Už pro ten zítřejší úsměv

Každý den ti píšu. Povídám si s tebou.

Přejíždím prstem po tvém spánku

a lehce tě líbám na rty.

Usmíváš se tomu a hned zase zvážníš.

Taky se bojíš?

Za těmi slovy, co neopouští prostor mého bytí

a tají ještě před jeho hranicí,

jsou všechny moje emoce.

Povolené, pokud jsou tajné.

Hýčkám si je a mazlím se s nimi.

Utápím se v nich.

Dělají mě silnou a hned zase zranitelnou.

Žiju dvakrát.

Dospělá a dětská. Rozumná a něžná.

Vznáším se blažeností s nohama pevně v zemi.

Už jsou to dva roky. Usmívám se a zamačkávám slzu.

Sama se rozplývám.

Já vím, že to poleví.

Zase se mi jenom ... stýská.