Víla

Jsi kouzelnice,

která kouzlí svým tajemným úsměvem.

Jsi čarodějka, jež zbaví mě slov i pouhým pohledem.

Jsi vědma,

ty znáš tu cestu, po které chci jít.

Jsi strážkyně zázračné studánky,

ze které chci pít.

Jsi vánek nad pouští,

jímž sílí žár, co ve mě hoří.

Jsi malá mořská víla

a necháš prince tonout v moři

Jsi Zvoněnka zvonivá,

tak směj se přece, ať můžem spolu létat!

Ty jsi má věštkyně, tak prosím dovol jen,

ať lze ten příběh dále splétat.

A přesně vím, kde tě najdu,

tam na té zelené louce plné bílých kopretin,

ty jsi ten v letním slunce žáru

chladivý jablůňky stín.

Taky ta vůně lesa jež objímá mě,

když do mechu někdy klesnu.

I ta překrásná vládkyně kouzel lásky,

jenž každou noc zjevuje se mi ve snu.

Jsi řeka mých nadějí,

bez tvé vláhy skončím jako osamělý suchý strom.

Jenže jsi vždy jak záblesk v noční bouři

a je tak těžké být tvůj hrom.

Jsi teď má můza,

má inspirace, i ten paprsek světla do vlasů.

Jsi moje paleta, plátno a štětec..

To ty jsi můj smysl pro krásu!

Jsi kouzelná flétna

a tvůj hlas zní jako důkaz o bohu.

Jenže jak motýl mávneš křídly,

odletíš kam já za tebou nemohu.

Někdy jsi kytara a tvé struny jsou

tiché kapky rosy zvonící o měsíční svit.

Jenže stále jsi i hradba slov a ticha,

kterou nelze zbourat ani překročit.