Vetřelec

Čekal jsem na něj přikrčený v rohu místnosti a doufal, že si mne nevšimne. Můj statný a věrný rotvajler Bob seděl vedle mě a jako by cítil to napětí, které se mě počalo zmocňovat. Snad přijde. Určitě ano a tentokrát ho dostanu. Poctivě jsem nacvičoval tuto akci do posledního detailu. Snad jsem nic nepřehlédl. Jedině pokud by ho napadlo nakouknout do místnosti oknem. Ale všude jsem zhasnul a on si jistě bude myslet, že již spím. Měl jsem možná okna něčím zakrýt. Ale ne. To by pojal podezření, že na něj čekám.
Čas jako by se zastavil. Vnímám každou vteřinu, zmocňuje se mne neklid. Přijde? Musí přijít. Musí. Takové úsilí jsem věnoval přípravě na tento den. Nejdřív jsem byl rozhodnutý nastražit past, ale to jsem nakonec zavrhl. Lepší bude zadržení pomocí mého věrného kamaráda. Ten však zatím neprojevuje známky neklidu a to mě utvrzuje v tom, že ještě mám chvíli času na poslední promýšlení celé akce. Co až ho chytím? Předám ho policii? Jistě. Je to vetřelec. Nebo ne. Asi ho pustím. Na to však teď raději nebudu myslet. Musím se soustředit, abych ho nepropásl.
Něco kleplo venku přede dveřmi. Bob se posadil, zadíval se směrem ke dveřím a lehce si odfrknul. Zdá se, že přichází naše chvíle. Opět minuty čekání. Nic. Bob si lehnul a pozoruje mě svým klidným pohledem. Jistě ví, proč zde v koutku mého obývacího pokoje čekáme nekonečné minuty. Neboj se Bobe. Určitě přijde a tvá chvíle nastane. Budeš moci ukázat, co je v tobě.
Nevšiml jsem si kudy přišel, asi jsem byl příliš zadumán nebo jsem na chvilku usnul, ale byl zde. Plížil se neslyšně podél stěny, přes rameno přehozený naplněný vak. Věděl, že nesmí být spatřen. Vůbec jsem si neuvědomil, že i Bob ho zaregistroval až nyní a z hrdla se mu ozvalo nepřátelské zachrčení. Muž se bleskurychle otočil naším směrem a v očích jsem mu zahlédl děs.
"Bobe drž!" Můj výkřik byl již zbytečný. Pes vyráží vpřed jako natažená pružina, hravě překonává těch pár metrů, které nás od něj dělí a mohutným skokem vrhá svých 52 kilo na vetřelce. Jeho mohutná tlama drtí vetřelcovu ruku. Jako dokonalý stroj s ním smýká ze strany na stranu a vítězoslavně vrčí. Cítím uspokojení. Čekání se opravdu vyplatilo. Nespěchám. Mám čas. Vím, že vetřelec už neuteče. Ostatně nemá na to ani pomyšlení. Jeho řev se rozléhá okolo. Cítím ho až v morku kostí.
Rozsvěcím světlo. "Hodný Bob, pusť". Pes poslechne, pustí mužovu ruku a poslušně se přesune k mé noze. Dlouze si vetřelce prohlížím s úsměvem na tváři. "Tak vidíš, dostal jsem tě.": říkám a při tom chválím psa. Muž ležící na zemi mezi balíčky, které se vysypaly z vaku, pouze sténá. Nyní už vím, že ho policii nepředám, nechám ho jít. Určitě má ještě plno práce. "Dobrá. Tak vstávej Ježíšku a běž. A za rok naschle."
Pln uspokojení odcházím i s Bobem, který se ještě naposledy ohlédne za sténající postavou. Dárky si rozbalím až ráno.

---