Resedep

Resedep

V temné kobce nevědomí,

pokryt zvratky jiných,

utápím své vnitřní vědomí,

hledaje koutů stinných.

Malé okénko ve stropu,

luna občas vysvitne,

paprsek její zanechá tu stopu,

jež stejně časem zanikne.

S nadějí nicotnou chodívám spát,

že vybřednu z kobek podzemních.

O svobodě nechávám si zdát,

lapaje po kapkách vzduchu posledních.

Černé zmije v koutě si hrají,

hnízdo své ve výkalech lidských,

škorpióni duši mou hladí,

uhnízděni v lidských myslích.

Duše zaprodané motají se kolem,

tiše skrze stíny se plouží,

v kruhu světla stal bych se pro ně bohem,

však temnotě rádi slouží.

Tak tu sedím sám a sám,

kobek temných panovník,

temnotě stále propadám,

však světla úslužný pomocník.