Vše o Alanovi 7

Napsala jsem to tak, jak mi to Alan vyprávěl.

Alan:

Asi dva tejdny po tej havárii už jsem měl všude krásný hojící se strupy. Vidim to jako dneska, někdo musel dojít s Kikinou - to byla naše jezevčice - ke zvěrolékařovi na injekci. Měl jsem prázdniny a spoustu času, tak jsem tam s ní vyrazil já.

Vracel jsem se pak zpátky autobusem, byl to kloubák a já stál přesně na tom kloubu, aby to se mnou hezky točilo a Kikinu jsem měl v náručí. Pamatuju si, že tehdy jsem výjimečně měl na sobě normální oblečení. Takový bílý triko s krátkym rukávem a vytahaný sportovní šedivý kraťasy. A přistoupila holka. Byla mladší, bylo to na ní vidět, úplný kuře. Ale hezká. Měla takovou barevnou krátkou sukni a barevný triko a boty na platformě…

Stoupla si taky do toho kloubu. Prohlížela si mě, koukala na ty odřeniny a zjevně jí to fascinovalo. Kikina na ní začala dorážet a ona jí pohladila.

„Jak se jmenuje?“ Zeptala se.

Já stačil jen odpovědět : „Kikina,“ protože zrovna autobus zastavil a já byl doma.

„Tak ahoj.“ Řekl jsem trochu trapně a vystoupil.

Byla to jen epizoda, nepřikládal jsem jí žádnej zvláštní důraz, popravdě, do dvou hodin jsem o ní nevěděl. Paměť jsem utopil v heroinu. Ale ona to neměla bejt jen epizoda, jak se ukázalo pozdějc. Mělo to bejt osudový setkání.

 

*

Zoe:

Nepamatuju se kam jsem to tenkrát jela. Jistý je jen, že jsem jela stejným autobusem jako on. Nastoupila jsem a on tam byl. Stoupla jsem si kousek od něj a pozorovala ho. Byl celej odřenej, zmlácenej. Já přemejšlela co se mu asi stalo, co asi dělal. Tohle mě vždycky bavilo, vymejšlet si o neznámejch lidech různý věci.

V náručí držel jezevčíka. Pohladila jsem ho a zeptala se jen tak ze slušnosti:

„Jak se jmenuje?“

On odpověděl: „Kikina.“

 A vystoupil. Myslela jsem na něj potom. Přemýšlela jsem kam asi šel, co tam dělal, proč a za kým šel.

 

*

Alan:

Pak jsme jednou leželi u vody. Brácha jel s tou svojí k rybníku a vytáhl mě s sebou. Byl jsem to odpoledne zrovna výjimečně doma, Flóri byl tehdy s rodičema na dovolenej a Fan taky někde v trapu, samotnýmu nebo s lidma z Fančiny party se mi nikam nechtělo. Tak jsem zůstal doma a brácha mě překecal, abych vyrazil s nim a tou jeho Luckou k vodě. Že prej už jsme spolu dlouho nikde nebyli a kdesi cosi.

Vůbec se mi nechtělo, zůstal bych radši doma v chládku, zakouřil bych si, pak si třeba šlehnul nebo taky ne - to je podstatný, tenkrát jsem si ještě mohl rozmyslet jestli si dám nebo ne, nepotřeboval jsem to bezpodmínečně - no a četl bych si nebo jen tak ležel.

Ale když brácha vybalil ty kecy, tak jsem se uvolil a jel s nima. A dobře jsem udělal. Ležel jsem pak na dece a koukal po lidech, když jsem si jí všiml. Byla tam ta holka z autobusu. Nepřipadalo mi to důležitý, myslel jsem, že už mě stejně nepozná. Ale přesto, když pak se svým bráchou a nějakou kamarádkou procházela okolo naší deky, řekl jsem:

„Ahoj! My se známe, ne?“

Fakt nevim, co mě k tomu vedlo, ta holka byla malá, mladší než já, nechtěl jsem jí balit nebo tak něco, mohla mi bejt ukradená. Ale prostě jsem ji oslovil.¨

A ona řekla: „Jasně! Kde máš Kikinu?“

Tak jsem jí vyprávěl, že Kikina je teď u babičky a takový podobný bludy, její brácha a kámoška mezitim utekli do vody a ona si sedla k nám na deku.

