Vozíčkář

Je mi třiatřicet let. Jsem již nějaký ten měsíc vozíčkář. Skočil jsem totiž z druhého patra a myslel si, že se mi nic nestane. Poslední dobou připadám mým drahým kámošům trochu pochmurný a uzavřený do sebe. Jednoho dne, aby mě potěšili, se mnou uzavřeli sázku.Vsadili jsme se o stovku, že se na svém vozíčku dostanu z Palmovky do Bohnic.

   Jdu tedy na tramvaj. Je tu plno lidí a zrovna přijíždí desítka.Volám na lidi, aby mi pomohli dovnitř. Nikdo se neotočí, až na dva chlapy, kteří se mi smějí, a pak  jdou dál. No to jsem dopadl. Za pár minut jede dvacet-čtyřka. Náhle kolem jdou čtyři postarší dámy. Společným úsilím mě dostaly do tramvaje a v Kobylisích zase vysadily. Myslím, že jim budu nadosmrti vděčný. Možná to byly kouzelné babičky. Přejedu ulici a dojíždím dvoustovku. Je celá bezbarierová! Bez větších problémů se nasoukám dovnitř. Celou cestu se na můj vozíček dívá malá holčička. Když na Odře vystupuji, ona udělá totéž. Kousek popojedu a jak se otočím, už je pryč.

   Sice jsem dneska vyhrál 100 korun, ale asi jsem se zbláznil. To už pak můžu jít jen do místního blázince.