Vzkříšení

Když vyjeli ze skal Aquirifenu a dorazili k Redairskému lesu, zastavila Armelie koně. Vévoda následoval jejího příkladu a čekal. Čekal, co udělá, co řekne… na cokoli. Dívala se kamsi před sebe, ale nedokázal vytušit, co sleduje; před nimi se rozprostíral jen obrovský les, neproniknutelný pohledem. Koně se popásali, Armelie stále upírala zrak do neznáma, když se odvážil promluvit.

"Cesta do Niagroru trvá asi sedm hodin, možná osm. Když pojedeme rychle. Chceš-li tam do večera být, měli bychom si pospíšit," řekl tiše, ale důrazně a ani si neuvědomil, jak rychle přešel od oficiálního tónu vladaře ve vztahu k čarodějce, která hrála úlohu spojence, k přátelskému tykání. "Už takhle dojedeme zpátky za tmy," dodal zamyšleně.

Neodpověděla. Skoro neznatelně kývla hlavou a pobídla svého koně.

Flamien kráčel rychlým krokem přes nádvoří a v mysli stále převaloval pochyby o vévodových důvodech jet s čarodějkou osobně, když jej zastavil vévodův mág Frediron.

"Slyšel jsem, že Malefika už je tady-"

"Už zase odjela."

Frediron překvapeně pootevřel ústa, nevěda co má říct.

"Odjela? Ona si to rozmyslela? Nebo snad-"

"Do Niagroru. Vévoda ji doprovází."

Mág povytáhl obočí a myslel si své. Bez dalšího vysvětlování se otočil a spěchal zpět do své knihovny. Proč se mně nikdy nic neřekne, hudroval. Proč se všechno dovím jako poslední. Proč vévoda odjel s neznámou čarodějnicí kamsi pryč, do země stínů, proč se rozhodl tak náhle a neposlal s ní Flamiena. Proč riskuje, u Morligů přece nikdy není nic jisté.

Vévoda zprvu ani nechtěl věřit tomu, že by byl jeho odhad tak mylný. Za šest hodin projeli Redairským lesem a teď stáli před hradbami Niagroru.

"To je neuvěřitelné," zformuloval svůj úžas do slov. Ve skutečnosti jej celou cestu vedla a někdy projížděli místy, která viděl poprvé.

"Dovnitř se nedostaneme?" zeptala se Armelie a prohlížela si vysoké hradboví.

"Nechtěj se dostat dovnitř."

"Proč?"

Její přímá otázka ho trochu znejistěla. Niagror byl opředen mnoha mýty… vlastně nic, co o něm mohlo být řečeno, nebylo podloženo. Kdo ví, jestli je pravdivá historie o jeho pádu.

"Říká se, že by tě roztrhali stíny a kusy tvého těla by roznesli po celém Lúmenorbis. Že se vstupem by tvé tělo zemřelo a ty by ses stala stínem - pokud by tě mezi sebe přijali. Že královský mág spálí bleskem každého, kdo se pokusí vstoupit v domnění, že je nepřítel." Otočil se k ní. "Nikdy to nikdo nepotvrdil, ani nevyvrátil."

Armelie se pokoušela proniknout vědomím za hradby Niagroru a zjistit o něm víc. Nedařilo se jí to. Možná že jí samy stíny bránily. Cítila jejich blízkost, ale určit, jestli jsou jen uvnitř hradeb nebo jestli stojí vedle ní, nedokázala. Proklatý pátý stupeň, pomyslela si zlostně. Schopnost vidět stíny stejně jako znalost siralštiny byly zatím mimo její schopnosti.

Pobídla koně k pomalému klusu. Vévoda Adrien sice netušil, kam se chce vydat, ale následoval ji. Po chvíli se zastavila a znova se upřela zrak k vrcholu mohutných hradeb. Zase se na okamžik rozjela a znovu se zastavila. Její jednání působilo trhaně… a jak ji vévoda pozoroval, připadlo mu, že občas zahlédl v jejích očích plamen pochybnosti a zoufalství. Neříkala však stále nic, nepřiblížila se ke kamennému valu ani nevyslovila přání, že se chce vrátit.

Asi hodinu popojížděli kolem hradeb. Armelie pak sesedla z koně a pomalu, jakoby nejistě se přibližovala k hradboví.

Dotkla se rukou studených kamenů. Vlastně odrazu studených kamenů, uvědomila si. Vzpomněla si na Dënuela a jeho vyprávění o pádu Niagroru. A jeho zmínku, že Niagror zůstal tkvět v čase - že už reálně neexistuje, ale jeho odraz stále stojí na stejném místě jako kdysi předloha a vytváří tak jakýsi pofidérní domov pro stíny. Kameny byly skutečně průhledné, nedalo se však pochybovat o tom, že tvoří hradby stejně pevné jako byly ty dřívější.

