Ve znamení orla

Ve znamení orla

Jan Alexandr Janíček

Vlahá ranní rosa pomalu stékala po listech lesa, který větrem zavoněl do širokého kraje. Plody, které urodila dlouhá pole, už byly sesbírány a uloženy v sýpkách, kde měly přečkat zimu. Henry, jako by cítil příchod mrazů, oblékl si plášť, který ho i při dnešním chmurném počasí dostatečně ochraňoval před studeným větrem vanoucím odněkud z Netopýřích hor.

 Už putoval druhý den ze Stříbrného Kamene na jih na Kalkupský hrad, kde se měl setkat se svým bratrancem Peciválem, když pocítil první známky únavy. Posadil se tedy na vyvrácený kmen stromu, kde se s chutí zakousl do svačiny. V těžkých, promáčených, kožených botách ho tlačili prsty a tak neodolal pokušení ochladit si je ve horském potoce. Voda byla ledová. Pomalu brouzdal čirým potůčkem, když ho přepadl pocit štěstí. Mnozí by mohli namítat, jak může potok probudit v člověku pocit štěstí. Henry byl však jiný něž ostatní lidé. Od malička  rozuměl pocitům lidí a přírody. Potok byl evidentně šťastný , že si tu teče jen tak bez překážek, bez zábran  a tak i Henry cítil , co prožívá.

Při pohledu na krajinu, která se před ním rozprostírá , mladík trochu unesen dálkou, zapomněl na čas. Položil se do trávy  a odpočíval. Ležel mezi stébly vysoké horské traviny, když nad sebou spatřil siluetu mohutného ptáka. Byl to orel. Vysoko v oblacích kroužil číhající na svou kořist. Henry náhle s dravcem splynul. Jako záblesk z čistého nebe ucítil hlad, ucítil vztek, který pták několika nevinnými pohyby ve vzduch změnil na chtíč teplé krve putující pomalu do jeho žaludku. Henryho tělo na louce upadlo do spánku, zatím co jeho mysl nespoutaná ulétala stále dál a dál. Byla to nádhera s párem křídel letět nad divokou krajinou Zlaté země, nad pásy vrásnitých hor a klikatících řek, nad jezery a městy, která při pohledu z výšky připomínala spíše skvrny.  Když v tom zavelel predátorův sedmý smysl. Jeho ostrý zrak zpozoroval kořist. Střemhlav letěl k zemi. S pařáty pevně předsunutými pomalu klesal nad svou oběť. Zajíc neměl šanci. Ostré drápy mu zajely pod kůži a křivý zobák mu zasadil smrtelné rány, které by žádné zvíře nepřežilo. I když nechtěně Henry odtrhával teplé zaječí maso zalité krví. Hrdlem ho vtahoval do žaludku, kde se přeměnilo na energii, kterou dravec tak moc ke štěstí potřeboval. Jeho hladu byl konec.

  Henry byl tak očarovaný divokým zvířetem že málem zapomněl na poslání, které ho do těchto končin přivedlo. Snažil se vrátit zpět, zpět do svého bezduchého těla, které leželo dole na louce, ale bezvýsledně. Už málem ztrácel naději, když pod sebou uviděl loveckou smečku. Nepřemýšlel ani vteřinu a snesl se dolů. Napadla ho myšlenka, kterou již jako mladík slyšel od dědečka: Smrt je jen prostředek, prostředek k vysvobození

Psi netrpělivě čekali na povely svých pánů, když jim slunce nad hlavou zakryl orel a snášel se stále níž a níž. Bez rozmyslu napadl jednoho z lovců. Ten z vyděšeně zakřičel: „Zastřelte tu bestii!“ muži stáli jako zkoprnělí. Ani jeden se neodvážil na mohutného ptáka vystřelit. Až si napadený muž musel s orlem pomoci sám. Vytáhl nůž a rychle bodl Henryho do opeřeného těla.  Strašlivá bolest  po vpichu mohutného orla skácela k zemi. Zdálo se mu že padá do nekonečna, do bezedné rokle z klikatých skal. Před  očima mu přeběhly neuvěřitelné orlí myšlenky. Na to jak vyrůstal v zajetí a jak se pomocí malého děvčátka dostal ven, jak prožíval první zážitky z letu.

Ve zlomku vteřiny Henryho hltala záře. Byl to nepříjemný pocit tísně a  strachu. Cítil že vybuchne, když náhle procitl s hlasitým vřískotem ze spánku. Byl opravdu zpátky? Ano, konečně uslyšel ten známý tlukot lidského srdce bušícího hluboko v jeho hrudi. Tlouklo nepředstavitelně rychle. Asi to byl jenom sen, pomyslel si a s úlevou položil unavené tělo zpátky do trávy.