Jeho tělo

Velmi znuděně jsem poslouchala kázání oprýskaného faráře. Mluvil jako každou neděli, bezvýznamně a beznotově. Lidé mají jeho šumná slova ráda, poletují si navlhlým vzduchem a jsou cítit kadidlem i svědomím. Téměř už bych se byla oddala rozjímání.. Vedle mě na lavici se usadil mladý muž, byl cítit pivem, ženou a kouřem. Moc se mi zachtělo tisknout se k jeho špíně a promluvit s ním. Nebylo o čem, Bůh, Amerika, HDP, vše nepoužitelné. Čas se natahoval na skřipec a křičel o nějaký akt. Začalo mi být nekostelně horko. Mladý muž si začal pomalu vysvlékat svetr, kostelem konečně proletělo světlo. Jeho tělo se na okamžik dostalo na kříž, vzduch kolem mě pomalu řídnul, Davidova socha ve Florencii popraskala a Edvard Munch vykřikl. Konečně jsem měla oč prosit..

Dopotácela jsem se domů a musela si pravidelně tlačit na střed těla. V noci ke mně přiletěl onen mladý muž a řekl mi, ať si sundám svetr. Nechápala jsem. Díval se, jeho oči se rozšiřovali do velkého modrého kruhu. Náhle se rozplynul a mně se chtělo křičet.

Za týden jsme se potkali na stejném místě, čas přešlapoval na rohu jako před týdnem, jen vzduch byl mrazivější. Beze slov jsme se schovali za varhanami a plnili se představami.

Byl to krásný, podzimně-kadidlový den.