Bezvědomí

Jen bych chtěl uchovat to, co se mi přihodilo asi tak před půl hodinou:                                                                Praha, 22.1.04

Asi hodinu jsem seděl v křesle a téměř celou tu dobu se vůbec nehýbal a koukal na televizi. Pak jsem se rozhodl, že to vypnu a půjdu pryč. Vypnul jsem to, ovladač položil na křeslo za svá záda, oběma rukama se lehce opřel o obě opěradla křesla a poměrně rychle vstal. Zůstal jsem stát vzpřímeně, snožmo a s rukama podél těla asi zhruba 2-4 vteřiny. Cítil jsem, že se mi zatmívá před očima a že ztrácím vědomí. Jakžtakž vědomě jsem se ještě rukama opět opřel zpátky do opěradel, když jsem cítil, že nemám jinou možnost, než spadnout zpátky do křesla. Že mé tělo dosedlo do křesla, toho už jsem si nebyl vědom. Tma. Opravdu nevím, ale myslím si, že objektivně jsem nebyl při vědomí 3-10 vteřin. Když jsem pak otevřel oči, seděl jsem v křesle, záda opřená, tělo uvolněné, hlava nalevo spadlá na rameni. Podobná pozice, jako kdyby někdo usnul v sedě v křesle. Dále už jsem byl opět plně při vědomí a zcela v pořádku. Cítil jsem se zcela normálně, trochu unaveně (bylo 23:30) a byl jsem již schopný zcela bez problémů vstát a chodit.

                Když jsem vstával prvně z toho křesla, naschvál jsem hned nikam neodcházel, protože jsem s takovouto ztrátou vědomí měl zkušenosti již z jednoho rána před několika měsíci (to byla úplně stejná situace - rychle jsem vstal z toho samého křesla, udělal pár kroků a pak se probral ležící na chodbě). Úmyslně jsem tedy zůstal stát, abych kdyžtak spadl zpátky do křesla.    

                V zásadě mohu říci, že se mi to líbilo. Nejkrásnější byl ten stav, ve kterém jsem byl těsně před ztrátou vědomí (ten trval 1-3sec.) a potom ten, ve kterém jsem byl ještě asi 30 vteřin až minutu po procitnutí. Ten stav předtím byl příjemný v tom, že jsem si asi poměrně dobře uvědomoval, co se pravděpodobně v příštích vteřinách stane. Cítil jsem, jak přestávám vědět o světě. Myslím, že to je podobný pocit, jako když člověk umírá např. utonutím - bez bolesti. Jako kdybych usnul na věky a přitom jsem se cítil, jako kdybych byl lehký. Ne, že bych se vznášel, ale hlavně hlava byla taková hrozně prázdná - jako by v ní byla jenom ta lehká tma.

                No a ten druhý stav (po procitnutí) byl příjemný v tom, jak nehorázně jsem žasnul nad tím, co se stalo. Několikrát jsem potichu opakoval "To snad neni pravda!" a šel jsem do koupelny. Byl jsem úplně fascinován tím, co se člověku může přihodit a že když to přijde, člověk s tím nic neudělá. Prostě si to tělo usne a vykašle se na to, že vy chcete bdít a chodit, přestane vás na chvilku poslouchat - a to je úžasné.              

                Myslím si, že tato má ztráta vědomí byla způsobena nedostatkem krve v mozku - když jsem rychle vstal, čímž se mozek dostal náhle výš oproti stavu v sedě, krev nestihla tak rychle dotéct až do mozku, kde jí byl nedostatek. Než tam ta krev dotekla, mozek nefungoval (ani nemohl, pochopitelně). Když dotekla, začal jsem opět vnímat. Proto si myslím, že takovéto (způsobené nedostatkem krve v mozku) stavy bezvědomí nemohou trvat déle než několik vteřin, protože tak dlouho to té krvi netrvá, než do toho mozku samovolně doproudí.

                A na závěr, že to samozřejmě nemusela být zrovna krev, čeho byl v tom mozku nedostatek, ale mohla to být klidně voda nebo nějaká jiná tekutina, co já vím. Ale to je jedno, jde mi o princip.