Díky transparentnosti bylo možné nahlédnout do říše. Ale ani čarodějky ani mágové nedokázali proniknout zrakem přímo do uzavřených domů či do středu království, do královského hradu.

Obrátila se na vévodu. Také sesedl z koně; přidržoval jeho uzdu, cosi mu šeptal a krmil ho nějakým ovocem. Armelie se usmívala jejich souhře a zvláštnímu rozhovoru; přemýšlela o vévodovi a o tom, jestli by snesl, kdyby mu řekla o nevyhnutelném neúspěchu, který možná bude mít pro jeho říši fatální dopad. Když si všiml, že jej pozoruje, nepatrně se usmál, jako by se omlouval, že se jí nevěnuje. Vydal se směrem k ní, ale jeho kůň očividně úmysly svého pána neschvaloval a snažil se zapřít a nepohnout se ani o píď. Krátce s ním bojoval, domlouval mu; připadalo mu, že se chová dost komicky.

"Rmaeor je odtud ještě daleko?" zeptala se jej.

Zvedl hlavu a pokoušel se nebrat ohled na škubajícího se koně. "Docela ano. I když teď je cesta přístupnější než lesní stezky, myslím, že by to trvalo asi tak…" svraštil čelo a zkoušel si představit si vzdálenost mezi zadní hradbou Niagroru a Rmaeorem, "myslím, že zhruba tři hodiny. Ale pokud ti mohu něco doporučit, odlož to na jindy. Do tří hodin se začne stmívat a zůstávat přes noc v lese vraždících stromů není nic moc příjemného."

"Dobře."

Její rychlý ústup ho až překvapil.

"Proč chceš jet do Rmaeoru?"

"Vlastně ani nevím. Jak dlouho můžeme zůstat tady? Než se setmi… ?"

"Redairský les je bezpečný a nejsme od něj daleko, takže… dvě tři hodiny." Ale pořád mi nedochází, co tady chceš vlastně dělat ani proč tu jsme, dodal v duchu.

"Fajn."

Poodešla od něj trochu dál a koně nechala stát u hradby.

"Potřebuji… něco vyzkoušet."

Otočila se na něj, aby zachytila jeho výraz. Pokrčil rameny a ustoupil s oběma koňmi o několik kroků zpět. Bylo to celkem zbytečné gesto, čarodějka sama kráčela od něj pryč. Díval se za vzdalující se siluetou. Pochopil, co chce asi zkusit.

Několik desítek stop od něj se zastavila a připravila svou mysl na vyvolání ducha niagrorského mága a jeho krátké vtělení do fyzického těla.

Urputně se snažila vniknout myslí do nitra Niagroru, aby jej mohla vyhledat. Stíny se bránily. Uvolnila trochu své soustředění a utlumila křečovitou snahu o účinek. Dovolila magii, aby jí volně proplouvala. Ve vědomí se jí usazovala různá momentálně nepotřebná kouzla a zase sklouzávala dolů, uvolňujíc své místo jiným. Po nějaké době ucítila pevné zakotvení jednoho zaklínadla a postupné prolnutí s koncentrací. Bylo neuvěřitelně silné; eliminovalo všechny ostatní myšlenky a zatlačilo je neznámo kam. O jejich osud se však teď Armelie nezajímala. Po chvíli přestala vnímat své hmotné tělo - najednou spatřila, proč nepronikla dovnitř. Vstoupit mohl jen její duch, zcela osvobozený duch… Adrien sebou škubl, když spatřil, jak tělo Armelie padá nehybně do trávy. Překonal však nutkání vydat se k ní; trpělivě sklonil hlavu a zabořil se do hřívy svého vraníka.

Armeliin duch vstoupil do Niagroru. Pohyboval se neuvěřitelně rychle, vnímala jen svistot vzduchu a rozmazané šmouhy vybledlých barev kolem sebe. Stála před zámkem. Prošla přes padací most a vstupní branou - z neznámého důvodu ji královská garda mlčky uvolnila cestu. Míhala se chodbami a spojovacími halami, až našla knihovnu královského mága.

Měla tedy jeho ducha; musela jej vyvést ven za brány Niagroru. Signalizovala mu pohledem, proč přišla. Pochopil a proměnil se v zapečetěný pergamen. Armelie jej schovala pod plášť a vydala se chodbičkami zase ven z paláce. Cestu měla tentokrát ztíženou díky odnášení mágova ducha - žádný obyvatel Niagroru nesměl říši svéhlavě opouštět. Garda hlídající bránu jí zatarasila cestu. Přesvědčovala je, že je poslem a má doručit naléhavou zprávu. Jako doklad pro svá slova jim před očima zamávala mágem v podobě pergamenu stočeného do ruličky.