Pak vypadli i brácha s Luckou a my tam seděli a povídali si, úplně bezprostředně a nezávazně, vůbec ne jako když se vidíme poprvé v životě.

Představila se jako Zoe, ale řekla, že jí stejně všichni říkají Zoja. Povídali jsme celý odpoledne a domluvili se, že jí přijedu navštívit. Myslel jsem jako někdy pozdějc, prostě někdy a nebo už třeba vůbec. Ale nakonec to bylo úplně jinak.

Chtěl jsem večer někam vyrazit, tak jsem volal Fan, jestli už se vrátila. Jenže ona nebyla doma a mě se chtělo něco podniknout. Za žádnou cenu jsem nechtěl bejt doma. Tak jsem vzal kolo a vyrazil za Zoe.

Rodiče byli milý, tehdy na mě ještě nebylo tolik vidět, co jsem zač, takže nic nepoznali. Pozvala mě dál, sedli jsme si na balkón, pili víno ředěný s vodou a klábosili. Výtečně jsme si rozuměli. Domluvili jsme se na příští den odpoledne, že spolu půjdeme někam posedět. Domů jsem odjel okolo půl dvanáctý v noci. Bylo mi úplně jedno, že je tma jak v pytli, že nic nevidím a nikdo nevidí mě, protože nemám blikátko. Byl jsem spokojenej.

 

*

Zoe:

Slíbil mi, že za mnou přijede, ale já vůbec nečekala, že to udělá. Tim míň, že přijede ještě ten den. Kecalo se s nim hezky, to jo, dokonce mě představa, že jsme kamarádi, docela nadchla. Ale skutečně jsem to brala jen nezávazně. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Jenže on se objevil u nás doma ještě ten samej den, co jsme se potkali u rybníka, asi v osm večer a druhej den jsme se sešli znova. Chtěli jsme jít někam na kafe, ale on nakonec rozhodl, že půjdem k němu domů a uděláme si kafe tam.

Celý odpoledne jsme prokecali. A já se to dověděla. Najednou zvážněl, podíval se na mě a povídá:

„Víš, jestli máme bejt kamarádi, musim ti něco říct. Bude lepší, když se to dozvíš dřív než pozdějc. Protože se to stejně dozvíš a kdybys to zjistila až potom a vykašlala se na mě kvůli tomu, bolelo by to víc než teď.“

„A o co jako jde?“ Ptala jsem se a mísila se ve mně zvědavost s neblahým očekáváním a podrážděností.

„Víš, když ti to teď řeknu, začneš na mě koukat skrz prsty, i když vlastně neni proč. Klidně pak řekni nazdar a už se nikdy neuvidíme. Je lepší udělat to teď než až mi na tobě bude fakt záležet.“

Už tehdy pociťoval nějakou zodpovědnost za to co dělá. Ne, Alan nebyl normální feťák. Ten by to prostě neřekl, protože by to nepovažoval za důležitý. Alan to z jakéhosi morálního popudu prozradil okamžitě, přestože on byl taky přesvědčen, že v ničem nejede, že je to jen tak na chvíli, přechodně, že toho může kdykoli nechat. Je to jen zábava, on se teď chce bavit tak fetuje, ale až bude chtít, až ho to začne nudit, prostě přestane. To byli jeho pocity a to jsou pocity snad každýho feťáka. Jenže tak to není. Dejme tomu, že chodíte ze zábavy cvičit nebo hrát na klavír. Když vás to přestane bavit, seknete s tim a začnete s něčím jiným nebo se budete nudit doma u televize. Ale drogy? To je úplně jiná situace.

