Mornall

“Ten večer slavily mladé čarodějnice na Bílém vršku. Byla mezi nimi i má sestra, tak jsem na ni  tajně dohlížela. Nechci vědět, co by se stalo, kdyby mne tam, nehybnou jako sochu, objevily, ale každopádně by neskončily dobře. Neměla jsem je prostě ráda. Vlastně i svou nevlastní sestru jsem snášela s velkým sebezapřením. Říkám nevlastní, když si matka, přivedla do domu svého muže, byla jsem už dva roky na světě. Dcera, která se jim narodila, dostala jméno Ravene a už od mala byla vychovávána jako čarodějnice. Mě se nikdy takového vychování nedostalo, na to mne matka příliš nenáviděla a asi se mě i bála. A vlastně jsem ho ani nepotřebovala

     Ten večer jsem cítila, že po dlouhé době zas potkám někoho, kdo je mi blízký. Byl to zvláštní pocit, nikdy jsem nikoho skutečně nemilovala. Tedy... jednoho ano, ale ten si za ženu svého srdce zvolil právě Ravene. A mě... Nenáviděla jsem ji za to víc. Nenáviděla. A že totéž ke mě cítili všichni, kteří mě potkali, mě ani nezajímalo, věděla jsem, že budu mít jednou možnost spočítat jim to i s útoky. Zatím jsem alespoň s velkou škodolibostí pozorovala bouře, které ničily naše domy a pole. Na ty bouře jsem byla moc pyšná.

Ten večer se asi zdál být všem obyvatelům vesnice stejně obyčejný, jako mnohé předtím. Celá rodina se sešla u večeře, někteří zašlido hostince a tím končil den. Alespoň jim končil den. Já jsem tentokrát s příchodem noci ožila. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela na vlnách, které všude kolem vydávaly zvláštní hukot. Byl to příjemný zvuk a když jsem zavřela oči, viděla jsem, jak kolem mě běží zářivé provazce. Mohla jsem se o ně i opřít. Okolo čarodějek žádné nepluly.

Když nájezdníci vtrhli do vesnice, dívala jsem se na to s klidem. Další zoufalý pokus těch, kteří netuší, že pětina žen naší vsi má co do činění s magií, a to především černou. Takhle stačilo, aby se vybelhala ven jedna, dvě ze starších žen a za chvíli nájezdníci uháněli směrem svého příchodu a za nimi povlávalo jejich hořící oblečení. Seskočila jsem a potichu seběhla na cestu. Nenuceně jsem sáhla do vzduchu a v mých rukou se zmítal jeden z mužů. Pak se podvolil a zůstal bezvládně viset. Poodhalila jsem mu kápi a dobře si prohlédla jeho oči. Jako by se díval skrze mě a něčemu naslouchal. Ani mě to nepřekvapilo, hypnózu a podobné nesmysly používají i ti nejprimitivnější čarodějové. Jen jsem se divila, co by takový čaroděj hledal právě v naší vesnici. I když, kdo jsem já, abych hodnotila zvyky místních čarodějů?

Čarodějky začaly zpívat. Musela jsem si zacpat uši, znělo mi to jako vřískot kočky, když jí někdo skřípne ocas do dveří. Tedy v tomto případě by mi možná byla milejší i ta kočka. Stejně jsem se ale muselapousmát. Ty ubohé chudinky ani neví, že se snaží zbytečně. To si měly rozmyslet ještě předtím, než mnou začaly opovrhovat. Prý se jim jako první zhnusily moje zvyky a obřady. Sice nevěděly, jakému bohu to obětovávám, ale jen zmínka o zaškrcených psech jim stačila. Nesmysl, proč by můj bůh chtěl uškrcené psy? Myslím, že mu byli k prospěchu více, když byli obětováni živí. A nejen zvířata.

Vzduch ztěžkl a nad kopcem se zablesklo. Udivilo mě to, nechtěla jsem žádnou bouři. Postavila jsem se na větvi, abych lépe viděla. V dáli se rýsoval na šedém pozadí tmavý mrak a přibližoval se ohromnou rychlostí. Blesky nabraly intenzity a vítr začal vířit v pravidelných obrazcích spadané listí. Musela jsem si protřít oči. Zdálo se mi totiž, jako by se v mraku vykytovala ještě temnější místa, která pomalu nabývala tvarů osob, jedoucích na koních.ne, to nebyli koně, když se přiblížili, jejich postavy získaly obrysy ještěrů. Ještěrů s křídly.

Dívky se zarazily a píseň umlkla. Bezradně se rozhlížely kolem a pak se rozhodly vyčkat. Začínalo mě to bavit, když jsem se ohlédla, uviděla jsem vesničany jak polekaně rozsvěcí svíce po domech a vycházejí na zápraží. Měla jsem pronikavý zrak, někdy až moc.Všichni upírali zrak k obloze.

Vítr najednou ustal. Objala jsem kmen a pozorovala mrak, který se zastavil těsně nad vrškem. Postavy se však přibližovaly dál,  přibližovaly se přímo k mému stromu. Jedna z nich se oddělila a já začala rozeznávat obličej. Tak krásnou tvář jsem snad ještě nespatřila.Z tmavě modrého obličeje svítily žluté oči a stejnou barvu měly i čtyři  růžky na jeho hlavě. Moc se mi  líbil.

