Setkání

Uháněli jako blesk, přesto se jí zdálo, že se vlečou. Pobízela koně; nejprve slovy, potom bodáním, nakonec kouzly. Vložila do něj tolik magie, že si nebyla jistá, že se nezhroutí, až z něj kouzlo postupně vyprchá.

Krajina kolem spala ponořená v měkké tmě. Sálal z ní takový klid, ztělesněná harmonie, že to Armelii při porovnání s vlastním stavem neskutečně rozčilovalo. Vědomí, jehož novou dimenzi se jí zatím nepodařilo dokonale ovládnout, a kouzla jím burcovaná jí cloumaly. Když bouře v mysli, proč ne bouře kolem mne, řekla si a všechnu svou zlobu vlila do síly rozpoutané bouře.

Za slunečných dnů prašná cesta, po které jeli, se prudkými přívaly deště změnila v rozbahněný příkop. Bláto stříkající zpod kopyt cválajícího koně Armelii stékalo po šatech i obličeji, provazy vody padající z nebes jej zase smývaly. Oblohu rozčísl mohutný blesk a rozpůlil strom, vedle něhož zrovna projížděli, ve dví. Vraník se splašil a začal jančit, vzpínat se na zadních a vyhazovat. Všechny její snahy uklidnit jej ztroskotaly, protože mysl vyděšeného koně plně ovládala magie, již do něj čarodějka neopatrně převedla.

Náhle se ozvalo křupnutí a kůň se i s ní zhroutil do bahna a kaluží cesty. Zaklela. Ztrhaně se postavila na nohy a táhla jej za uzdu. Řehtal jako pominutý a v jeho velkých očích se zrcadlilo utrpení. Poklekla k němu a zkusila jej prohlédnout. Jedna jeho zadní noha byla zaklesnutá mezi dvěma velkými kameny, které na cestě přes bláto nebylo vidět. Jala se jej vyprošťovat, ale sotvaže se zraněné nohy dotkla, vydral se z útrob koně takový zvuk, že málem přehlušil burácení hromů.

Armelie vyvolala u cesty malý ohýnek, aby si zlomeninu mohla lépe prohlédnout. Přívaly deště jej dusily, a tak musela vydat další energii na neviditelnou ochrannou auru kolem něj. Sama byla již notně vyčerpaná, hlavně z pokusu o vzkříšení mága, který, přestože byl neúspěšný, jí uzmul značnou část energie. Neměla sílu cokoli dalšího podnikat. Podložila koni hlavu travou, co kolem sebe naškubala, aby se během noci neudusil, kdyby bouře neustala a hladina v kalužích na cestě vystoupala. Zdál se být klidnější a tiše odfrkával. Pohladila jej po hřívě a do tmy se usmála. Stulila se do klubíčka kousek od něj a usnula.

Vévoda seděl u psacího stolu a bezmyšlenkovitě namáčel brk do kalamáře. Před sebou měl prázdný pergamen, pečetidlo a rozteklý vosk. Uvažoval nad tím, co chtěl vlastně napsat, a pak začal s pekelným soustředěním čmrkat zvláštní abstraktní obrazce, jako by se alespoň na okamžik potřeboval oprostit od všech problémů.

Dveře jeho komnaty se otevřely a Flamien bez zaklepání vešel. Nasupeně si to rázoval přes pokoj, zastavil se u stolu, u něhož seděl vévoda, a významně si odkašlal. Nestalo se nic. Vévoda si dál zaujatě kreslil a soudě podle výrazu jeho tváře, nebral Flamiena vůbec na vědomí. Flamien vrhl pohled na lejstro, po kterém se skřípěním přejížděl vévodův brk, a snažil se z malůvky vyluštit její účel. Postupně se uklidňoval, až z něj jeho hněv zcela vyprchal, neboť si konečně uvědomil, že nemá pádné zdůvodnění svého chování; že je vévodův sluha. Strach není důvod.

"Jsou na zámku nějaké akvarelové barvy?" zeptal se vévoda.

Flamien měl chvíli dojem, že se přeslechl. Ale Adrien se tvářil jako malíř, který nikdy nic jiného než akvarelové barvy pro své štěstí nepotřeboval.

"Chtěl jsem… zapamatovat si…" začal vévoda Adrien a jeho hlas se kamsi vytratil.

Pak prudce vstal, zmačkal list papíru, ale nechal jej válet se na stole. Podíval se pevně na Flamiena a jeho přítel poznal, že lomcovala-li s Adrienem nějaká - jakákoli slabost, je už definitivně pryč.

"Zítra…" řekl vévoda tiše dívaje se z okna.

Flamienovi začalo docházet, jak se má situace, ale v koutku duše tomu nechtěl uvěřit.

"Vyšli posly do Smädienu."

