Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Stromy, tma, bodavá bolest v rameni. To byly pocity, které Bill vnímal. Utíkal lesem. Z rány v rameni mu pomalu vytékal pramínek krve. Jasné a rudé krve. Své pronásledovatele zatím nespatřil, byli-li nějací. Přesto kdesi v dálce slyšel štěkot psů.
Již třikrát předtím utekl. Nikdy se mu nepovedlo dostat se k řece. A přitom věděl, že jedině tam může být spása. Tam je vysvobození, tam je SVOBODA. Žádný pán, žádný bič. Žádní psi. Jenom svoboda.
Celých svých devatenáct let netoužil po ničem jiném. Tedy přesněji řečeno bylo to asi tak čtrnáct let. Od okamžiku, kdy byl prodán od svých rodičů na sousední plantáž a poprvé si s tou největší hořkostí a v plném rozsahu prvně uvědomil pravý a skutečný význam slova negr.
Billy chtěl ještě kus běžet, ale neměl na to dost sil..
"Ještě alespoň malý kousek.. Pomož mi prosím pane Bože!", říkal si.
Rčení:"nohy jako z olova", nabylo naprosto nového rozměru.
Nyní již pouze pomalu vláčel své zbídačené tělo dál. Ta řeka! Ta řeka!!
Tak blízko a přitom tak vzdálená. Za chvíli bude skoro ráno. Na obzoru se objevily první paprsky světla. Kolik hodin už je na cestě? Čtyři hodiny se mu zdály tak strašně dlouhé a přitom věděl, že jeho cesta ještě zdaleka nekončí.
S vypětím všech zbývajících sil se přiměl k chůzi. V dálce spatřil konec lesa. Že by byl u cíle? To se mu zdálo příliš brzy. Že by utíkal tak rychle? Okraj lesa se přiblížil závratnou rychlostí. Nyní si Billy s hrůzou uvědomil svůj omyl.
Tupé zděšení zahltilo celou jeho bytost. Zastínilo všechny ostatní pocity. Před očima se mu rýsovaly skály, končící hlubokou prospastí!!
V té tmě si spletl směr. Dostal se moc na východ až ke skalám. Skály byly příkré a ostré. Bill se dal vlevo. Opět zrychlil chůzi. V dálce zaslechl štěkot psa. Hrůza jej opět polila. nebyla to hrůza z konce vlastního života - S tím se už dávno smířil - byla to hrůza z bolesti a utrpení, které ho čeká pokud se dostane do rukou svých pronásledovatelů. Psi štěkali sice daleko, ale přesto dosti blíže než před chvílí. Bill byl vysílen ztrátou krve. Vyčerpán tělesnou a duševní bolestí. Nevěděl, kterou více. Záleží však na tom? Pokračoval v cestě kousek od okraje skály po jeho pravé ruce.
Opět zaštěkání psa. Zase blíž než před chvílí! Tentokrát vzdálené už jen pár stovek metrů. Možná jen desítek...
Psi šli najisto po stopách Billovi krve. Dovede si někdo představit ten strach? Ten obrovský, nepopsatelný strach, který změní člověka v bezbranné zvíře? Strach, ze kterého může čkověk i zešílet, ale přesto se milosrdenství šílené otupělosti nedostaví? Zaslouží si vůbec nějaký živý tvor prožívat takovýhle strach? Jak strašná musí být vina, aby takový strach byl přiměřeným trestem?
Bill si poprvé uvědomil tu beznaděj. Pronásledovatelé jsou příliš blízko. I kdyby nyní dospěl k řece, přesto je v pasti. Psi by šli po pachu ve vzduchu. Billy se snažil sám sebe přesvědčit, že tomu tak není. Vlekl se dál a minuty utíkaly. Jak rychlý byl tok času oproti Billově chůzi. Občasné zaštěkání se postupně změnilo v jednolitý štěkot. Bill se dal do běhu. Sám nevěděl, kde se v něm vzala síla. Běžel a běžel a ... zastavil se pár metrů před okrajem, jež se před ním náhle zjevil. Dostal se do slepé uličky. Dostal se na jakýsi několik metrů dlouhý skalní výběžek. Zastavil se na jeho okraji. Před ním se rýsovala hluboká propast.
Bill viděl, že s tohoto místa není úniku. Rozhlédl se kolem sebe. Opravdu byl v úplné pasti. Do očí mu vnikly slzy. Slzy zoufalství, paniky. Slzy - jenom člověk umí plakat. A není důležité jakou má barvu kůže. Slzy jsou stejné u všech lidí. Slané a mokré. Slzy zoufalství, slzy bolesti, slzy smutku, nebo slzy lásky, dojetí, i radosti.
První pes byl už u Billyho. Bill stál bez hnutí a hrůzou přestal i plakat. Pes se zastavil a štěkal. Pronásledovatelé na koních se také velmi rychle přiblížili. Byla to ta nechvalně proslulá bílá lůza, která se najímala na hon uprchlých otroků.
"Hej negře, odsud se těžko dostaneš.. Můj kůň se zranil a za to zaplatíš:"
Bill se chvíli díval na toho člověka. Tvář bílého muže byla nelidsky krutá a zlá. Navíc plná zuřivosti. A byl v ní i jiný pohled. Pohled člověka posedlého mocí. Člověka který ví, že může tomu druhému beztrestně udělat cokoli. Ví, že ten druhý je plně a bezezbytku v jeho moci.
Billy instinktivně udělal krok zpět. To znamená, že nyní byl pouhých pár centimetrů od okraje skály.
Nyní již byli u Billa všichni pronásledovatelé. Smrtící stroj se rozjel. Nebylo úniku. Billovi se před očima promítal obrázek, který tak znal. Věděl však že tentokrát by to bylo ještě daleko horší. Čtvrtý útěk se trestá zmrzačením. Bill nechtěl být zmrzačen. Už ne.. Už nikdy!
V náhlém popudu se otočil a udělal ten jediný a tolik důležitý krok.. Udělal jej plný odhodlání. Strach jakoby se vytratil. Zbylo jen očekávání. Cokoli teď přijde nemůže být horší než otroctví. A jestliže si Bůh přeje aby byl Bill otrokem, tak bude raději sloužit ďáblu, neboť jen těžko může být krutější.
Konečně se Bill cítil naprosto a zcela SVOBODNÝ!
Tuto svobodu mu už nikdo nevezme... Nikdo....
Písmák