Pohádka o netopýřím muži

sen z 1. na 2. 12. 2000, dopsáno až 28. 2. 2003

 rotože princeznu Janu unesla zlá čarodějnice Kaznuela, je v království Silver hof (Stří­brný dvůr) hotové pozdvižení. Bruno, kníže jehož otec všechno své bohatství propil, je teď chudý. Brunovi je líto pana krále, protože je to milý starší pán, ale ještě víc lituje Janu. Ne­jenže ji unesla Kaznuela, ale pan král vyhlásil po Janě pátrání a kdo ji vysvobodí, vezme si ji za ženu a stane se princem a až král zemře, tak i králem. Když Bruno viděl její nadcházející nápadníky, rozhodl se Janu najít a zachránit před čarodějnicí a před svatbou. Protože se Bruno rád toulal pěšky, věděl, kde Kazu bydlí, a když si udělal nákres jejího hradu a vytipoval si, kde by mohla princeznu věznit, zjistil, že pouze ve staré kamenné věži. Došel si k rybáři a koupil si od něho velkou síť. Také si pořídil dlouhý provaz a nůž. V sobotu, když se začalo rozednívat vlezl do Kazuelina hradu po provaze a chtěl jít do věže, ale nepočítal s tím, že hrad hlídá černý kokrháč. Když ho uviděl, začal silně kokrhat. Ale Bruno si věděl rady, popadl nůž a kohouta zabil. Když slezli po provaze z věže, utíkali až k pěšině končící u hlavní brány. Princezna s Brunovou pomocí přelezla bránu, ale pak se tam objevila Kazuna a nechala ho pomocí své kouzelné hůlky svázat provazem. „Jano, utečte!“ volal na princeznu a ta ho raději poslechla.

„Zabil jsi mého kouzelného kohouta, za to tě potrestám!“ řekla čarodějnice a začala se svými kouzly a čáry.

To bylo před pěti lety. Nyní je v království Silver hof klid. Princezna Jana si vybírá z dvaceti urozených knížat a sedmi bohatých knížat svého nastávajícího. Pan král pořádá samé plesy a princezna, jak se zdá je také spokojená, ale zdání klame. Ano, vezme si někte­rého z těch náfuků, ale pouze proto, aby potěšila svého starého nemocného otce. Nápadníci jsou to vskutku strašní, jednoho zajímá pouze jeho obraz v zrcadle, druhého zahrádka plná odporně páchnoucího plevele, třetí si tvošičku šlape na jafyk, čtvrtý nemyslí na nic jiného než na pečená holoubátka, pátý by chtěl stále jen válčit, aby mohl ukázat svou vojenskou sílu, a šestý je ošklivý jako noc. Radost pohledět na ten zástup.

Ale princezna není jediná, kdo se nemá nejlíp, ba dokonce existuje člověk, který se má mnohem hůř než ona. Jen si vzpomeňte na chudáka Bruna. Čarodějnice se mu pomstila na rukou, protože v nich byla zbraň, která zabila jejího milovaného kohouta. Místo rukou mu přičarovala křídla jako má netopýr a jako vzpomínku na časy, kdy ještě měl zdravé ruce, mu ponechala zápěstí v původní lidské podobě. Aby křídla nikdo neviděl, nosí přes sebe Bruno velký tmavý plášť, který ho chrání před deštěm. Bruno se teď stejně jako dřív toulá v létě po světě, ale dřív mohl v zimě spát na svém hradě, ale vloni jeho hrad  někdo koupil od jeho chůvy. Takže teď spí Bruno v podchodech nebo u někoho, kdo se nad ním slituje.

Je prosinec, právě 18. A i přes nepřízeň počasí se Bruno chvíli prochází, aby pak mohl pře­spat v parku, aniž by zmrzl. Je velmi unavený a chce se mu spát…

Princezna je překvapená sluhovou drzostí. Jen zaklepal a vtrhl k ní do komnaty. „Vaše vý­sosti, ehmm, já se omlouvám… já… našel jsem venku ležet nějakého muže… tak… jsem myslel…“

„Doneste ho do komnaty pro hosty!“ přikázala princezna. „A pošlete k němu doktory,“ dodala ještě, když sluha odcházel.