"S jakou zprávou?" zeptal se Flamien opatrně.

"Že osud Aquirifenu vkládáme z velké části do jejich rukou."

Když se Armelie probudila, bylo už slunce vysoko na obloze. Rozhlédla se kolem a žasla nad spouští, kterou napáchala jí vyvolaná bouře. Půda byla nasáklá vodou tak, že při chůzi čvachtala pod nohama, některé stromy u cesty byly polámané, jiné zčernalé na uhel. Otřela si zašpiněný obličej, ale jen rozmazala bláto na tváři do šmouh táhnoucích se jako přirozené jizvy některých skřetů. Sehnula se ke koni a jeho zlomené noze. Protože v blízkosti neprotékal žádný pramen, žádná říčka, zkusila mu ránu jakž takž vyčistit dešťovou vodou z kaluže. Kůň se sice pomalu probíral, nepokoušel se však vstát nebo sebou cukat a důvěřivě čekal. Magie se v mysli Armelie obnovovala jen velmi pomalu, jako by se inspirovala poklidem krajiny, proto bylo pro čarodějku těžší stmelit kosti a zahladit ránu.

S prací byla hotova až po dvou hodinách. Objala ležícího koně a zabořila prsty do jeho husté hřívy, hrajíc si s ní. Sundala mu oprátku, rozepjala i sedlo a několikrát škubla, aby jej vymanila zpod koně. Chtěla jej odložit do trávy za sebou, něco ji však na něm zarazilo. Odepnula úzké sedlové vaky a našla v nich do ubrousku zabalený chebakový chléb a nějaké další pochutiny, usoudila že nejspíš pro koně a vzápětí jí bleskl hlavou obraz vévody, jak něco špitá koni do ucha a čímsi jej krmí. Prohlédla si sedlo pozorněji a zjistila, že jsou do něj vyryty Adrienovi insignie. Kromě nich jej zdobila spousta dalších symbolů a klikyháků, těch si nevšímala. Vévoda jí asi vyměnil koně. Ne, dal mi svého koně, opravila se. Jestli počítal s tím, že se Armelie bude muset vypravit pryč, a proto nezapomněl vložit do brašny sedla něco k snědku, nevěděla, a nijak se jí nechtělo tuto otázku řešit. Nechtěla se zabývat tím, jestli vévoda věděl dopředu, že je zklame; jestli s ní jel do Niagroru právě on proto, aby ji vysvobodil z nepříjemné situace složitého vysvětlování, proč se kouzlo nepovedlo. Něco málo pojedla a pak se uvelebila na vyhřátém kameni, nastavujíc bledou tvář slunečním paprskům.

Přemýšlela, co dál. Magií si dopomohla alespoň k tomu, že teď byli v království Meedofi, přestože by cesta se byla jinak časově mnohonásobně delší. Mungil je ještě dvakrát tak daleko. Vzala do ruky klacík a črtala si schematickou mapku do bláta, počítajíc jak dlouho jí bude cesta trvat, kudy musí projet, čemu se vyhnout… Povzdechla si. Zeměpisnými znalostmi si nikdy moc hlavu nedělala a teď jí to trochu chybělo. Věděla sice, že ji cit Malefiky provede, přesto se cítila poněkud nejistá.

Kůň se mezitím zvedl a běhal po louce, jako by si včerejší zranění ani nepamatoval. Spokojeně popásal trávu, občas se tryskem rozběhl vpřed a rozjařeně se zas vracel. Asi jej pošlu zpět, napadlo ji. Odtud by ještě stále mohl trefit do Aquirifenu. Hvízdla na koně a když poslušně přiběhl, stále ještě rozehřátý svým tancováním na louce, připevnila mu zase sedlo i ohlávku. Zašeptala mu něco do ucha a plácnutím po zadku jej poslala pryč, do skalní říše. Nevěděla přesně, proč to dělá. Ale cítila, že to tak musí být.

Nemýlila se. Skutečně byla v Meedofi, dokonce skoro v srdci království. Zanedlouho došla k opevněnému městu. U brány ji zarazili dva muži ve zbrani, kteří měli nejspíš na starost hlídat vstup do města. Zatarasili jí vchod zkřížením halaparten a jeden se na ni obořil:

"Žebráci do Chomonikki nesmějí!"

Armelie se usmála. Neuvědomila si, jak asi musí po nočním vzdorování blátu a dešti vypadat. Nicméně dovnitř potřebovala. Když už pro nic jiného, tak opatřit si nové šaty, aby si ji příště pletli raději se šlechtičnou než s toulavou žebračkou.

Mohla zkusit podběhnout pod halapartnami, neboť než by stráži plně došlo, co se stalo, byla by dávno pryč. A pak… stejně by se za ní asi nehnali. Ale ozvala se v ní ukrytá ješitnost, a tak vyzývavě zvedla bradu a naznačila jim ladným gestem, aby ustoupili.

