Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Myšlenka. Co to vlastně je? Každý to vidí z jiného pohledu. Například někdo v tom vidí pouze slovo. Já v tom vidím něco víc.
Občas když sedím ve vlaku a pozoruji tváře ostatní lidí, vidím něco, co oni v podstatě skrývají a nechtějí, aby to bylo znát. Někdo má v pohledu úsměv a jiný se tváří jak kakabus.
Ale z každého svítí kouzlo. Zní to jak bláznovství, ale každý člověk má své kouzlo, svou barvu, svou energii. A zase každá energie má svou barvu. Ne, není to bláznovství, je to život.
Znám příběh jednoho chlapce, který neměl svou vlastní žlutou energii, který neměl často úsměv - ale není nás takových víc???
Osm hodin - ten krátký pohled na hodinky mu stačil k tomu, aby se zase zamračil. "Bóže, ještě tu musím být tak dlouho..." Nesnášel to tu. Byl mezi samými knihami a muzikou a ... "Dane, Dane" - ozvalo se už asi potřetí. Rozhodl se, že konečně bude reagovat a odešel za Petrou, která jako vždy něco hledala. "Co je Péťo?", stěží vyloudil na tváři úsměv. Viděl, jak Petra otvírá pusu, ale vůbec ji nevnímal. "Jdu si dát pauzu na cigáro" byla jeho odpověď. Petra udělala kyselý obličej, taky si o něm asi myslela svoje. S úlevou vdechl nikotin a pohrával si s tou chutí v puse. Aspoň, že večer vypadnu někam s Mílou, pomyslel si, toho nemít, tak by to bylo fakt na mašli. Neznali se sice od dětství, ale znali se víc než dobře. Seznámil se s Milanem asi před dvěma lety - a to byl ještě otec naživu.... Zase na to myslel, proboha a to si ani neuvědomil, jak se tím ničí.
"Dane, tak sakra - Dane???!!! Půjdeš něco dělat, nebo to tady u těch lidí mám odřít sama!!!???" Típl zbytek cigarety a koukal, jak letí k botě nějaké nafintěné nádhery. Vrátil se dovnitř. "Ne, nestojí to za to, abych se tu dřel, dyť tu makám jak trotl a ....". Petra mu vrazila do ruky hrst cédéček - "dej to do polic, jo?". Položil to na stůl a šel zatím srovnat knížky.
Odpoledne po práci si šel na chvíli lehnout. Bydlel v bytě u kamaráda. "Dane, tak doprčic vezmeš ten telefon???" řval už na něj hodnou chvíli Venca. Vzal ho, volal mu Milan - tak co, v kolik dorazíš? Odpověděl, že na osmou a už poněkolikátě věnoval pohled hodinám. Asi se budu muset probrat, uvědomil si, vstal a šel se oblíct.
"Čau Dane" plác mu rukou na rameno Milan, "vrať se nám dolů na zem". Vždyť sem v pohodě, protáhl obličej Dan. Milan pokračoval, "Připrav si hlásek a dem na to". Byl rád, že se dostal k těmhle lidem, už nějakou chvíli spolu měli skupinu - alespoň něco, co ho bavilo.
Na to, že je mi 23, tak je ten život slušně otravnej. "Hele Mílo, nemáš trávu?, napadlo ho. Milan měl, a tak si dali. Aspoň zapomene na ten mizernej svět. Byla to úleva. Teď se konečně cítil zase fajn a v pohodě. "Tak dem na to", usmál se Dan.
"Mizernej budík", překryl si hlavu peřinou. Vstávat? A v šest? - to je sadismus. Rozhod se, že nepůjde do práce a brkne, že na něj něco leze - fajn nápad. Vzala to Petra, která jako vždy si neodpustila nějakou poznámku. Lezla mu na nervy, jako už tolikrát před tím. Vzpomněl si na Lindu, už se jí neozval pěkně dlouho - ale co, ona zavolá. Začal mu pípat mobil, kamarád, kterého neviděl už pěkně dlouho, ho zval večer na nějakou oslavu. Přijal - proč taky ne, alespoň se bude něco dít.
Večer vyrazil na devátou hodinu. Už to tam bylo v plnym proudu. Znal z toho asi tři lidi. Pavel ho přišel hned přivítat s lahví v ruce. "Na, vem si", vrazil mu ji do ruky. Vzal, proč by si nevzal, alespoň zase na chvíli zapomene. Pili dost. Okolo půlnoci Pavel zjistil, že došlo pivo, "Hele Dane, dem pro sud ne?" Čapnul klíčky od auta a oba se vypotáceli ven. Jen co vyjeli z příjezdové cesty, uviděli z levé strany oslepující světla. Nestihly uhnout. Kamion je hrnul několik metrů před sebou než zabrzdil. Dan už nic nevnímal.
Probudil se uprostřed bílé místnosti. Hned mu došlo, kde je. "Probral se", vykřikla sestřička a běžela hned k němu. Slyšel svůj vlastní hlas jakoby z dálky. "Co je s Pavlem???", měl jedinou starost. Šok - "Váš přítel to nepřežil", zněla obávaná odpověď. Chtěl vykřiknout, ale selhal mu hlas. Chtěl se posadit, vstát, utíkal, ale... "Co je se mnou sestři???", ptal se už se zoufalsvím v hlase. Neodpověděla, řekla, že jde pro doktora. Chtělo se mu nadávat, ale neměl sílu - vyhledával marně očima někoho známého, ale nenašel.
Přišel doktor a úzkostlivě se na něj díval. "Co je se mnou, tak sakra co???", opakoval beznadějně otázku.
Měl jste štěstí, že jste nezahynul, odpověděl mu lékař. Jinak,.....ochrnul jste na dolní polovinu těla a na celou levou stranu. Další šok - nechtěl žít - proč nezemřel - proč!!! Bylo to jak volání do temnoty, jak volání o pomoc. Zopakoval otázku, i když věděl, že slyšel dobře.
Teď měl ještě míň příležitostí se smát. V duchu se ptal, proč se mu to stalo, proč zrovna on. Vždyť předtím byl tak šťastný, předtím měl všechno, proč se to muselo stát??? Nechápal. Vždyť až teď věděl, že problémy předtím byly malicherné. Teď je to horší. Měl práci, fajn holku, přátele a vlastně všechno. A teď - teď nemá ani naději a už ani chut žít.
*Beznaděj: velice dobrá povídka, čte se vážně skvěle, neřekl bych, že konec je nedodělanej, řekl byhc, že je to uzavřená práce a víc bych do ní nehrabal ... tipuschopné, těší mě, na Písmáku je nám třeba prozaiků a prozaikyň {;o)} jako soli ... jen nevím, co s tím má co dělat ten první blok textu? ten mi připadá jako o něčem zcela jiným...
m.
Máš velmi dobrý vyprávěcí styl, čte se to jedním dechem. Ale na konci jsem čekal nějakou... lepší pointu. Ten poslední odstaveček je takový mdlý. Je to taková známá pravda, co tam píšeš. Není špatné sdělovat známé pravdy, ale tak nějak... neotřele by to chtělo. Ta povídka je velmi dobře napsaná, ale konec jsi vzala hopem.
Doufám, že jsem tě nenaštval:o)
Písmák