Dva roky

Už dva roky žiju mezi čtyřmi stěnami pokrytými bílým polstrem. Ta místnost má čtyři rohy a v každém z těch rohů sedí jedna stvůra a já musím pobývat uprostřed aby mě nesežraly, ale občas některá z nich natáhne svůj pařát dost daleko na to aby na mě zanechala krvavý šrám. Doktoři mi říkají, že jsou to výplody mé fantazie, protože žádné poranění nevidí, jenže oni toho nevidí a taky neslyší spoustu. To potvory totiž neútočí na kůži, ale na duši. Oni tomu říkají halucinace, ale já je zvu duchy. Jsou to duše lidských emocí a myšlenek, jenže já. Já? Kdo nebo co jsem vlastně já? Ach, už si vzpomínám. Já jsem pán snů, strašivá bestie hlídající hranici dne a noci. Já jsem ten, kdo se v noci vkrádá do Vašich postelí a myslí. Já jsem zhmotnění všech Vašich nejtemnějších obav a nejsvětlejších tužeb. Jsem bard. Bard, který Vám na svou mandolínu brnká o tom, jací skutečně jste. Protože sny vás mění, pokud to dovolíte. Ukazují vám, jací skutečně jste a pokud si to přejete, ukáží vám novou, správnou cestu. Nedokážete mě nikdy ovládnout, ale já dokážu ovládnout vás, protože vaše duše je spoutána betonovými pařáty. Vy jste už vlastně zapoměli, že nějakou duši vlastně máte. Nechali jste se ovládnout svými smysly a přestali jste se dívat dál než vaše oči. Nevěříte v sílu magie, kouzel, zaklínadel a věšteb. Chcete pořád jen důkazy, ale bojíte se vsadit do banku svou vlastní kůži. Říkáte nám pohansští psi, ale ve skutečnosti o nás a vlastně ani o psech víte absolutní hovno. Vaše srdce a mysl jste zakonzervovali do počítačů a peněženek. Do médií jste vložili svou důvěru. Věříte hyenám, které touží po vaší mršině a mezitím bodáte svým přátelům nože do zad. Ze svých slovníků jste samozřejmě vyškrtali slova jako čest, hrdost, přísaha nebo úcta. Když už se hlásíte k nějaké víře, je to většinou neviditelné, nepopsatelné a nepopsané všemocné cosi, které svou moc odmítá použít k pomoci svým dětem. A tohle nazýváte svým otcem, říkáte tomu Bůh. Tak dál spěte, ať vám mohu ukazovat, jak jste bezmezně omezení. Ať vám můžu do vašich ocelových mozků vložit sny o tom, jak raději zavíráte oči, než abyste se podívali, kde je klika od té klece, ve které jste zavření. A až se probudíte, jen se dál spokojeně dívejte na to divadlo, které pro Vás svět hraje. A mě nazýváte bláznem? Mě? Mě?! Mě!

         Už dva roky jsem neviděl hvězdy. Už dva roky jsem neviděl, jak se sourozenci Slunce a Měsíc prohánějí po obloze. Už  dva roky má ruka nepohladila vlasy a tvář mé dívky. Už dva roky nedosedly mé rty na její. Už dva roky se tady pode mnou tvoří krvavá kaluž. Už dva roky. Dva roky. Ty nejdelší dva roky v mém životě. Mé slzy teď dopadají na podlahu a stvůry soucitně sklonily své hlavy. Už dva roky pomalu umírám.