Smysl života

     Seděli na lavičce ve stínu mohutného kaštanu a sledovali letící ptáky. Chlapec musel přimhouřit oči, protože hejno zrovna letělo kolem velkého kotouče slunce. Přál si být jedním z nich a uletět někam daleko. Přál si uletět i s mámou, která seděla vedle něj a držela ho pevně za ruku.

     Nebyla to vlastně jeho pravá máma, ale on zde říkal všem ženám, se kterými se setkal – mami. Nepřišlo mu to ani nijak zvláštní. Kdyby vám odmalička vysvětlovali, že ženy kolem vás jsou vaše mámy, prostě by jste to přijali a nepřemýšleli o tom.

     Chlapec vyrůstal a žil v tomto divném světě šťastný. Často vzpomínal na okamžiky, kdy ho dvě mámy vzaly na vyjížďku po nedalekém jezeře. Bál se, že se loďka překlopí a oni se utopí. V noci se pak ještě několik týdnů budil a rukávem pyžama si utíral slzy, které mu tiše stékaly po tváři. Nyní se tomu musel v duchu smát.

     Vzpomínal na poslední narozeniny. Bylo mu deset let a dostal krásný dort. Byla na něm veliká desítka a on zářil štěstím. Cítil se skoro jako dospělý. Cítil, že se stává velkým chlapcem. Škoda, že den před tím odjela jeho kamarádka Sára. Tolik si přál, aby se jí mohl pochlubit s tím krásným, úžasným dortem. Ptal se, proč nemohla odjet až o den později. A máma pravila, že to tak muselo být. Škoda. Dodnes je mu to moc líto.

     Podíval se na ženu vedle sebe.

     „Mami, a to odjedu za Sárou?“

     Nespouštěla oči z obzoru a ještě silněji mu stiskla ruku.

     „Ano. Pojedeš za Sárou.“ Pak pohladila chlapce po blonďatých vlasech a políbila na čelo. Zdálo se mu, že máma má vlhké tváře. Udiveně k ní vzhlédl.

     „Mami, ty pláčeš?“

     Odvrátila od něj obličej a otřela se rukama.

     „To nic není, zlatíčko. Něco mi spadlo do oka.“

     Naklonil se, aby na ní lépe viděl. Sledoval slzu, která pomalu stékala po její krásné tváři.

Nechápal to. Jede přeci za Sárou. Tolik se těší. Je celý nedočkavý, až přijede auto a on s ním odjede. Měl v hlavě zmatek. Těšil se na dobrodružství, které jej čeká, ale na druhé straně mu bylo smutno z toho, že již nikdy neuvidí mámy, které má tolik rád.

     Vzhlédl opět k obloze. Hejno ptáků již dávno zmizelo za obzorem a on sledoval letadlo, které za sebou ve velké výšce zanechávalo dlouhou bílou stopu.

     „Až vyrostu, budu pilotem, mami.“

     V tu chvíli jej žena chytila kolem ramen a přitiskla ke své hrudi.

     „Ano. Budeš. Zcela jistě.“

     Na tvář mu dopadla její slza. Proč je máma tak smutná? Cítil, že ho má moc ráda. Možná víc než ostatní děti. Ale musí přeci vědět, jak měl rád Sáru a jak se na ni těší.

     V údolí se na cestě objevilo velké černé auto. Se zájmem ho sledoval. Sledoval, když nepravidelně přijíždělo a záviděl dětem, které odváželo pryč. Záviděl a těšil se, až s ním pojede on. Dnes konečně nastává ten okamžik.

     Vůz zastavil asi deset metrů od nich a z něj vystoupili dva urostlí muži. Usmáli se na chlapce a zamávali.

     Nepřestával si prohlížet to krásné auto. Jeho černá skla odrážela slunce, které nemilosrdně pálilo.

     Máma se postavila a pohlédla mu do tváře.

     „Pojď, již je čas. Nevím, co ti ještě říct před cestou. Mám tě moc ráda a je mi líto, že odjíždíš, ale je to smysl tvého života. Kdybych to jenom trošku mohla změnit, udělala bych to, věř mi.“

     Neměl čas přemýšlet o jejích slovech, protože ho vzala kolem ramen a vedla k autu. Pohladila ho, políbila a otevřela zadní dveře vozu. Pohodlně se posadil na sedadlo a rozhlédl kolem sebe. Pak přitiskl tvář k černému sklu a naposledy zamával.

     Auto prudce vyrazilo vpřed a rychle zmizelo za zatáčkou. Neviděl již veliký dům, ve kterém strávil své dětství. Nemohl vidět ani mámu, která se zhroutila na trávu a pláč jí otřásal rameny.

     Ležela na trávě a plakala. Ležela hned vedle brány, na níž byla veliká cedule s nápisem –

Ústav pro výchovu klonů. Centrum darování orgánů.