Když si Jana vyřídila nutné záležitosti, přišla se na nového hosta podívat. Na sobě měl koženou vestu a světle hnědé kalhoty s černým opas­kem. Bylo to sice neobvyklé oblečení pro toto roční období, ale daleko podivnější byla křídla. Ten člověk měl křídla – opravdová křídla. Přestože měla z neznámého strach, vypadal dost slabě na to, aby jí mohl ublížit, a tak si dovolila přijít blíž, aby mu viděla do tváře. Obličej měl jako normální člověk a ona se přestala bát a položila mu ruku na čelo. Zjistila, že má horečku. Nechala si přinést studené obklady a rozprostřela mu je na čelo a krk. Chlad ho zřejmě probu­dil. Otevřel oči a díval se na ni. Také se rozhlédl po místnosti.

„Kdo jste?“

„Jsem princezna Jana a jste v mém zámku. Našli vás venku, tak vás k nám přinesli. Jak se jmenujete?“

„Jsem Bruno.“

„Jak se cítíte?“

„Celkem dobře, až na to, že jsem polonahý.“

„Nezlobte se, pane Bruno, ale nemohli jsme vás nechat v tom mokrém oblečení.“

„Já se nezlobím a nejsem žádný pán, prostě jen Bruno. Nechcete mi tak říkat?“

„Dobrá. Ale na oplátku chci, abyste mi říkal Jano.“

„Platí!“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ přisunula si židli blíž k posteli.

„Můžeš, ale myslím, že vím, co to je.“

Jana si povšimla jeho posmutnělého hlasu, a proto pokračovala jinak, než původně chtěla: „Kam jsi šel v tak ošklivém počasí“

„Na procházku. Ale to není ta otázka, na kterou jsi se chtěla původně zeptat, že ne?“

„Je. Je to ona,“ odpověděla nepříliš přesvědčivě.

„Nelži! Není, přiznej se!“

„Není, ale vím, že jsi tamtu nechtěl slyšet,“ řekla a sklonila hlavu. Bruno jí lehce pozvedl hlavu, aby jí viděl do očí.

„Chtěla jsi se zeptat, jak to že jsem napůl zrůda, že jo?“

„Ne, to rozhodně ne! Takhle bych to nikdy neřekla! Rozhodně nejsi žádná zrůda,“ vyslovila to slovo s takovým odporem, že bylo poznat, že ho ještě nikdy nepou­žila, „jsi nejen sympatický, ale taky hezký.“

„Díky, ale vím, že to není pravda.“

Jana se k němu naklonila a přejela mu rukou po tváři. „A co když je?“ Nevěděl, co na to říct. Neče­kal, že se ho nebude bát dotknout. Většina lidí se ho štítila nebo bála a ona… princezna. Byl překvapen. „Teď by jsi měl odpočívat. Nemůžu tě přeci rozptylovat. Jsi nemocný a určitě unavený,“ řekla a zvedala se, že odejde.

„Unavený jsem, odpočívat bych měl a nemocný jsem nejspíš také, ale rozptylovat se nechám s velkou radostí, pokud to neobtěžuje vás Jano.“ Ještě si chvíli povídali, potom si popřáli dobrou noc a šli spát. Janě to ale nedalo a přišla se na něho ještě pozdě v noci podívat. Spal klidně, a když zjistila, že je v pořádku, šla spát také.

Všechno je v pořádku: služky ozdobily stromek a připravily si pro princeznu dárky, stejně tak jako ona pro ně. Protože už dva dny před Štědrým dnem měl Bruno dovoleno chodit, po­řídil si také dárek. Na požádání princezny se rozhodl, že stráví Vánoce v zámku.

A je tu Štědrý den a s ním předávání dárků. Všichni jsou shromážděni ve velkém pokoji okolo stromečku a vzájemně si dávají dárky a přejí krásné Vánoce. Jen Bruno byl ve vedlej­ším pokoji, protože byl trochu utajeným „návštěvníkem“ zámku. Když skončilo předávání dárků, šla princezna hned za ním. „Ahoj, mám pro tebe dárek.“

Bruno se na ni jen smutně podíval a dál mlčel.

