Ránovánky

RÁNOVÁNKY

Zase bez letenky blesklo mi po ránu hlavou, když jsem se brodil v krvi povražděných snů. Jak moc těžká jsou vrabčí křídla ptám se sám sebe při pohledu do zrcadla. Vrátit se do dětství je zbytečná paranoia, jenže mě chvíli trvá než na to přijdu. A tak vůně teplého kakaa ještě několik sladkých vteřin lechtá můj prorezlý mozek. Ranní káva vystřílela svůj zásobník a šišlavé vzpomínky se vystrašeně schovávají v hustém lese obyčejných všedností. Uvědomím si že Puškina střelili ráno a vyhlížím svého soka zpoza krajíce žitného chleba – napnutý jak struna balalajky. Poškrábaný prospekt mezi máslovým palácem a krabičkou cigaret je však beznadějně prázdný. Kdyby mě spatřil Corso napsal by o sobě báseň plnou vypadaných vlasů.

V chodbě bojuji s obratnými hady co syčí v děravých botách, klopím zrak a myslím na Medůzu, zatímco řecko spí na nezralých olivách. Dveře mě vyhazují těsně nad cizím světem, ještě chvíli potrvá než se dotknu, a stejně jako Chlapeček ze znýtovaného břicha nezvykle tiché harpie vím že to není dobře. Kde by bez nás byla Paříž slyším zdrcený Nippon páchající duševní sepuku v čele s posledním samurajem Hirohitou – místo krve však teče modrý inkoust. Prach jsi a v prach se obrátíš napsal Amidovi na vysvětlenou Kristus, co v nebi pokorně odklízí saze z Davidových hvězd, jsou těžké jako dřevěný kříž, pomyslí si na okamžik.