První vločky

Zachvěla se. Chladný vzduch jí objal ramena, jako on v jejích myšlenkách. Do bledých tváří se jí nahrnul růměnec. Je tak bláhová, vždyť je to sotva pár okamžiků, co opustil klid jejich domu a ona... V jejím věku se to již nehodí, ale což si může poručit? Navždy bude tou maličkou dívkou, které učarovala jeho široká tvář v níž nikdy nebylo místo pro zlobu či beznaděj. "Ach..." vzdychla s blaženým úsměvem. "Kolik už je to staletí?"

"Babí, babí!" S křikem se do místnosti přiřítil malý chlapec. "No, no, to je křiku." Usmála se a zaplašila vzpomínky - však ještě není tak stará! Chlapec se před ní zastavil. Rozčepířené světlé vlasy lemovaly oválný obličej jako sluneční paprsky. "Lodě už jsou hotové, děda povídal, že již brzy se vydáme na cestu! Já se tak těším." Usmála se. "Stalo se ti něco?" Chlapec si ji zkoumavě prohlížel. "Ne, co by se mi stalo, jen se mi trochu zastesklo."
"Po čem?"
"Po tom tady, po domově, kdo ví jestli ho ještě někdy spatřím."
"Oni říkali, že náš domov..."
"Vždyť já vím." Nenechala jej domluvit. "Musím ještě říct všem, že brzy odplujeme, nebude ti vadit, když odběhnu? Ještě přijdu." Jeho oči plály nadšením a tak mu jen pokynula na pozdrav. Ve dveřích jej zaslechla jen cosi mudrovat o stáří... Což je opravdu tak stará?

"Opravdu musíme?" Otočil se k ní. Jeho čelo protnula řada drobných vrásek a oči, planoucí již jen jako vzdálené hvězdy na raní obloze, se rozzářily jako kdysi... "Tady už zůstat nemůžeme. Stará přátelství jsou rozbita, nemůžeme si být svými spojenci jistí, je to zlá doba a jsme slabí..." Mlčela. Přešel po pokoji a vida, že nereaguje, pokračoval. "Je mi to samotnému líto, po staletí jsme byli vůdčím rodem, silou, s níž bylo nutno počítat a teď... Škoda slov." Odmlčel se. "Snad to stihneme do zimy, lodě jsou hotové, zásoby..." Jako by zapomněl na celý svět, otočil se ke svitkům na stole. "Ano, ale opravdu musíme i my?" Přerušila nastalé mlčení rušené jen šustěním listů. Zpozorněl. "Cože?" Nevěřil svým uším. "Musíme i my, my dva?"
"Zemřeli bychom tu."
"Zemřeme stejně."
"Ne, jsme nesmrtelní, na ostrově uprostřed vod budeme žít věčně..."
"Ty víš, že to není pravda." Upřela na něj obviňující pohled. "Chtěla bych," pokračovala po chvíli. "Aby to bylo jako dřív, když jsme byli mladí." Objala ho. "Pak bych přijala i smrt ráda." Odtrhl ji od sebe. "Nemluv o smrti, my přežijeme. Dělám pro to vše co umím a pak, pak bude vše jako dřív." Změřila si ho utrápeným pohledem: "A předáš pak vedení mladšímu?"
"Předám." Přikývl po krátkém zaváhání. "Dobrá," usmála se. "Pak tedy pojedeme."

Slunce se pomalu dotklo obzoru. Opřelo se o zlatavé koruny staletých stromů, listovým zašuměl vítr. Seděla na tmavém drnu a shlížela dolů ze stráně, jak se lopotící postavy v ušmudlaných oděvech tahají s břemeny sem a tam zdánlivě bez cíle. Mračila se. Za posledních několik dní nebyla chvíle klidu, přípravy zrovna vrcholily a jak se blížila zima, blížil se i odjezd. Nebylo před tím úniku. V každém se chvělo nadšení a horečnaté úsilí tajilo nedočkavost. Ona se netěšila. Nevěděla proč, nedokázala to pojmenovat, jen měla zvláštní tušení... Spěchala sem nahoru, doufala, že vysoké stromy zahalí zátoku a ona nikoho neuvidí, zůstane sama jen se svými vzpomínkami, ale stromy porazili a ona měla jako na dlani to, před čím prve prchala. S dojetím se rozhlížela po známých místech. Vzpomínala, jak se v průběhu staletí měnila, kolik válek prošlo těmito místy, kolik krve proteklo... Ne, nebude to jako dřív.

"Vstávej, je čas!" Ze spánku ji vyrušil jeho hlas. Vztáhla k němu své ruce ve snaze jej obejmout, ale byl příliš daleko. "Vstávej, musíme jít." Otevřela oči. "Cože? Už?" Mlčky přikývl a spěšně jí podal šaty. Rychle se oblékla, nedbala na jeho zálibný pohled, nebyl čas. "Pojď!" Pravil a zmizel venku. Zaváhala. "Nezdálo se mi to jen?" Pak ale zaslechla venku šum hlasů.

