Co se to jen dělo?

Jednoho dne z rána,

zasáhla mne rána!

Můj život se chýlí ke konci.

Střih! Vše se hemží jak mravenci.

 

A tak se jdu projít do tajů města,

které, i když se to nezdá,

svítí nad ním hvězda.

 

Vše je krásné,

hodní lidé,

dokonalí,

rána pěstí - nic nebolí...

 

Jdu však dál a otáčím se,

sundávám si brýle,

Vše se mění, nevím kde jsem,

barevné v černobílé

 

Lidé jsou jak vetřelci -

hnusní, slizcí, na blití

domy jsou jen staré trosky.

Teď vše vidím. Já i Ty.

 

Každý brýle na očích,

každý se chce přátelit,

však svou držkou špinavou

dokážou jen strach vzbudit.

 

Nejdu s klidem! Teď už prchám

před choboty z tlamy!

Je mi blbě! Kde je záchod?

Mám teď střevní stahy!

 

Držím se však statečně,

(jídlo nevyzvrátím)

Schovávám se, běžím dál,

snad se někde ztratím.

 

Skryl jsem se teď do koutu,

nikdo mě tu nevidí.

i ta krysa krásná je,

narozdíl od "lidí"

 

Z šoku co se přihodilo,

nasazuji brýle,

Vše je opět barevné

a ne černo-bílé

 

Je tu vedro. Nevidím nic,

jen to bílé světlo,

Srdce buší, zpocený jsem,

co se to jen dělo?

 

Marti! Vstávat! Do školy!

Je mi strašně blbě!

Dřív než spatřím kohokoliv,

nasadím si brýle...

---