Vězení

Samota, tíseň a beznaděj se na mě snesla

a uvrhla mě do okovaného křesla.

Do křesla Tvé moci, z něhož úniku není,

musím zde zůstat do konce představení.

Můžu křičet a řvát - však bez vydání jediné hlásky,

stala jsem se vězněm a otrokem Tvé lásky.

Rychleji než první ranní paprsky pohladí Tvá víčka,

přitavila se na mé oči růžová sklíčka.

Musí být však temnější než nebe o půlnoci, jež noční zloděj ulehčí o hvězdy i měsíc

- nelze přes ně pohledět,

snažím se Tě dohonit jako princ popelku, jenž ztratila svůj střevíc,

abych Ti mohla tajemství povědět.

Chci vykřičet do světa celého

knihy srdce mého všechny kapitoly.

Buď můj Romeo

a já si půjčím Juliinu roli,

byť na záblesk života mého

a i když konec bolí.

Má naděje se jako lístek zvadlé růže pomalu snáší k zemi,

v Tobě ke mě láska v žádné podobě není.

Proč se snažíš být tak krutý?

Stále znovu házíš do moře pruty.

Snažíš se jimi získat to co nechceě ode mně,

vrážíš mi nůž do těla pomalu a jemně,

mé jizvy nelze spatřit lidským okem,

sedíš vedle a vzdaluješ se mi rychlým rázným krokem.

Tvé prázdno je blízko

a Tvá duše a mysl jsou vzdálené,

je mi nepopsatelně úzko,

mé nitro je strunou svázané.

Jen s Tebou vnímám barvy syté,

jenž mě samé zůstávají skryté,

mohly by získat i tvar - kdybys chtěl -

- šíp Amorův by to Tvému srdci pověděl.