Korálky

Malá zelená lahvička a uvnitř korálky jako křišťály. Přelévaly se sem a tam. Bezděky jí to připomnělo přesýpací hodiny, se kterými si hrávala na poschodí. Vždycky chtěla mít přesýpací hodiny. Je to ta nejmarnější věc na světě. Podíváte se na ně jednou a pak očima provázíte zrnka písku, dokud definitivně nedopadne i to poslední a vy neumřete. Myslí se tím, že už umřete doopravdy, protože moc lidí umírá a přitom žijí dál, v normálním světe, akorát už nevidí barvy slunce, ale jen se probírají svou mrtvou myslí, kde mají schovanou myšlenku, která je zabila. Bývá to myšlenka na někoho, koho milovali do písmene až za hrob, a potom jim došlo, že ta osoba jim začala pilně kopat hrob, jen co se narodila. S úsměvem. Tomu se říká osudové setkání, nebo taky láska.

Protáčela lahvičku před světlem. Nebo si alespoň představovala, že to dělá. Milovala totiž blýskavé a jiskřivé věci. Obzvláště ty drahé, což zcela odpovídalo její zkažené duši. Naštěstí se tu objevily dvě temné hvězdy a ty jí prosvěcovaly duši tak, aby to alespoň zdálky vypadalo, že máte co do činění s milou a příjemnou dívkou. Není až takovým uměním prohlížet si něčí duši, horší je rozeznat pravou od falešné. Taky se už chystala umřít, ale na poslední chvíli otočila hodiny a vyškrábala se z hrobu, protože ještě nenašla dostačující důvod.

 Když přiložíte ruce ke stromu tak, abyste se skoro dotýkali, je cítit teplo, které proudí v jeho kmenu. Abyste s někým splynuli, musí mít takovou vlastnost  a není lehké někoho takového najít. Ona to našla a pro svůj večer zpívala. Dokud jí nevzal hlas.

Bylo to jako když se na jaře topí malá koťata. Z každého by dřív nebo později vyrostla jedna mramorová sfinga, ale to lidi tolik děsilo, že je raději drželi pod vodou, dokud malá očka nevyhasla a poslední bublinky nevyprchaly na hladinu. Taky z ní měla být sfinga, ale on jí ponořil do vody a ona potom po vynoření dlouho kašlala. To mu bylo líto, ale nevládl nad hodinami a tak čas neposunul ani o zrníčko zpátky a utěšoval jí, když se moc dusila.

Sedávala v okně, aby děsila kolemjdoucí a zkoušela se, jak je možné vyklonit se, aniž byste vypadli. Šlo to docela daleko, ale pořád ne tolik, jak by chtěla. Toužila se vyklonit a splynout se zemí. Chtěla být součástí. Bylo jí jedno čeho, i kdyby byla tím jediným zrnkem písku, byla by šťastná, protože by se chytla těch ostatních a splynuli by v jeden proud. Tady jí všechno proplouvalo mezi prsty.

Pak chytila jednu tenkou nitku a pevně si jí omotala kolem prstu a balancovala nad hrobem. Kdyby jí přetrhnul, spadla by. A to on přece nechtěl, tak jí začal pomalu přitahovat blíž. Už tolik nekašlala a korálky něžně cinkaly o dno lahvičky. 

Dál už se jí všechno zdálo, sen o hvězdách, které s ní splynuly. V duchu přidala svým hodinám čas. Spoustu času. Slíbila si, že už se na ně nikdy nepodívá, aby se nelekla, kolik už toho kolem ní proplulo, protože včas zastavila to nejkrásnější. Přece jen milovala ty třpytivé věci. Tomu se taky říká osudové setkání. Anebo láska.