MASOCHISTKA

Byla to vdova. Ležela roztažena v kuchyni na plynovém sporáku a spala. Z úst ji odkapávala dlouhá slaná nemastní slina. A na stole hrálo rádio do dobré pohody příjemný popík plný něžných slov a unyle rozvláčných tónů. Její manžel spáchal sebevraždu. Jednou ráno se probudil, a zjistil, že žije. A tak to rovnou vzdal. Byl to přeci jen takový docela normální člověk. Měl rozum a rozvahu. Uchopil oranžovou pletací jehlici a pokusil se jí vyčistit špínu za nehty prstů. Ale měla tak tlustou špičku, že nezbývalo nakonec, než si ji vrazit do oka a zemřít. Byla to docela taková sladká smrt. Mnoho netrpěl, ale jen vypustil prostě duši, která následovně uvízla ve škvíře popraskané omítky. Ještě štěstí, že namísto živých dětí měli jen mrtvé iluze. Nebo to by se naše vdova snad i zbláznila!

Svého chotě milovala jako nějaká hadí žena s neutuchajícím smyslem pro černý humor. A upadla proto do strašlivě depresivních nálad. Nebyla schopna z čité melancholie ani zvednout sluchátko a zavolat pohřební ústav. Naopak jen mátožně a s vervou naprostého vyčerpaní otevřela okno, bezvládně se z něj vyklonila a poté z úst upustila plivanec, který dopadl na hlavu jednomu takovému plešatému pánovi jdoucímu v tu chvíli po ulici. Nad městem z panelů a železa vycházelo právě Slunce potažené nepříjemně vtíravou skelnou vatou. Takže se to všechno docela lesklo. Plešatý pán si ale jen duchapřítomně přetřel koleno kapesníkem, a takto vzniklý záblesk naši vdovu doslova oslnil. Tak trochu hýkla, a řekla si, že by mohla vyrazit do sámošky na nějaké lahváče a láhev tvrdého chlastu. Třeba borovičky.

Oblékla si kalhotky, vzala červenou plátěnou tašku a překročila tělo svého mrtvého manžela. Jako by hnul rukou. Ale to byla asi jen taková halucinace, pomyslela si vdova a zabouchla na boso za sebou dveře. Měla to jen tři patra, a tak neváhala už ani okamžik a zapálila si cigaretu, jejíž krabičku měla zastrčenou za okraj kalhotek. Šlukovala zadumaně, až přemýšlivě. Měla v sobě skoro už půlku cigarety. Když tu z protějších dveří vyšel přibližně sedmiletý chlapeček a řekl:

,,Dobrý den, paní Vránová. Nedala byste mi prosím vás jedno bígo?“

,,Ale jistě smrade,“ pohlédla na něj s maximálním odporem paní Vránová. A vytáhla schválně krabičku cigaret ze svých kalhotek tak neobratně, že chlapečkovi mohly bezmála vypadnout oči z důlků. A jen to okomentoval slovy:

,,Tedy paní Vránová, vy jste skutečně třída.“

,,Tak už táhni, spratku,“ podala mu cigaretu a už se mu chystala vlepit pohlavek. Když tu kde se vzal, tu se vzal za svým vlastním dítětem stanul tatínek ve vyplandaných červených trenýrkách a umaštěném bílém tílku. V ruce držel láhev rumu a usmíval se na paní Vránovou jako nějaký nájemný blbeček za pět halířů. A už ji slintavě lichotil:

,,Paní Vránová, vy máte ještě lepší krk, než moje patnáct let mrtvá matka. A ta kolem něj navíc nosila brilianty. My jsme totiž byli paní Vránová. A teď moc dobře poslouchejte...

Strašně bohatí lidi!“ zaječel. Ale to už jen paní Vránová típla tomu vypatlanému slabomyslnému chudákovi vajgl o čelo. Ten ji za to s dojetím afektovaného cholerika několika přesně vedenými údery do tváře a žaludku uzemnil tak prudce. Že se paní Vránová ani nenadála, skutálela se ze schodů, a ocitla se na ulici. Kde už na ni zacinkala první tramvaj. Paní Vránová vyskočila jako by na pružinách na nohy a rozběhla se odhodlaně za ní. Po asi ale třiceti metrech narazila na sámošku. Šťastně si vydechla, že už nemusí dál běžet a otevřela dveře.

Když vstoupila, obchod byl plný lidí. Vypadali mužně a odvážně i přesto, že měli sukně a ženské pohlaví. Paní Vránová pokojně uchopila červený umělohmotný košík a prosákla se lidským potem těsně mezi regály plných zboží přímo k basám s lahváči. Cestou k pokladně si vzala ještě dvě sedmičky becherovky a vydala se truchlit zpět domů.

Na schodech vedoucích k jejímu bytu potkala opět toho sedmiletého chlapce odnaproti. Seděl tam na podestě a masturboval. Dělal to veřejně s neurčitým úmyslem sprosté ziskuchtivosti. Paní Vránová mu teď jen čistě ze soucitu hodila další cigaretu. A už slyšela, jak chlapeček říká:

,,Tedy paní Vránová, vy jste skutečná třída.“

Je to asi nějaký malomyslný kretének, pomyslela si paní Vránová. Ale to už se ve dveřích objevil jeho mongoloidní otec. Ožrale se opřel o futra a smrdutě si uprdl. Pročež vážně vykaleným hlasem neurotického seniora se začínajícími příznaky naprosté debilty, pravil:

,,A těch statků, paní Vránová. Těch statků, co jsme jen měli!“

Ale paní Vránová mu jen nenuceně ukázala fuckáče. Byl to její šťastný den. Protože otec se ještě naposledy vzchopil a dřív, než si vůbec stačila odemknout, ji rozbil hlavu o dveře. Paní Vránová na několik hodin omdlela. A když se znovu probrala ležící na rohožce, zjistila, že je docela vyplundrovaná. Lahváče vychlastány se válely zmateně kolem, becherovka však zmizela beze stopy, a navíc ji u bradavek spal ten sedmiletý hoch. Byl nahý a měl ho přesně tam, kde bych ho chtěl mít teď i já. Paní Vránová ho znechuceně zardousila ve spánku, setřepala ho štítivě ze sebe a hodila ho do výtahové šachty nefungujícího výtahu - načež se zabouchla za dveřmi svého bytu. Konečně si oddechla. A šla si unaveně odpočinout na plynový sporák do kuchyně. Bylo to tam totiž docela fajn.

7. října 2004

Chlív out