Deník zatracených II.

Den 1. po rozchodu

  Pátek, co bylo včera? Jo čtvrtek. Sakra, včera byl černej čtvrtek. Opustila mě, ale proč? To byla noc. Stále jsem se budil. Nevybavuji si žádný konkrétní sem, jenom pocity a Ji. Ano, správně ještě teď cítím na jazyku hořkost těch pocitů. Pocity ztráty, zbytečnosti a bezmocnosti. Nedá se nic dělat musím jít do školy. A ve škole mě čeká setkání s Ní. Už né jako s partnerem, ale jenom se spolužačkou a člověkem co mi vyrval srdce z hrudi. Ráno jsem jel s mamkou a zahlídl jsem Ji, jak jde do domu zdravý. Dal jsem si do školy kabelu a vydal se též do domu zdravý. Říkala mi, že má na kůži vyrážku a chodí kvůli tomu na kožní. Ještěže má taťka tady ordinaci a vyznám se tady. Našel jsem Ji sedět, kde jsem očekával, u kožního. Četla si nějaký dopis. Hned ho schovala, když mě spatřila. Sedl jsem na lavičku vedle Ní. Stále se nemůžu zbavit pocitu, že jsem partneři. Kdyby to tak bylo, vypadalo by pozdrav jinak. Místo ahoj, bych Ji políbil. Ale bohužel realita je jiná. Za celou dobu padlo jen několik bezvýznamných slov a taky mi dala dopis, který včera napsala. To byl první, zjevně i poslední co jsem od Ní dostal (celkem má ode mě tři milostné dopisy, zajímalo by mě co s nimi udělala. Zničila nebo schovala).

  Ve škole na mě nebylo nic znát. Choval jsem se normálně. Nepřetvařoval jsem se. Problém spočíval v tom, že mysl odmítala přijmou onu nepříjemnou skutečnost. Jenom hluboko v mysli bylo slyšet slabý hlas volat: „Přišel jsi o všechno. Zase tě život tvrdě kopl pod pás. To pro co jsi žil je nenávratně pryč. Zdej to, není ti souzeno žít šťastně.“ Ne, tomu nevěřím. Ještě není všemu konec. Ona se vrátí. Doufám.

  Po obědě padlo mezi námi další věty o ničem. Jedinou věc co Ji nemohu zazlívat je, že neřekla končíme a už se na mě nepodívá. Naopak bylo vidět, že Ji to mrzí a mluvila se mnou o tom.

  Dnešní odpoledne bylo stejné jako včerejší. Díval jsem se do stropu a mysl se snažila přijmout život, takový jaký je. Četl jsem dopis, který mi ráno dala. Z toho co napsala, bylo vidět určitý druh lítosti, ale bylo tam hodně nejasností. Snad to co napsala bylo upřímné.

  Protože chodím do druhého ročníku na gymnáziu, máme každý pátek taneční. Další utrpení. Nemám sílu popsat průběh dnešní lekce.

  Konečně je tento den za mnou. Teď ležím v posteli a hlavou se mi honí myšlenky na věci co už se nikdy nestanou. Už nikdy Ji nedám pusu. Neřeknu věci, které jsem Ji chtěl ještě říci. Všechno je ztracené.

Den 2. po rozchodu

  Zase ty noční můry. Nic si nevybavuji jenom pocity. Zajímalo by mě jak dlouho budou ty sny trvat. Dnes jsem měl být u taťky, ale v této náladě na to nemám sílu. Vždy jednou za čtrnáct dní musím jít za ním na víkend. Nemám to u něj rád. Poslouchat ty jeho pitomé kecy a dívat se na něj jak se zabíjí cigaretama. A jako třešnička na dortu je oběd, který sám vaří. Horší než obědy ze školní jídelny. Musel jsem mu zavolat, že nepřijdu. Jenom se u něj odpoledne zastavím.

  Později mi začalo docházel o co jsem tím rozchodem přišel a psychicky jsem se zhroutil. Měl jsem chuť podřezat si žíly, prostě skončit svoji mizernou existenci. Nevím jestli mám říct bohužel nebo naneštěstí jsem nenašel sílu na takový čin.

  Odpoledne kolem čtvrté jsem šel za taťkem. Mé nadšení se dalo srovnat s nadšením lidí na pohřbu vlastní babičky. Tuto náladu umocnil otec ze kterého bylo cejtit alkohol. Řekl jsem mu co mě potkalo a on začal mluvit o tom, abych se na ní vykašlal, že potkám spoustu dalších holek, budu lámač dívčích srdcí atd. Pěkně mě naštval nehodlám být nějaký pitomí sukničkář, kterej ojede každou sukni co uvidí. Já toužím po jedné a ta mi stačí. Odešel jsem znechucen nad tím jakého mám otce. Stydím se za něj.

Den 3. po rozchodu

  Opět neklidné spaní, jako předešlou noc. Ze včerejšího dne si vybavuji rozhovor s otcem. Cítím se zhnusen nad tím co mi vykládal. To není člověk, to je zvíře. Nechci být taky takové zvíře. Ale kašlu na něj. Zase mám na čtrnáct dní klid. Teď se musím vzchopit a začít se učit na zítřek. Už vidím učitelův kyselý obličej, když se mu omlouvám, že jsem se nemohl naučit kvůli holce co mě opustila.

  Zítra Ji opět spatřím. Hrůza. Nevím jak to přežiju. Asi skočím z mostu a bude klid. Večer než se dostavil spánek, tak jsem si pohrával s myšlenkou na sebevraždu. Napadlo mě hned několik způsobů jak to provést, aniž by to někdo pokazil. Třeba večer si lehnout do postele a pomocí žiletky si podříznout žíly a přes noc bych vykrvácel. Mé tělo bez života by našli až odpoledne, protože mamka jde do práce, když ještě spím. Nejdřív až se vrátí z práce. Ale nemám sílu k takovému činu, pořád je ve mě něco co mi v tom brání. A taky naivní naděje, že se vrátí.