"Bratři a sestry," slyšela jeho hlas, byl pevný a jasný, jako za mlada. Ach, jak krásný to byl hlas! "Dnes nadešel okamžik, na nějž jsme dlouho čekali. Dnešní noci odplujeme na ostrov mezi vodami, do naší dávné domoviny..." Jeho slova jí splývaly v nesrozumitelnou změť zvuků, podkreslující rej vlastních vzpomínek. Už je tedy čas. "... Vezměte si sebou své věci a pospěšte do přístaviště, ještě dnes v noci odplouváme." Dokončil svou řeč. Pak pevným zrakem pohlédl na hemžící se dav před sebou. Právem byl spokojený. Po desetiletích úpadku je to on, kdo je vyvede z temnoty, škoda, že to ona nechápe... Je pořád jako kdysi tou malou, naivní holčičkou a on... Změnil se.

"Proč nejdeš s ostatními do přístavu?" Jeho pevný hlas však rázem změkl: "Pamatuješ naši dohodu?" Bolelo to, vzdát se všeho, ale i tak to za to stálo, však to dělá taky pro ni... hlavně pro ni. "Musím si ještě něco vzít a pak hned přijdu."
"Pospěš si."
"Mohu ti pomoci?" Světlovlasý chlapec s dřevěnou přilbicí na hlavě a dřevěným mečem v ruce ji zatahal za cíp šatů. Usmála se. "Ale jistě." Pak se otočila na něj. "Přijdu hned."

Chlapec ji nechápavě sledoval. Takových zbytečností, co sebou chtěla brát, neříkali náhodou brát jen to nejnutnější? "Pojď sem." Stála a židli a podávala mu trochu neumělou vázu  pestře pomalovanou ptáky a stromy... "Opatrně." Přátelsky chlapce napomenula a ten jen neochotně převzal vázu. S neskrývaným znechucením si ji prohlížel. Nevěnovala mu pozornost, má tolik věcí, které by si chtěla vzít, ale jak vybrat jen to 'nejnutnější'. S každou z drobností je spjato tolik vzpomínek... Proud myšlenek rozťalo řinčení střepů. Prudce se otočila. Chlapec zrudlý studem ještě držel v ruce kus  vázy... Do očí jí vyhrkly slzy. Tu vázu jí dal on. Nikdy nebyl moc zručný, ale navzdory tomu byla krásná. Hrdlo se jí stáhlo a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. "Moc mě to mrzí." Vykoktal ze sebe chlapec. "To je v pořádku, střepy nosí štěstí..." Dusila v sobě pláč. "Stejně byla ošklivá," otrnulo mu a pustil na zem i zbytek vázy, co ještě svíral v prstech. "Udělám ti lepší." Trochu nuceně se usmála a pohladila jej po vlasech. "Dobře".

Odrazili. Zanechali za sebou prázdnou vesnici, vyhaslé krby. Vydali se do neznáma za mlhavou vidinou zítřků. Nebe se zatáhlo, zmizely hvězdy, začalo pršet. "To nevypadá dobře." Pronesl někdo a jiný jen cosi zavrčel. Dostali strach. Vítr sílil a zdivočelá vodní spoušť zuřivě bila do lodí, strhávala z nich vše, co nebylo přibito a odnášela to zpět ke břehu, na němž opustili svou minulost. Při jednom takovém náporu vody se utrhl člun a jako list vrby klouzal po hladině, až zmizel kdesi daleko za nimi. Zahřmělo. V očích všech se objevil děs, jen ona mlčky sledovala běsnící živel. Pak se zlomil stěžeň a vítr smýkl lodí jako chmýřím pampelišky. Blížil se konec. Pracně se snažil dostat k ní. Vytrvat! Dokáží to... Nebo ne? Nebo mu není souzeno dovést svůj lid do nového domova? Zastavil se a rozhlédl. Jeho loď byla zničená, bezmocná hříčka v náručí vod. Všichni se k sobě tiskli v tiché modlitbě. Chtěl něco říct, povzbudit své druhy, ale nenalezl slova. "Odpusť." Zašeptal jí, sotva byl tak blízko, aby jej mohla slyšet. "Odpusť, už to nikdy nebude jako dřív." Podívala se na něho. Vítr mu cuchal dlouhé, místy prošedivělé vlasy, kabátec měl promočený a z očí vyzařovalo poznání. "Obejmi mne." Podíval se na ni nechápavě. "Obejmi mne, jako dřív." Upřela na něj oči, jasné a hluboké, právě ty, jímž podlehl před mnoha staletími... "Obejmi mne, pak i smrt přijmu ráda."

Déšť ustal, vítr se utišil. Za elfími loděmi se zavřely vody a všude znovu zavládl klid a mír. Celá země utichla, každičký tvor se na okamžik zastavil a pak... K zemi se začaly snášet první vločky.