Prošla. Zatížená duchem mága nemohla proletět na druhou stranu hradeb tak rychle, jak se dostala dovnitř, navíc si ji každá městská hlídka dost podezřívavě měřila a bylo otázkou času, za jak dlouho ji některá zajme a odvede před panovníka.

Zahnula do jedné z úzkých a zdánlivě opuštěných uliček a změnila se v motýla. Zpod křídel jí však vypadl pergamen. Rychle se vrátila zpět ke své podobě a zvedla z prachu list papíru, za ní už se však hnala hlídka. Utíkala, jak nejrychleji dovedla, ale vzhledem k tomu, že muži z hlídky už zburcovali všechny své kolegy v dosahu, byl její závod marný. Hořečnatě přemýšlela, jak jim uniknout.

Nejschůdnější cesta byla proměna. Zahnali ji do slepé uličky a slyšela křik jednoho ze strážců: "Tvé tělo budou žrát supi a krkavci!" V ten okamžik si vzpomněla na aquirifenské posly - orly, připevnila si ruličku k noze a proměnila se v orla.

Teď už jí nic nebránilo v cestě ven. Dolétla ke svému tělu a vstoupila do něj.

Adrien s ulehčením pozoroval, že se ležící čarodějka nepatrně pohnula. Chvíli se nedělo nic, a tak si nebyl zcela jistý, jestli jej nezmátly smysly. Brzo se však zvedla a před sebou držela pergamen.

Pečeť nebylo možné rozlomit. Vyvolala oheň, aby ji roztavila, ale dřív než se skutečně rozhořet, zhasila jej. První, co by se vzňalo, by byl sám pergamen. Strnula a hledala v mysli místo, aby vypátrala jiné kouzlo umožňující zbavit se pečeti a zachovat list papíru. Cítila, že ji na prsou cosi chladí a že se svěží energie šíří směrem k hlavě. Egeorin.

Vyjmula jej zpod pláště a dlouze mnula v dlaních. Do prstů jí probíjely magické částečky. Kobaltiny zasazené v černém arebrenu svítily tak mocně, že v jejich záři barvy okolního světa zešedly a nabraly nový odstín, azurově modrý. Teď už se jí podařilo zlomit pečeť - egeorin jí dával sílu lámat i ocel. Dva kusy vosku dopadly k jejím nohám a pomalu začaly nabírat podobu královského mága. Armelie se chvěla a pomalu, velice pomalu otevírala pergamenový svitek. Stáhlo se jí hrdlo a napjaly všechny svaly v těle; první řádek byl napsán fororštinou, jazykem čarodějek. Trochu se uvolnila. Zvedla se mohutná bouře, nebe se zatáhlo a nepropouštělo žádné sluneční paprsky. Krajina potemněla. Přečetla i druhý řádek a spatřila před sebou obraz Remuina. Sklouzla očima na další řádku. Siralština. Vzletní se nemýlí, Dënuel se nemýlil. Vyděšeně zírala na znaky, které jí vůbec nic neříkaly, a zároveň zaslechla svůj hlas, jak neznámé písmo předčítá. Cítila v sobě cizí energii - duch královského mága do ní vstoupil. Postupně se její hlas zadrhával až zmlkl úplně. Mág stál před ní a z jeho pohledu se nedala vyčíst ani zloba, ani zklamaná naděje, ani radost, nic. Vtiskla si znaky do paměti, ale nedokázala je přečíst. Nedokázala dát mágovi hmotnou podobu, aby mohl zrušit prokletí Rmaeoru. Obraz mága před ní začal blednout a bouře sílila. Nakonec zmizel úplně a pergamen se jí rozpadl v rukou na prach, který dřív než dopadl na zem, zmizel. I když bylo dávno po všem, strnule stála - s nataženýma rukama, pohybujícími rty.

Ona to nedokáže, prolétlo Adrienovi hlavou. Když ne ona, nikdo to nedokáže. Hlavou mu vířily černé obrazy bojujícího Aquirifinu, krvácejících elfů, bortících se skal, Dmorgů… A oba nehybně stáli ztraceni ve vlastních myšlenkách. A kolem nich zuřila bouře.

Mlčky dojeli k okraji Redairského lesa. Armelie obrátila koně a upřeně se podívala na vévodu.

"Možná bych vám mohla pomoct jinak. V boji."

Vévoda pochybovačně potřásl hlavou.

"Mohla bych vyvolat bouři, která-"

"Co by nám to bylo platné? Chci říct - oslabilo by to nás, naše šípy by minuly své cíle. Nebo bychom je nemohli vystřelit vůbec, aniž bychom se strachovali, že se obrátí a zasáhnou v našich řadách…"

"Nebo mlhu. Zmátla by je a cestu k Aquirifenu by ani nenašli."

"Ale ztratili by směr?"

"Mohla bych je od něj vychýlit. Zavést je do močálů."

