Dokonalý je od slova dokonat...

V hlavě už jí zůstala jediná myšlenka. Pojmenovala si to Mé soukromé šílenství a taky si jako šílenec připadala. Neměl ráda věci, které na sebe nechávaly čekat a tahle už opravdu moc zdržovala. Nedaří se a pro mě to znamená všechno. Ne, opravila se, znamenalo. Rozhodla se to skončit. Jak dojemné. A aby to vypadalo ještě lépe, rozhodla se to udělat na nějakém romantickém místě. Nesnesla by pomyšlení, aby našli její mrtvolu či co to z člověka zbyde jen tak někde pohozenou. Všechno v jejím životě bylo skoro dokonalé, ona byla skoro dokonalá a k absolutní dokonalosti jí stačila dokonalá smrt. Dokonalý je přece od slova dokonat.

To místo si vybrala velmi pečlivě. Dům, porostlý břečťanem, stojící nad jezem, po kterém řeka hluboko spadala do údolí a dál tiše plynula kolem starého, vesnického hřbitova. V duchu si představovala, jak bude krásné, až její tělo v bílých šatech pomalu vyplave na břeh a oni ji pak nechají na tom hřbitově s velikou slávou pochovat. Kolem budou stát její přátelé a samozřejmě on, v ruce dvě bílé růže a konečně se jednou nebude usmívat. Ano, všechno to bude přesně tak, úplně dokonalé. To slovo milovala.

Nebylo by ale možné provést to všechno bez zkoušky. Určila si den a cynicky si pod něj napsala: Zkouška na vraždu. Ano, už tomu říkala vražda. Vraždila přece sny svých rodičů, svou budoucnost, své úspěchy… přemýšlela, o co by tak ještě mohla svět připravit. Chtěla to všem vrátit plnými hrstmi.

V den zkoušky si navlékla zelené šaty, jemné jako hedvábí, i když umělé, ostatně jako ona celá. Proud řeky nebyl vůbec silný, mohla přejít až do půlky jezu  a zvědavě se nakláněla do propasti. Z toho pohledu to vypadalo mnohem výš, než to ve skutečnosti bylo. To jí potěšilo.

Zkusmo roztáhla ruce a představovala si, jak padá. Nádhera…

„Hej, ty tam!“

Dokonalá prudce otočila hlavou.

V okně domu seděla dívka, mávala a mhouřila oči proti slunci. Byla jí velmi podobná,  akorát břečťanová dívka měla zlatavé, dlouhé vlasy, od kterých se odrážely paprsky a vytvářely milióny jiskřiček. Z dálky vypadala, jako když hoří. Její tělo zcela splývalo s břečťanem, chvíli měla pocit, že dívka z něj vyrůstá, pak si všimla temně zelených, žíhaných šatů. Něco jí připomínaly. Podívala se na sebe.

    „Vypadalo to, že jsi usnula. Už jsem se bála, že spadneš. Já tam taky někdy chodívám.“

Dokonalá se pousmála. Ne, dnes ještě nespadne.

     „Jinak, jmenuji se …“ břečťanová dívka se zarazila. Pak se její ústa usmála. „Ty tu nejsi náhodou, viď…“

Ne, není, „Jak jsi na to přišla?“, jízlivě se otočila Dokonalá.

Břečťanová dívka se zasmála.

     „Takže umíš i mluvit, výborně,“ šťastně potřásla hlavou. „Kdyby ano, rozhodně by si nenasadila ten patetický, truchlivý výraz, ten, co máš přesně teď. Zahoď ho, nesluší ti.“

Dokonalá se nezmohla na odpověď. Jak to jen mohla vidět, seděla přece vysoko nad ní.

Břečťanová dívka se zvědavě naklonila.

     „Překvapila jsem tě? Mohla bych ještě něčím. Jsi moc nešťastná, něco se ti nepovedlo a je to poprvé, co se ti něco nepovedlo. A bylo to pro tebe důležité. A ty teď doufáš, že tvé myšlenky odnese voda, anebo odnese tebe celou. Nedokážeš žít s pocitem poražené?“

Ne, ne, buď prosím zticha, prosila jí Dokonalá v duchu, ale zároveň jí chtěla poslouchat, chtěla trpět.

     „Do teď jsi myslela, „ pokračovala břečťanová dívka, „že ty jsi tu nejdůležitější, okolo tebe se točí svět a najednou přestal, protože něco nevyšlo. Ne, nebesa se nezhroutila a tak musíš udělat něco ty. Aby ostatní vzali na vědomí, jak je ti ublíženo. Vy lidé, jste tak stejní… všichni hrajete nádhernou hru, která se jmenuje Život, ale všichni si myslíte, že máte hlavní roli. Proto si nerozumíte.“

Dokonalá zvedla hlavu a pootevřela ústa. „Proč?“ zašeptala.

Břečťanová dívka pokrčila rameny.

     „Já nevím, proč si myslíte, že něco znamenáte. Nejste vůbec nic. Jste jen něco, co přijde, chvíli žije, přemýšlí, mluví a hraje. Nic víc neděláte. Nic po vás nezůstane, jen kousek zničené země. A teď se mi tu někdo, jako ty, snaží předvést, jak je vlastně důležitý, jak zanechá na světě šrám, který bude potřeba léčit.“

Dokonalá zaúpěla. „Ne, zapomněla jsi na jednu důležitou věc.“

     „Ano?“ Břečťanová dívka naklonila hlavu.

     „Přece … přece láska. Pro tu má cenu žít, nebo ne? Něco, něco musí přetrvat, něco musí mít jen lidé, jinak by tu byli zbyteční … já … já také miluji …“ nevěděla, jak to říct, jen to cítila, cítila tam uvnitř a ona dokonalost se začala rozpadat. Už tu nestála ta dokonalá princezna, ale jen obyčejná, vzlykající dívka v světle zelených šatech, které byly na dotek jako hedvábí. Nechápala, jaký mělo tohle smysl, zdálo se jí ale, že je to docela hezký příběh, který by neměla zkazit.

     „Můj ty smutku, „ řekla vesele břečťanová dívka, „mám pocit, jako by mi rostla křídla.“

Ten den voda nic nevyplavila, možná jen pár utržených, břečťanových lístků.