Rozbolela mě hlava. Démon se na mě podíval a usmál se. Slyšela jsem hukot, který postupně prošel v plynulou řeč. Proudy ještě zesílily a už jsem ani nemusela zavírat oči, abych je viděla. Mluvil na mě. Pak jsem si vzpoměla. Vždyť to byl –„

„Zde její zápisky končí,” dočetla Ravene a podívala se na  přítomné.

„Kde jste to našli?” zeptal se mladý muž, sedící vedle Raveniny matky, její přítel Robin.

„Tu noc, co Mornall zmizela, jsem to objevila hozené pod jej postelí, bylo to zahrabané mezi svícemi a...” Ravene se otřásla „psími... kůžemi.”

„Nemohla to přece napsat, pak to sem donést a zmizet!” zvedla se matka. Plamen svíce, pomalu dohořívající na dubovém stole,  se povážlivě zakomíhal.

„Nechápu to...” povzdychla si Ravena. “Ale, stejně jsem asi ráda, že je pryč. Já...měla jsem z ní strach a teď, když... když už tu není... jako by mi narostla křídla, jako bych se osvobodila od něčeho co mě spoutávalo, svazovalo... A taky,” otočila se na Robina, “měla jsem strach i o tebe. Neviděla nás spolu ráda. Jednou mi řekla, že jestli tě nebude mít ona, zabije mě. Teď už to snad můžu říct.”

Plamínek se začal chvět. Chvěl se stále s rostoucí intenzitou a Ravene se poplašeně rozhlédla a přítomní ztichli.

„Výborně,” ozval se tichý hlas. „Vidím, že si na má slova dobře pamatuješ, drahá sestro.”

Mornall stála ve dveřích a v očích se jí blýskalo. Vlasy měla kratší, než když ji spatřili naposledy a jak jí povlávaly okolo tváře, budily dojem, že jí na hlavě vyrůstajé drobné růžky. Povlávaly i v úplném bezvětří. Mornall se usmála.

„A já jim také vždy plně dostojím, Ravene! Vím že jste mě všichni moc nenáviděli, jeden čas mě to dokonce bolelo ale to už je dávno pryč. Teď jsem objevila to, co hledám už koli let. Konečně. Ale ještě pořád mám dost času na vás, ubohou lůzu, na mou rodinu!” odmlčela se a zadívala se na Robina.

     „A ty... za to co jsi mi odepíral, budeš sám trpět. Daroval jsi mi jediný polibek, jediný, dokud tě nezískala ona. Nebyla jsem stvořená pro lásku, ale přesto jsem ji chtěla poznat. Láska... a také jsem poznala, byť na prchavý okamžik, jaká ve skutečnosti je. Je to růže s trny a krásná děvka a otrávené víno. Je jen pro vás, pro lidi, protože juen vy můžete snést něco tak odporně nádherné. Já tě miluji, Robine.”

     Zvedla ruku a jemným, rychlým pohybem z ní vylétla dýka, která se zabodla do Raveniny hrudi. Raveně se podlomila kolena a se zaúpěním se sesunula do Robinovy náruče.

“Vidíš, Robine, vidíš, k čemu jsi mě dohnal?”

“Jak můžeš být tak krutá.” otočil se na ní muž.

„Myslela jsem, že vy lidi rádi trpíte. Není to nádherné, zemřít kvůli tak nádherné věci, jako je láska, už tak mladá? Ale nechme těch řečí o citech... Zjistila jsem,” pokračovala Mornall,” že má matka měla přece jen dobrý vkus.”

“Mlč, Mornall!” vykřikla bledá matka a vrhla se k ní. Mornall ji chytila za ruku a stiskla nadlidskou silou.

“Zjistila jsem,” zasyčela jí do obličeje,” že jsi opravdu měla důvod mě nenávidět. Bylo jen otázkou času, kdy to zjistím. A to by tobě mohlo ublížit, jsi přece vědmou naší vesnice, nejuznávanější ženou, ne? A kdybys mi dala dostačující vzdělání, mohla bych velmi rychle přijít na to, co by tě odrovnalo úplně. Že jsi se kdysi spustila s... démonem!”

Matčina tvář se stáhla hrůzou. Mornall ji pustila a nechala spadnout a rozhlédla se po ostatních. Ti nebyli schopni jediného slova.

”Těšilo mě,” pousmála se Mornall. “Ne, vlastně mě vůbec netešilo. Robin mi zničil život. Vzal si mé srdce, pošlapal a odhodil zpátky. Teď je řada na vás.”

Uhladila si vlasy a nechala růžky vykouknout celé ven. Pak se otočila, vykopla dveře a vyšla do bouřlivé noci. Šeptala si potichu jediné slovo. Láska...

Vítr začal vířit listí k nádherných, pravidelných obrazcích.

Pozn: rozsah i styl byl předem povinně dán, jde o práci školní