Vévoda upíral zrak kamsi do dálky, jako by si v duchu konstruoval situaci a hledal východisko. Hustá mlha… jenže jeho badatelé mající na starost Rmaeor stejně jako mág odhadovali jejich armádu na několik tisíců. Svést je z cesty všechny? Dokázala by je ovládnout všechny?

"Nechám ze země vyrašit stovky rychle rostoucích kůlů s ostrými hroty… oslepit je… obrátit jejich zbraně proti nim samým… mohu pomoci vašim bojovníkům, léčit jejich rány…" čekala, že na něco zareaguje, ale marně.

Armelie si uvědomovala rozdíl mezi magií ovládanou čarodějkami a čaroději a také tušila, že vévoda svěří úlohu držet ochrannou ruku nad řadami smädienských i aquirifenských elfů svému mágovi. Přesto se snažila být jakkoli nápomocná.

"Armelie…"

Stál kousek od ní. Jak krásně zní mé jméno v jeho ústech, myslela si zmateně. Jak krásné je, když…

"Co se vlastně stalo?"

"Pátý stupeň. Siralština."

Zdálo se, že jí nerozumí. Tázavě nadzvedl obočí a váhavě se zeptal:

"Siralština?"

"Jazyk mágů, zaklínací formule," řekla Armelie a až když uslyšela, jak úsečně její slova znějí, dodala na vysvětlenou: "Z toho pergamenu musím přečíst zaklínací formuli, abych vrátila mágovi jeho hmotné tělo. Část je psána ve fororštině, což je jazyk čarodějnic, s jehož znalostí se každá čarodějka narodí, část v siralštině, jazyku mágů. Ke znalosti siralštiny mi chybí pátý stupeň."

Díval se do země. Přemýšlí… nad čím? Jak mne slušně vyhodit? Jak sdělit lidu, že jsem zklamala jeho důvěru a zmařila jejich naděje? Armelie se cítila nejistě a ponurá atmosféra zšeřelého lesa jí náladu dvakrát nepozvedla. Adrien si přejel jazykem suché rty a zeptal se:

"Co potřebuješ k dosažení pátého stupně?"

Armelie měla na chvíli pocit, že se přeslechla. Že by jí chtěl pomáhat k dalšímu vzestupu? To není možné…

"Prosím… co potřebuješ k dosažení pátého stupně?"

On se jí omlouvá, on, který měl tisíce důvodů ji nenávidět!

"Prsten elfů z Mungilu."

Zvedl k ní oči a ona si všimla, že ji prosí, aby se vydala na cestu a pokusila se prsten získat. Neuvědomuje si, že to není tak jednoduché, blesklo jí hlavou. Asi toho moc o čarodějkách neví. Ale přikývla. V duchu už se rozhodla - nevrátí se s ním zpátky do Aquirifenu, pojede rovnou odtud. Cestu najde, její mysl jí povede. Pátravě se na něj podívala. Má před sebou dlouhou cestu Redairským lesem, teď, ve tmě. Odvázala od sedla plátěnou mošnu s ambrelami, kterou dostala ráno od Dënuela a podala mu ji. Sundala si z vlasů tenkou kapuci a lesem se rozlilo jemné namodralé světlo třpytících se kameolů. Vyprostila z kadeří jeden ledový kamínek a vtiskla jej vévodovi do dlaně. Podíval se na ni trochu nechápavě.

"Opouštím vás. Nemá smysl se vracet, teď… Pojedu tedy do Mungilu. Nepochybuji, že vy byste svou cestu našel, ale tohle vám vaše hledání možná usnadní."

Pohrával si s kamínkem, usmívaje se. Alespoň něčím jsem jej potěšila, řekla si trochu smutně.

"Tedy sbohem. Slibuji vám, že udělám všechno… všechno…," zajíkla se. Chtěla se obrátit a rozjet se, ale podával jí zpět její mošnu.

"Ale ne… je vaše. A vše, co je v ní," řekla trochu uvolněnějším tónem.

Povolil šňůrku a zkoumavě si prohlížel obsah vaku.

"Pro mého mága?" zeptal se pobaveně.

"Pro mága?" řekla a schválně zdůraznila slovo mág, jako by byla jeho úvaha nepochopitelná a jako by nevěděla, co ambrely znamenají pro mágy.

"Pro vás, můj pane," dodala a naznačila pohybem ruky drobnou úklonu, "mágové ať se snaží sami."

Děkoval jí očima; prohlížel si ji, chtěl si její podobu vtisknout do paměti. Její bledou pleť, vlnité vlasy s ledovými hvězdičkami, její jiskrné oči…

Pobídla koně a rozjela se. Neohlédne se, říkal si, požene koně tryskem až k zemdlení. A jednoho dne se jí skutečně podaří získat Mungilský prsten. Kéž by ten den byl jedním z těch, které jim zbývají do probuzení Dmorgů.