Bylo by bláhové domnívat se, že teatrální posunek nějak na muže zapůsobil. Jeden se začal prohýbat smíchy a druhý řekl:

"Musíš zaplatit mýtné."

"Mýtné?" zeptala se pochybovačně.

Halapartníci na okamžik poodstoupili od brány, aby nezacláněli kočáru, který vjížděl do města.

"Deset dukátů."

"Žebrák, který by měl dost peněz na to, aby vám zaplatil, by pak žebrákem ani nebyl!"

"No, a v tom je ten fígl. Žádná žebravá verbež se dovnitř nedostane."

Tak to jste opravdu geniální, pomyslela si ironicky, když viděla, jak se vojáci culí nad vlastním vtipem.

Poodešla stranou a rozhlédla se kolem. Před hradbami seděla v řadě banda chuďasů, žadonících o almužnu, předhánějících se v krutosti vůči ostatním žebrákům a sladkých pohledech vůči procházejícím pocestných a panstvu.

"Můžeš se k nim přidat," ozval se posměšně jeden ze strážných.

Úkosem se na něj podívala.

"Armelie!" ozvalo se za ní.

Ohlédla se za volajícím a spatřila vysmátého Frederika.

"Nejdřív jsem si nebyl tak docela jistý, že jsi to ty, ale jakmile jsem viděl, jak jednáš s těmi v bráně, muselo mi to dojít," sděloval jí hned, "když jsme se viděli naposledy, vypadala's poněkud líp. Tohle máš z toho, do čeho se pouštíš. Kdyby ses hned přidala k nám-"

"Půjdeme snad dovnitř ne?" odtušila.

"Jo, jasně…" řekl, chytil ji rukou kolem pasu a protáhl mezi zmatenými strážnými.

"Byla's někdy v Chomonikki? Je tady fakt krásně, znám spoustu dobrých podniků…" říkal jí, ale moc pozornosti mu nevěnovala, jeho hlas jako by k jejímu sluchu doléhal z velké dálky a trhaně. Prohlížela si ulice. Úzké kamenné domy, dlážděné ulice, těžký vzduch prosycený pachem zpocených poutníčků a řemeslníků a hemžení, nesnesitelně rychlé hemžení tvorů ze všech koutů Lúmenorbis. Frederik se jí na něco zeptal, ale když viděl, že nereaguje, přestal se snažit o konverzaci. Zanedlouho se ocitli na náměstí.

"Tak… kam chceš jít teď?" zeptal se jí.

Tentokrát mu odpověděla.

"Potřebuju se umýt, vyspat, sehnat nové oblečení a nějaké peníze…" vypočítávala.

Pokýval hlavou a zavedl ji do malinkého, ale útulného hostince, krčící se na křižovatce ulic, vedoucích k náměstí. Majitel hospody jej nejspíš znal, protože na něj jen zamával a Frederik se suverénně vydal po schodech nahoru k pokojům. Otevřel jedny dveře a octli se v tak prostorné místnosti, že Armelie nechtěla věřit, že se vůbec do tak malé budovy vleze.

"Umýt se můžeš… tam," řekl a ukázal na porcelánový džbán a menší lavor v rohu místnosti, "zmíním se ještě Marukovi, aby ti sem služka donesla nějaké další věci…"

Pak ji nasměroval k dveřím nalevo od nich.

"Tam je něco jako koupelna… myslím, menší káď s teplou vodou… než bys tohle dostala z vlasů, tak-" řekl s úsměvem a vzal do ruky pramen jejích zplihlých vlasů.

Jemně se mu vyškubla.

"Opatřím ti mezitím nějaké šaty," dodal a vyhlédl z okna.

Pobaveně si jej změřila.

"Jsem si skoro jistý, že tě dokážu odhadnout - jak barvy a střih, tak míry," zakřenil se a opustil místnost.

Frediron stál na nejvyšší příčce rozviklaného žebříku a pokoušel se dosáhnout na nejzazší svazek. Opřel se jednou rukou o polici, která se povážlivě prohnula. Chňapl po knize a vzápětí ztratil balanc. Zřítil se na zem a jen tak tak se stačil skrčit do koutu před padajícím žebříkem a těžkými knihami z uvolněné poličky.

Zaklel a proměnil poličku v mýdlovou bublinu. Vzácné svazky knih se otevřené válely jedna přes druhou a div, že listy ani jedné se pádem neroztrhly. Vyhrabal zpod hromady učených spisů onu, pro kterou pokoušel vratký žebřík, a rozevřel ji na stránce 325.

Z nádvoří pod oknem se ozývaly úsečné povely vévody Adriena. Připravuje se válka.