava se mu točila. Ticho, strašák, hlas:" Zbabělčééé!!!!!! Zůstaň si tady, užij si to.. Nic pěkného Tě nečeká.. Ale vychutnej si to když chceš.. Počkej, však uvidíš.. Já Tě varoval.. Hlupáku.. " Poslední slova už neměla tu intenzitu a kamsi se ztratila...Stejně tak i celé okolí, a celý svět. "Jak se jmenuješ!! Víš to?" Štěpán pomalu otevřel oči.. První co viděl byla mlha.. Zvuky jako by přicházely z ohromné dálky. Zcela nepodobně tomu hlasu, který mu radil před chvílí.. "Vzpomínáš si na své jméno? Jak se jmenuješ?" Teď byl ten hlas jasnější a mlha se postupně začala rozplývat. První co Štěpán uviděl byl bílý čepeček zdravotní sestřičky." štěpán", zašeptal.. "Sláva!! Tohle se dá nazvat zázrakem. Takové poranění hlavy a bez ztráty paměti". "Ten kluk měl ohromné štěstí. Upadlo mu z auta za jízdy kolo, narval to do stromu, a to tak šikovně, že půlka vozu mu vysela nad kamenitou strží. Kdyby se mu povedlo dostat se z toho auta ven...." "Nebo kdyby se tam víc vrtěl... Mohl se zřítit ze šedesáti metrů na kamenitou, skalnatou zem." "Tahle zatáčka je stejně nějaká zvláštní.. Je o ní dokonce i báj. Říká se, že někdy za první republiky se nějaký kluk z vesnice převlékl za srašáka a vystrašil nějakého člověka na kole takovým způsobem, že ten i s kolem spadl právě do té strže.." "To se opravdu stalo.. To byl starej Bezouška.. Můj Děda mi o tom vyprávěl.."

---