Muž, který byl sledován

Toho muže jsem si všiml už před pěti dny. Zrovna jsem vystupoval z taxíku, když do mně vrazil. Ani se neomluvil, ač to byla zcela evidentně jeho chyba, jen se na mě podíval očima plnýma hněvu a nenávisti a utekl pryč. Asi bych na tu příhodu zapomněl, kdybych ho nepotkal den poté.

S Michalem jsem sehrál jedinečný tenisový turnaj, samozřejmě jsem vyhrál, je mi jedno, jestli za to mohl můj vytrénovaný forehand  nebo pozice ve firemní hierarchii, tak jako tak mi vítězství vždy velmi lichotí. Moje nálada byla jedinečná, stále jsem si přemílal Michalův protáhlý obličej, když jsem ho prudkým smečem nadobro zlikvidoval. Smál jsem se.
Tu mě předjel starší muž na kole. Obtížně šlapal do pedálů starobylého bicyklu, pokud si dobře vzpomínám, obdobný měl můj děda jako kluk, hlavu mu zakrývala upravená kartonová krabice oblečená do igelitové tašky s nápisem Ikea - hravé bydlení. Skvělá a levná vodovzdorná přilba. Muž byl evidentně nervózní, neustále se rozhlížel, jednou se otočil tak, že jsem mu bezproblému viděl do obličeje. A já si uvědomil, že ho znám. Byl to ten samý chlap, který mne včera málem poslal k zemi. Nejprve mě napadlo, že mu strčím do kola rukojeť tenisové rakety. Jako trest za to, že se neumí omlouvat. A taky jsem chtěl vidět, jak svou funkci plní jeho helma. Nicméně nenávist patří k lidem nižších tříd, k šéfům velkých podniků se vlastně vůbec nehodí. Šéfové velkých podniků by takového muže vzali něžně kolem ramen a kamarádsky pravili: "Dobrý den, no co bylo bylo, teď pojďte na skleničku..." A já jsem šéf velkého podniku. Musím jít ostatním příkladem. Dohnal jsem toho muže. Nasadil jsem nestrojený úsměv. A chytl jsem ho za rameno.

Škubl sebou tak mocně, že ztratil kontrolu nad svým strojem a porazil důchodkyni s nákupem. Její igelitové tašky se roztrhly a z jejich útrob se sypaly mandarinky, jogurty, věnec buřtů a lahvové pivo.

Byl rudý v obličeji a sípal.

"Vy...!" To bylo jediné co řekl. Pak se snažil prchnout. Ve zmatku sklouzl po mandarince a rozrazil si nos. Helma mu spadla. Ani se neobtěžoval jí zvednout. Šlapal pryč a za ním se táhla úzká krvavá stružka.

A dnes tohle. Do práce vždycky jezdím taxíkem. Vůz patří k rodině, to je moje heslo. A já žiju sám. Auto by pro mě znamenalo jenom spoustu zbytečných starostí, placení pojištění, technické prohlídky, neustálý strach ze zlodějů. Ekologie se stala předmětem světových diskusí. A já jsem špička, světové trendy se mě dotýkají jako prvního. Přece nebudu produkovat něco tak ohavného jako jsou emise.

V ulici před domem byla zácpa, nedávno tu prasklo potrubí a polovina silnice byla rozkopaná. A ještě k tomu někdo ukradl dočasné semafory, takže dopravu museli řídit dělníci. A tak nezbyl nikdo, kdo by pracoval. Taxík přijel na čas, vždy mě vozil jeden konkrétní vůz s konkrétním řidičem. Černé Audi A3 a řidič se jmenoval Sergej. Ukrajinec. Před pár lety bych ho odsuzoval, ale dnes se to už nenosí. Je jiná doba. Ale vždycky jezdil včas, to se musí nechat. I když je z Ukrajiny.

Jeli jsme krokem. Pustil rádio, ví, že to mám rád. A taky ví, že když mám dobrou náladu, lehčeji se mi tahá peněženka z kapsy. A Sergej má doma Jelenu a tři děti. A čtvrté na cestě.

Ospale jsem pozoroval ulici. Staré kaštany se líně pohupovaly v podzimním větru, moderátor zrovna volal někomu do bytu a vydával se za jakéhosi českého herce. Nepřišlo mi to moc vtipné. Ale Sergej se smál. Neuměl moc česky, ale tenhle program mu přišel neskonale zábavný. Protože se mi z počátku líbil. A on mi lezl do zadku.

Pomalu jsme zahnuli za roh. A v tom jsem ho spatřil. Střetli jsme se očima. V mém pohledu byla otázka, popravdě mi tenhle muž nedal spát. V jeho očích byla jako vždy beznaděj. A strach. Dal se do běhu. Kolona se jakž takž uvolnila. Srovnali jsme s ním rychlost. Prudce zabočil, my také. Zcela náhodně jsme měli stejnou cestu. Pak nastoupil do tramvaje. V poslední chvíli. Dveře mu sevřely konečky prstů, řidič o tom nevěděl. Tramvaj se rozjela. Pousmál jsem se. Škubal s prsty sem a tam a mával mi na rozloučenou.

Vrhnul se na mě, hned jak jsem opustil kancelář. Bylo už pozdě večer, zdržel jsem se a v našem oddělení už nikdo nebyl. Vůbec jsem netušil, jak se sem mohl dostat. A zeptat jsem se ho nemohl, protože mě okamžitě strhl za kravatu na zem a rozevřenými nůžkami mi mířil na oči. Byl absolutně bez sebe. Rezignovaně jsem ležel na zádech a čekal až se uklidní.