„Co se děje?“

„Nic, jen jsem přemýšlel, jestli tvému otci nevadí, že tu jsem.“

„Nevadí, protože je v Anglii. I kdyby tu byl, nevadilo by mu to ze dvou důvodů: prv­ním je, že jsou Vánoce a druhým je, že chce mít dobrou pověst. A kdyby se mu ani jeden z těchto důvodů nezamlouval, řekla bych, že si nevezmu žádného z těch urozených budižkni­čemu.“

„To byste kvůli mně udělala panu otci?“ byl zvědavý a zároveň překvapený Bruno.

„Klidně, vážně žádného z nich nechci,“ řekla a rozbrečela se Brunovi v náručí. Nevěděl, co si s ní počít. Jak uklidnit plačící dívku?

„To se vám ani jeden z nich nelíbí?“

„Ne.“

„A líbí se vám někdo jiný?“

„Vždycky jsem si přála najít pravou lásku a nechci si někoho vzít jen z povinnosti.“

„Jestli se vám líbí někdo jiný, tak bych měl nápad.“

„Líbí, ale nevím, jestli se líbím já jemu.“

„Vy se musíte líbit každému,“ smál se Bruno a vypadal, že to myslí smrtelně vážně.

„Smím vědět, kdo je ten šťastný?“

Zvedla k němu uplakanou tvář, zadívala se mu do očí a řekla: „Ty.“ Políbila ho a očekávala reakci.

„Já?! To pro vás není zrovna vhodná partie, princezno.“

„Já vím.“

„A to vám nevadí, že vypadám jako nějaký netopýr?“ zeptal se opatrně.

„Ne. Mně se líbíš takový jaký jsi.“ Objala ho kolem krku a dala mu pusu.

„Tvůj otec s tím nebude nikdy souhlasit! Kdybych měl alespoň peníze, unesl bych tě na svůj zámek.“

„Tak spolu utečeme a nějak se uživíme.“

„To nejde, má krásná princezno, něco takového bych ti nemohl udělat. Pět let jsem se toulal a často to bylo dost ošklivé…“

„Tak tatínkovi nezbývá, než nám to povolit.“

„A co když to neudělá?“

„Řeknu, že jsi to byl ty, kdo mě zachránil od čarodějnice.“

„Kdo tě vlastně zachránil?“

„Nevím, ale byl ti podobný.“

„On měl křídla?“

„Ne. Možná ani nebyl hodný.“

„Bála jsi se o něj?“

„Jo, ale teď už možná ani nežije. Chtěla bych, aby věděl, že tě chci vydávat za něho, protože tě mám ráda. Snad by mu to nevadilo.“ Dívala se mu do očí a uviděla v nich zvláštní smutek. „Co je ti?“

„Jsem rád, že tě nezachránil žádný z těch budižkničemu, potom by sis ho musela vzít.“

„Byl jsi to ty, viď!“

„Co jsem byl já?“

„Můj zachránce.“

„Proč si to myslíš?“

„Jak jinak by jsi přišel k těm křídlům? Ta ti přičarovala ta odporná čarodějnice za to, že jsem utekla.“ Pohladila ho po tváři: „Také ses o mnoho ne­změnil, jen máš o něco víc vrásek. Nedovolím jí, aby tě ještě trápila. Jak by se dala zrušit ta kletba?“

„To nevím.“

„To nevadí,“ usmála se na něj, „spolu něco vymyslíme.“

Po příjezdu krále se strhla malá hádka mezi vládcem země a jeho dcerou. „Vezmu si ho, ať chceš nebo ne!“

„Správně, nechci!!!!“

„O nikoho jiného nestojím a jinému u oltáře své „ano“ neřeknu! A pokud se mu něco stane, raději zemřu, než abych tu zůstala sama!“ řekla prin­cezna a na důkaz svého tvrzení za sebou práskla dveřmi. Utekla za svým Brunem. Položila si jeho tvář do klína a prohlížela si ho se stejným zájmem jako on ji. Ti dva do sebe byli až po uši zamilovaní. Když to král zjistil, byl nejprve vzteky bez sebe, ale později zjistil, že s tím stejně nic nenadělá, a tak raději zvolil menší zlo. Svatba směla být.

A co křídla? O svatební noci zmizela, protože stejně nedokázala zabránit tomu, aby byl Bruno šťastný. Díky jejich vzájemné lásce ze světa zmizela Kazuela, protože pukla vztekem, že její kouzlo nedosáhlo toho, čeho chtěla.

Konec