Alan teda řekl: „Víš, rád experimentuju. Občas se sjedu heroinem, to je, co chci říct.“

Udělal krátkou pomlku, koukal jak se zatvářím. Já měla výraz naprostýho soustředění, čekala jsem co bude dál. Tak pokračoval:

„Nejsem závislej, jen mě to baví. Miluju ten pocit, nejsem žádná hnusná fetna, která to dělá ze zvyku nebo ze zbabělosti. Já to dělám, abych si něco užil. A proto taky můžu kdykoli přestat. Třeba teď jsem to už čtyři dny neměl. Nejsou tady mí kamarádi tak nefetuju. Sám to nemá cenu. Sám se nebavím tak neberu. Pro mě je to prostě zábava.“

Byl to proslov. Já byla (a vlastně ještě jsem) dost alternativní bytost a když mi oznámil takovou věc, nevyděsilo mě to, nezhnusil se mi tím, nenutilo mě to vzít nohy na ramena a utéct, protože taková společnost by mohla bejt nebezpečná. Ne, naopak mě to nadchlo. Navíc jsem v tý době zrovna přečetla knížku My děti za stanice ZOO, takže jsem toho byla plná. Byla jsem očarovaná, že potkávám někoho, kdo to opravdu zažívá, že to jen nečtu na kusu papíru, ale slyším na vlastní uši, vidím na vlastní oči.

„Takže jestli mě teď považuješ za odpad společnosti, nenutim tě, můžeš jít a už mě nikdy neuvidíš, to slibuju. Chápu, že lidi, co netuší jaký je se občas pěkně sjet, užít si to a pak bejt zase zbytek času úplně normální, to odsuzujou a nedělaji rozdíly mezi smažkama a lidma jako jsem já.“

Když na to teď myslím, napadá mě jak krásně si to zdůvodňoval nejen přede mnou, ale hlavně  sebou. Využil mě k tomu, aby sám sebe obalamutil, že nedělá nic špatnýho, že je úplně v pohodě. Potřeboval sám sebe přesvědčit. Je to směšný.

„Mě to ale nevadí.“ Řekla jsem a byla to pravda.

Byli jsme tenkrát oba úplný hovada. Ani jeden z nás si neuvědomoval nebezpečnost našeho chování. On chtěl fetovat a myslel, že mu nic nehrozí, že o nic nejde. Já fetovat nechtěla, ale toužila jsem mít něhoko, kdo mi poví všechny ty pocity co při tom zažívá, někoho, kdo to fakticky zná, pyšnit se velkym, odvážnym a drsňáckym kamarádem, kterej bere drogy. A to byl ten průser.

 

*

Alan:

Čekal jsem, že až se Zoja doví, že beru drogy, vykašle se na kamarádství se mnou. Od první chvíle, kdy jsem si spatřil, mi připadala jako moc, moc dobře vychovaná holka z dobrý městský rodiny, která dělá všechno jen tak jak má, jí zdravě, učí se, poslouchá rodiče a jednou bude mít za muže inženýra k tomu dvoupatrovou vilku a dvě roztomilý děcka. Aby bylo jasno, já tenhle způsob života v nejmenšim neodsuzuju, je mi ukradený jak kdo žije a vlastně-žít jako mazánek je v konečnym důsledku  určitě lepší než brát drogy, a to i přesto, že si z tebe budou rádoby bohémové dělat prdel, že jsi měšťák. Tím jsem chtěl naznačit, že jsem jí vůbec nepohrdal, jen jsem prostě měl pocit, že je taková a tudíž, že se drogy lekne a uteče.

Zmýlil jsem se. Byla sice vychovaná opravdu dobře, ale výchova není všechno. Myslím, že v ní bylo něco kojotskýho, nebo jak bych to řekl. Prostě přirozená touha zahrávat si, poznat všechno, o čem se říká, že to je špatný a škodí to. A tak se pro mě nadchla. Začali jsme se scházet každej den, jezdil jsem za ní na kole vždycky ráno, už v devět a povídali jsme si u nich v kuchyni až do večera. Chodili jsme spolu na procházky s jejím psem a pořád jen kecali a kecali. Zní to asi  strašně divně, na jedný straně jsem byl životem, sebou a vůbec vším tak hrozně otrávenej, že jsem  musel brát drogy, abych se trochu odvázal, na druhý straně mě naplňovaly rozhovory s o dva roky mladší holkou…

---