"Můžete ty nůžky odložit?" zeptal jsem se za chvíli.
"Proč?" odvětil. "Proč to děláte!!!???"
Nechápal jsem co myslí. A tak jsem byl zticha. "Poslužte si," křikl a vstal. Pustil mi kravatu. "Tady mě máte!" Začal být hysterický. "No tak! Takhle jste mě přece chtěl!!!" Opatrně jsem se zvedl.
"Obávám se, že vůbec nevím, o čem mluvíte?" Šinul jsem se k desce sekretářčina stolu. Dole byl spínač alarmu.
"Jako stín..." začal šeptat. "Jste jako můj vlastní stín. Jako moje špatný svědomí. Nepustíte se mě ani na chviličku, a když už si myslím že ano, objevíte se za mnou na nejbližším rohu!!!" Stiskl jsem tlačítko. Rozezvučela se siréna. Utekl. Zbyl po něm jenom mastný otisk ruky na skleněné přepážce.

Vídal jsem ho den co den. On byl moje noční můra a já jeho. V davu jsem ho zahlédl, jak kličkuje mezi lidmi, sráží je lokty a šlape jim na nohy. Při cestách taxíkem jsem ho míjel na ulici. Na veřejném záchodě jsme oba čekali na uvolnění pisoáru. Byl všude. 

Na konci týdne bývám unavený. Je to jako cílová rovinka u dlouhé tratě, poslední zbytky sil utopíte ve vítězném provolávání slávy a pak se nezmůžete na nic jiného, než se plazit po dráze s vyplazeným jazykem a vypoulenýma očima. V takových chvílích přestávám věřit tomu, co vidím. To, že uvidím jeho, hned jak opustím Empiria Building, jsem vlastně očekával. A zrovna dnes mi to bylo jedno. Abych se provětral, rozhodl jsem se, že domů půjdu pěšky. Bydlím v jednom z těch kubistických domů na nábřeží a občas je to pěkná procházka. Nepřekvapilo mne ani to, že šel stejným směrem. Nemohl běhat, kulhal. Byl jsem u toho, když si pohmoždil nohu, spatřil mě u výstupu z metra v Kobylisích. Eskalátory jsou tam dlouhé a prázdné. Díky tomu mohl dobrých dvacet metrů metat kotrmelce. Ani jsem se nezastavil, abych mu pomohl. Jeho jednání vůči mně bylo totiž silně impulsivní. Měl štěstí, že si pouze zvrtl kotník. Zraněnou nohu vlekl za sebou a hystericky se rozhlížel. V ulici V Pevnosti jsem si radši sedl na lavičku a přelouskal si noviny. Když se to tak vezme, tak mi ho vlastně bylo i líto. Ať si zatím zmizí. Třeba z mého života.
Kromě toho, že nastal očekávaný pokles našich akcií se nic zajímavého nestalo. Jo a v Iráku byl krvavý den. Občas mám pocit, že se noviny sjíždějí přes kopírák. Seběhl jsem schody vedoucí z vyšehradské skály a už jsem byl doma.
Odemkl jsem. Zdálo se, že jsem v předsíni zapomněl zhasnout. Teda alespoň se svítilo. Zul jsem si boty.
Z kuchyně byla cítit čerstvě zalitá káva a v obýváku běžela televize.
A v mém křesle, v mém oblíbeném křesle až z Kanady seděl - on...

Chvíli jsme mlčeli. Já se opřel o futro dveří, on křečovitě svíral opěrku. Opět mu stoupla krev do hlavy a vypadalo to, že bude mít záchvat, ostatně jako pokaždé, když mě spatřil. Pak vstal. Došel až ke mně a stoupl si na špičky. Chtěl se mi podívat zpříma do očí.
"Odejděte!" sykl. "Vypadněte z mého domu!"
"Moment?" pomalu jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama. "Z vašeho domu? Člověče, víte co povídáte?"
"Jděte. Teď hned!" Asi to myslel vážně.
Chystal jsem se na to, že ho popadnu za límec a bez jakýchkoliv emocí ho vyhodím na ulici. Ať si zase klidně rozbije nos. Tohle prostě přehnal. Netuším, jak se dostal do mého domu, ale bylo mi jasné, že tu nemá co dělat. Vztek z toho, že mi takhle sprostě nabourává život ve mně neuvěřitelně kynul. Pak se ozval tikot psích drápů na plovoucí podlaze. To byl Henry, můj pes. Henry, který nesnesl ani moje nejlepší přátele. Henry, který vždycky poslouchal jenom moje rozkazy. Henry, statný dobrman.
"Henry, sedni!"
Uposlechl. Což bylo v pořádku. Měl poslouchat svého pána.
Jenže ta slova nevyšla z mých úst... Udělalo se mi špatně. Jen okrajově jsem vnímal slova toho muže.
"Máte poslední šanci," oznamoval mi, zatím co jsem se kácel do temnoty. "Opusťte můj dům, jinak na vás poštvu psa." Hlas mu rozčilením přeskakoval.

Vůbec netuším, jak jsem se dostal do zahradního altánku. Jen jsem seděl na hoblované lavici a snažil se urovnat si myšlenky. Byl jsem zmatený, jako snad nikdy. Jako přes silné brýle jsem sledoval, jak rozsvěcí v mé ložnici. Pouští si mou hudbu. Čte si mé knihy. Pak zhaslo světlo. Předpokládal jsem, že si lehl do mé postele a pokouší se usnout.
Prohlížel jsem si kubistický dům, majestátnou vilu stojící pod Vyšehradem. Architektonický skvost. Ač mi byla důvěrně známá, nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Viděl jsem ji poprvé v životě.