Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRudé pohádky I.: O Smolíčkovi Pribináčkovi
Autor
Cinky_se_vrací
Žili byli na novém budovatelském sídlišti vážený soudruh Jelen a jeho adoptivní děcko odložené kapitalistickou rodinou, Smolíček Pribináček.
Jednou takhle Jelen se Smolíčkem sledovali projev Gustáva Husáka v televizi značky MEPКУР. Najednou se Jelen praštil do hlavy, až jeho parohy zazvonily kalenou ocelí: „Do kapitalistický prdele, já mám dneska schůzi ÚV! Musím tam ihned jít!“
Než odešel, řekl Smolíčkovi: „Ty můj kluku pionýre, ne abys někomu otvíral! Venku se potlouká spousta protisocialistických živlů!“ „Jasně, rudý tati! A Engels tě ochraňuj!“, rozloučil se Smolíček a přepnul program v televizi. Žádný jiný program tam však nešel a tak musel nechat na ČTV. Zrovna tam začínal Mrazík. „To je žúžo!“, zrudnul Smolíček radostí. Rozvalil se na pohovce, pojídal třešně a nakonec si dal Pribiňák z mléka těch nejlepších družstevních dojnic.
Náhle se ozvalo zaťukání na dveře. Ve Smolíčkovi by se krve nedořezal. Rychle se pomodlil: „Staline náš, kterýž jsi v továrnách, zčervenej jméno tvé, přijď socialistická revoluce, buď vůle tvá, jako v SSSR, tak i v ČSSR, socialistickou revoluci dej nám už dnes a odpusť nám naše protivaršavské viny, jakož i my odpouštíme přeučeným exkapitalistům, a nevyveď nás z KSČ, ale zbav nás od imperialismu, neboť tvůj jest Varšavský pakt, i moc, i sláva, až navěky, čest práci!“
„Jen dva prstíčky tam strčíme“, ozvalo se za dveřmi. „Táhněte, vy houmlesáci!“, zařval Smolíček a vytáhl Kalašnikov. Bylo jasné, že jsou to čmuchalské imperialistické kurvy.
To už zpod prahu začaly vylézat stovky mandelinek bramborových, amerických brouků. Leč Smolíček byl členem Sovětského svazu mládeže a vůbec se neleknul. „Teď uvidíte výhru proletariátu, vy rozežraní kontrarevoluční buržousti!“, zahřímal Smolíček, pronesl několik základních marxisticko-leninistických pouček a postříkal brouky Pitralonem. Kapitalističtí brouci vydrží stejně málo, jako jejich vykořisťovatelští pánové, neschopní tvrdé práce, a zhebli do jednoho.
Smolíček se vyzbrojil srpem, kladivem, hráběmi, vidlemi, cepem, Kalašnikovem, zednickou fankou, dlátem, kramlí, palicí, sovětskou pancéřovou pěstí, hornickou svítilnou a sebranými spisy V. I. Lenina a s Internacionálou na rtech vyšel ven. Tam už číhali kapitalisté mířící na něj laserovými ostřelovacími puškami se zaměřovačem. Byli odporní, pravé ztělesnění zla. „Pohrdám vámi, tržní póvle!“, řekl Smolíček a vytáhl tajný trumf, Leninovy spisy. Začal předčítat první slova té krásné, milované knihy a kapitalisté ztuhli strachem. Slova drtivé pravdy z generacemi milované a střežené knihy, ten nezpochybnitelný a jediný správný pohled na svět, odhalil jejich ubohost v celé nahotě. Ti bídní červi klekli na kolena a prosili Smolíčka, aby přestal číst. Však Smolíček, pevně odhodlán pokořit a zničit i toho nejposlednějšího imperialistického přisluhovače, četl a četl, celý rozkvétaje, osvícen jakousi vyšší pravdou.
Při slovech o zestátnění majetku to kapitalisté nevydrželi a začali zbaběle prchat jako prašiví psi, jak je to u kapitalistů příznačné. Smolíček nasedl do trabanta a s křikem „Za vlast a za socialismus!“ rozjížděl jejich řady, až z buržoazních zmetků padaly valuty. Mnoho kapitalistů bídně chcíplo a jejich rozesrané mrtvoly nežrali ani ptáci. A ti, co prchli, zalezli ve své vlasti domů, třásli se strachy a strádali vinou právě propuknuvší hospodářské krize. Navíc s sebou přinesli socialistického brouka – rusa.
Když se soudruh Jelen vrátil ze schůze, Smolíček už seděl spořádaně na pohovce a četl Rudé Právo. „Tak co jsi celý večer dělal, dítě štěstěny?“, otázal se Jelen. „Jako vždy jsem svědomitě plnil závěry XVI. sjezdu KSČ!“, vyhrkl Smolíček. Jelen byl potěšen a daroval Smolíčkovi krásnou ruskou matrjošku. Smolíček plakal radostí a pak šli oba spořádaně spát. A tak to má být. Jen vykročme vstříc šťastným socialistickým zítřkům!